Detail cestopisu Dva světy Kostariky

Diky kontaktu s místním kajakářem Ferdinandem jsme měli možnost se vydat na Rio Patria. Tato řeka je se běžně jezdí jako několikadenní sjezd, ale díky znalostem Ferdinanda dáváme na vodu až před nejlepší částí celé řeky. Nicméně trek, na který vyrážíme v 6 hodin ráno, je hotový očistec. Přes tři hodiny kloužeme bahnem dolů k řece.

Každopádně řeka stojí za to. Když nám to však místní říkají během treku, tak jim nevěřím. Sedm hodin kontinuální ww 4 - 5 je však velkou odměnou. Díky rannímu vstávání jsme nějak zapomněli zabalit jídlo, a tak s dvěma tyčkami jedeme co to dá, jelikož rozhodně nechceme nocovat mezi místní havětí bez jídla stanu a spacáku. Vše však jde dobře a my jsme odpoledne už opět u mostu a můžeme se začít soustřeďovat na oblast kolem nejvyšší hory Kostariky Chiripo. Z jedné strany hory teče řeka směr Pacifik a z druhé strany směr Atlantik. Řeky s trefnými názvy Chiripo Atlantico a Pacifico jsou dalšími esy ve Střední Americe. První na řadě je Pacifico. Řeka hodně z kopce, spousta skoků, spíše malého průtoku, takový Korsický styl. Zde nemáme moc vody, a tak zde nakonec trávíme jen dva dny a přejíždíme na druhou stranu hory na Atlantico.

Rio Atlantico je pravděpodobně největší oříšek celé naší akce. Celkem třikrát jsme se o tuto řeku pokoušeli. Poprvé jsme zdatně zapadli v bahně, podruhé nás zasáhly vydatné deště, které se přeměnili později v povodně a až na potřetí máme štěstí. Atlantico má již slušný průtok a její hlavní část je v 15ti kilometrovém kaňonu, který je nejhlubší ve Střední Americe. Balíme věci na několik dní a jdeme do boje. Dopolední pochod není tak zběsilý jako na Patrii, ale rozhodně nám dá také zabrat. Místní lidé si tu žijí vlastním životem a je až neuvěřitelné, jaké kontrasty tu jsou mezi lidmi žijícími hluboko v údolí Atlantica a o padesát kilometrů vzdálenému turistickém městě Turialba.

První den na vodě je oddechový. Řešíme tu jen několik náročnějších peřejí, jedíný problém máme s Pavlovým Magnumem, který je prasklý. Večer nad ohněm to provizorně zalepíme a spousta zázračné stříbrné pásky musí odvést svoji práci. Kaňon přichází hned po prvním kilometru druhého dne. Deštný prales zmizí a vysoké několika set metrové stěny nás zamknou na celý den v nádherné divoké vodě. Kam úplně nevidíme, tam se alespoň někdo z nás snaží nahlížet, ale postupujeme rychle, což nám dává šanci, že dosáhneme mostu již druhý den. Já tu eskymuji několikrát a nejsem jediný, který bojuje ve velmi slušných válcích, ale nikdo neplave a tak opravdu pozdě odpoledne navazujeme na auto s tím, že se nám podařilo sjet v Kostarice snad vše, za čím jsme sem přijeli.

Poslední dny již trávíme kolem Turialby, ještě několik klasický řek, a pak už návrat do studené a zasněžené Evropy.

Zajic