JAN ŠŤOVÍČEK

Informace o přípravách i o vlastním průběhu expedice budou nepravidelně umisťovány na webových stránkách outdoor-club.cz v sekci akce/expedice

 

VECTOR IV - TransAfrikeena 2009 - Cesta Afrikou za 60 dní

Cesta Afrikou za 60 dní

Expedice Vector IV-TransAfrikeena 2009

Dalším impulzem byla expedice Vector III v únoru 2008 do Jihoafrické republiky, která už měla rysy mírně průzkumné výpravy. Přímá příprava expedice tak nakonec trvala asi rok a půl. Trasa, tým, víza, očkování, program, expediční vozy, celní předpisy. Informace, informace, informace.

OBECNĚ

Expedice Vector IV. opustila Prahu 17.10.2009 večer a přistála v Mnichově 18.12.2009 taktéž večer. Do Prahy se většina členů výpravy vrátila 19.12. ráno (ostatní o dva později). Expedice trvala 63 dní, během nichž projela 16 států na třech kontinentech, v pořadí Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Turecko, Sýrie, Jordánsko, Egypt, Súdán, Etiopie, Keňa, Tanzánie, Zambie, Namibie, Lesotho a Jihoafrická republika (+17. Německo jako bonus při návratu).

 Expedice měla devět členů v poměru 5 mužů/4 ženy, ve věkovém rozmezí 26-39 let. Vedoucím expedice byl Jan Šťovíček, ovšem z principu celé expedice bylo veškeré vedení založené na dobrovolné disciplíně a šlo o tzv. vedení s rozhodováním omezeným. Dalšími účastníky byli Dagmar Šimáková, David Melichar, Petr Vondráček, Tomáš Bauer, Kristýna Jírová, Lucie Matyásková, Jan Holub a Anna Moravová.

Výpravu hmotně podpořily firmy zabývající se outdoorovými aktivitami a půjčovny sportovních potřeb, konkrétně KEEN, HG Sport, ABC Sport, Coleman / Campingaz, Devold, Kutlíci, Rock Point.

VOZOVÝ PARK

K dispozici měla expedice dva vozy, Nissan Patrol (r.v.2000) a Volkswagen Caravela (r.v. 1986). Patrolu se záhy pro účely radiové komunikace pro bílou barvu začalo říkat Sněhurka.

Sněhurka

Osazenstvo VW svému vozu říkalo Borůvka, ale radiový znak tohoto vozidla se vlastně až do konce výpravy jednoznačně neustálil a měnil se podle aktuálních vlastností vozu či posádky. Střídavě tak nosil VW jména Popelka, Šmudla, Špindíra, Dýmovnice, Friťák, Antabus, Demagog či Spalovna

Trasa expedice měřila asi 25000 km. Přesně to již nelze dopočítat, protože rychloměr a kilometroměr na jednom vozidle nefungoval od začátku, na druhém se odporoučel v Capriviho pruhu na botswansko – angolsko – namibijském pomezí. Na cestě auta potřebovala v průměru 15 l nafty/100 km (Nissan Patrol) a asi stejně benzínu (VW Caravela), který navíc vybryndal na třech kontinentech asi 50 litrů motorového oleje. Údaje o celkově ujeté vzdálenosti by se u obou vozidel lišily, neboť Patrol najezdil víc při odstávkách VW a navíc ještě absolvoval asi tři tisíce kilometrů dlouhou etapu „Lesotho“.

Spojení mezi vozy zajišťovaly dvě radiostanice CB (27 MHz, výkon 4W) až do doby, než Honza z VW v cholerickém záchvatu utrhl mikrofon. Po zbytek expedice nebylo spojení spolehlivé.

STRUČNĚ

Vlastní průjezd celým africkým kontinentem je menší problém, než se obecně předpokládá a rozhodně nejde o podnik ojedinělý, či dokonce jedinečný. Současně s expedicí Vector IV-Transafrikeena projížděli Afriku dva motorkáři z Čech, několik německých motorkářů, jihoafričtí cyklisté na cestě ze Skotska domů, britská cestovní kancelář s devadesáti klienty a pár týdnů před námi absolvovala podobnou trasu česká expedice Transtrabant.

Co se bezpečnosti týče, za celou dobu trvání expedice jsme se nedostali do žádné opravdu nebezpečné situace, nikdo na nás nemířil střelnou zbraní ani jinak neohrožoval na životě ani majetku. Ani jednou jsme nebyli násilně oloupeni a auta nebyla ani při parkování ve městech vykradena. Někdy jsme si samozřejmě za mírný peníz zařídili hlídání. Za celé dva měsíce byli členové týmu okradeni o sandály v Chartúmu (Súdán), a v Livingstone (Zambie) o další sandály, hrnečky, inkoustové pero a ozdobné karabinky, což – kromě bot – bylo spíš nedorozumění, než krádež, stejně jako ztráta ešusu, který si prostě někdo vypůjčil v kempové kuchyni a až do odjezdu nevrátil.

Děti v Turecku

Lidé všech národností se k nám chovali slušně. Ve všech zemích jsme narazili na obyvatelstvo milé, přátelské a vstřícné, stejně jako na vypočítavé, sledující zisk, žebravé i chladné a odtažité. Nikdo za celé dva měsíce se ale nechoval vyloženě nepřátelsky, bez ohledu na barvu kůže, národnost nebo vyznání.

Po dobu expedice jsme byli nuceni pouze jednou uplatit policisty za přimhouření oka při vykonstruovaném dopravním přestupku – chybějící reflexní samolepky ve funkci pozičních světel. Ostatní náklady spojené s přechody hranic a provozem automobilů byly sice obrovské, ale všechny legální a doložené potvrzením.

Trasa expedice i období její realizace nemohly být zvoleny lépe, alespoň z hlediska průjezdnosti cest. Na většině trasy již období dešťů skončilo, doznívalo, nebo začínalo. Všechny hlavní cesty, kterými jsme museli projet, byly pevné, nepodmáčené a brody suché. Permanentní vodní toky byly důsledně přemostěné.

S výjimkou opravovaných komunikací, nově stavěných komunikací a jednoho dvou set kilometrového úseku silnice A1 v Keni, byla celá základní trasa asfaltovaná. Od Turecka až po Súdán

byly silnice dokonce v perfektním stavu, teprve v Etiopii se objevily úseky s poškozeným, rozmláceným a mnohdy skoro nežádoucím asfaltovým kobercem (což je třeba v Albánii nebo na některých silnicích ve středních Čechách taky), zejména v pohraničních oblastech. To, co o silnicích v Etiopii, platí zhruba ve stejném měřítku i o dalších rovníkových státech (Keňa, Tanzanie i Zambie). V Namibii jsou hlavní silnice asfaltované, vedlejší šotolinové, ale všechny v bezvadném stavu. Utažená šotolina práší, uhánět se po ní však dá i stovkou.

 PODROBNĚJI

EVROPA A BLÍZKÝ VÝCHOD

Během 64 dní, které byly expedici vyměřeny, se členové expedičního týmu pokusili vylézt na tureckou horu Ercyas Dagi (3.917m) nad městem Kayseri. Kvůli technickým problémům s autem jsme však přijeli pod horu se značným zpožděním a výstup taktéž zahájili pozdě – dosáhli jsme pouze výšky asi 3.700 metrů a navraceli se i tak dolů za hluboké tmy.

Turecko, Ercyas dagi

Následoval doslova úprk Blízkým Východem, tedy Sýrií a Jordánskem.

 SEVERNÍ AFRIKA

Přes Elijatský záliv Rudého moře (pravá větev známého „véčka“) jsme se trajektem přeplavili do Egypta a zamířili na Džebel Músá, tedy Mojžíšovu horu nad klášterem svaté Kateřiny na Sinaji.

Cesta na horu vede po 3800 schodech, a proto jsme si mohli dovolit výstup absolvovat z větší části potmě, stejně jako stovky věřících nejrozšířenějších náboženství, kteří se na posvátnou horu nahrnuli bez nejmenší ohleduplnosti před svítáním.

V následujících dnech jsme podjeli tunelem Suezký průplav (druhá větev rudomořského véčka) a konečně se tak dostali na africký kontinent. TransAfrikeena v pravém smyslu mohla začít. Mohla, kdyby v následujících hodinách nebylo nutné vyměnit jeden motor a dolít asi deset litrů oleje.

V Asuánu se potvrdilo, že v arabském světě se na jedné straně nic nemění, ale na straně druhé není na nic spolehnutí. Nezbylo nám, než čekat týden v Asuánu na trajekt, který obstarává jediné spojení mezi Egyptem a Súdánem.

Chrám Abú Simbel, Horní Egypt

Měli jsme tak aspoň možnost navštívit chrám v Abú Simbelu, jako náhradu za skalní město Petra a chrám v Luxoru, který jsme minuli v zoufalé, zbytečné a marné snaze stihnout trajekty na základě mylných informací v bedekru.

V Súdánu byly v centru expedičního zájmu především málo známé núbijské památky ze starověku, kdy se vládci Núbie a Egypta přetahovali o moc v severní Africe. Projeli jsme tak Súdánem od jednoho chrámu či vykopávky ke druhému, s jednodenní zastávkou v Chartúmu, kde se nám o doprovod laskavě postaral osobně honorární konzul pan Pelikán.

ROVNÍKOVÁ AFRIKA

V této době, okolo 15. listopadu již byla zřejmá časová tíseň, kterou jsme vyřešili po svém – vypustili jsme z plánu výstup na Kilimandžáro a soustředili jsme se raději na méně časově náročné podniky. V Keni jsme zamířili přímo pod Mt. Keňu, pohoří, jehož nejvyšší vrcholy přesahují hranici 5000 metrů a během třídenního treku jsme překročili rovník, zmokli, spálili se sluncem, zasněžili a hlavně vystoupili na třetí nejvyšší vrchol Mt. Keni – vrchol Lenana (4985m). Ostatní dva vyšší vrcholy, Nelion a Batian, jsou přístupné pouze horolezecky. Ačkoli jsme se i o tyto výstupy chtěli pokusit, počasí, zejména sníh, nás od tohoto plánu odradily.

Věnovali jsme se proto raději vodácké problematice a strávili celý den v peřejích a vodopádech řeky Tana. Tím byla pro expedici tohoto typu Keňa vyčerpaná a nezbývalo, než se přesunout do Tanzánie, kde po zrušení Kilimandžára zůstaly zajímavé jen národní parky typu „safari“. Vybrali jsme si dva: malý, méně známý Arusha national park pod Mt. Meru a vyhlášenou rezervaci Ngorongoro, jehož přirozenou hranici tvoří okraj obrovského sopečného kráteru. Po dva dny v Tanzánii jsme se tedy potloukali mezi lvy, slony, žirafami, prasaty bradavičnatými, gepardy, plameňáky, zebrami, pakoni, buvoly a spoustou antilop, než bylo načase opět opravit auto a vydat se do Zambie.

JIŽNÍ AFRIKA

Jako základna v Zambii nám posloužilo město Livingstone na samé jižní hranici se Zimbabwe, vstupní branou k Viktoriiným vodopádům. Největší zájem jsme neměli ani o muzeum Davida Livingstonea, ani u bustu Emila Holuba, nakonec ani o Viktoriiny vodopády, ale o rafting na jedné z nejdivočejších řek světa; je to dobrodružství poněkud instantní, neboť se zde o zážitky i bezpečí svědomitě stará mnoho cestovních kanceláří a sportovních agentur, ale i přes určité „komerční“ příkoří je sjezd Zambezi, zejména pro vodáky, nenahraditelnou zkušeností.

Viktoriiny vodopády ze Zambie

 

Z Livingstonu vedla přímá cesta do Namibie. Zambie s Namibií má společnou hranici vlastně jen na malém kousku území mezi Botswanou, Zimbabwe a Angolou, v oblasti tzv. Capriviho pruhu. Toto území kdysi koupili nebo vyměnili za něco jiného Němci, aby svou kolonii Jihozápadní Afrika (dnes Namibie) spojili s pobřežím Indického oceánu. Plán přerušila válka, ale Capriviho pruh existuje – na mapě i ve skutečnosti – dodnes.

V Namibii se již plně projevil vliv staleté kolonizace a značně rozvinuté Jihoafrické republiky. Nebyla nouze o pohonné hmoty, v supermarketu jsme mohli nakoupit, co jsme potřebovali nebo chtěli a ne to, co na nás zbylo, a i když nebylo možné platit všude kreditní kartou, možností vybrat peníze z bankomatu bylo víc než dost.

V Namibii jsme se také poprvé setkali s fenoménem Vánoc – byl zrovna začátek prosince a globální vánoční šílenství, které nám dosud ve čtyřicetistupňovém vedru ani nepřišlo na mysl, propukalo v plné míře – projevilo se jednak frontami v bance v oddělení úvěrů a jednak u benzínové pumpy, kde vyskakovali černoši v santaklauzovských čepicích s výkřiky „merry christmas!“.

Kolem obrovského spadlého meteoritu a ještě většího baobabu zamířila expedice do závěrečné fáze své existence – a na dvoudenní splutí řeky Kunene. Kunene by se mohla rovnou jmenovat Krokodýlí řeka, protože těchto plazoještěrů je zde evidentní nadbytek, ale za celé dva dny na vodě jsme s krokodýly neměli nejmenší konflikt, na rozdíl od občana Spolkové republiky Německo. Toho šestimetrový krokodýl slupl o den dříve.

Poučeni neseriózností tištěných informací jsme nedbali bedekrů ani varování místních, že v NP Etosha je nesmírně draho a rozjeli se přímo na bránu to zjistit. Nejen, že byl na bráně v Etoshe velmi vstřícný ranger, který nás nechal zdarma přespat v oploceném filtru mezi parkem a vnějším světem, ale ukázalo se, že ubytování v kempech i vstupné jsou zhruba poloviční finanční zátěží, než třeba kráter Ngorongoro v Tanzánii. Následující den a půl jsme tedy opět strávili na safari, které umocnilo naše zážitky z Tanzánie a v mnohém předčilo očekávání již poněkud zmlsaných cestovatelů.

Oproti Ngorongoro zde byly žirafy, druhově pestřejší zastoupení antilop, včetně dosud nespatřených nádherných kudu a téměř endemických impal tmavonosých (zoologicky správný český ekvivalent k impala black face mi není znám).

Další zastávkou byl tzv. namibijský Matterhorn, oblast s tvarově výraznou horou, která z určitých směrů skutečně má tvar švýcarské hory, i když je samozřejmě podstatně nižší a bez sněhu. Jmenuje se příznačně Spitzkoppe. V okolí „Matterhornu“ jsme strávili celý den a večer se začali přibližovat k hlavnímu městu Namibie, Windhoeku, v jehož neony vyzdobených ulicích na nás dolehla naplno vánoční atmosféra, v letním vedru spíš tíživě než slavnostně.

V Namibii nás ještě čekalo řádění na červených písečných dunách v poušti Namib a potom již nezbylo, než rozdělit tým – větší část pokračovala podle předchozích plánů expedice do hor Lesotha, zatímco malá část skupiny se rozhodla neriskovat s těžce poškozeným automobilem dva tisíce kilometrů dlouhou zajížďku do horského království. A tak zatímco nezbytná posádka těžce poškozeného VW mířila pádlovat na řeku Orange a pak přímo na nejjižnější bod afrického kontinentu, druhý vůz se s šestičlennou posádkou vydal do hor Lesotha. Na jeho hranicích se expedice napojila na již prošlápnuté stopy z průzkumné výpravy v roce 2008; expedice ve významu cesty do neznáma tak sice v Lesothu skončila, ale účastníci minulé expedice se jednoznačně shodli, že průjezd Afriky bez návštěvy Lesotha není kompletní.

Lesotho se kromě vysokých hor vyznačuje svérázností obyvatel a určitou izolací od okolního světa, se kterou dokáže střežit svou kulturu. V horách často prší, tak i my používáme teplé deky a pro pohyb v terénu nejlepší čtyřkolky na světě: malé houževnaté lesothské poníky. Kopírujeme do určité míry trasu průzkumné expedice Vector III, a od nejvyššího vodopádu jižní Afriky se přesouváme autem (drobná oprava v servisu nutná) podél severní hranice na nevlídný Sani Pass. Ráno je zde 6°C a taková mlha, že koně se nám podaří chytit až v deset hodin dopoledne.

Nejlepší čtyřkolka na světě

Opět strávíme celý den v sedlech, projedeme několik horských průsmyků směrem k nejvyšší hoře jižně od Kilimandžára, Thabaně Ntleyaně, ale protože taky procváláme několika bouřkami, Thabanu Ntleyanu jako cíl opouštíme. Následující den sjedeme obávanou off roadovou trasu za Sani Passu a přes East London a Port Elizabeth zamíříme na setkání s druhou skupinou.

ZÁPADNÍ KAPSKO

Nejjižnějšího bodu Afriky, který se označuje jako Střelkový mys, dosáhne celá expedice 16.12. v devět hodin ráno.

Celý projekt je tímto aktem vlastně završený. Více než roční přípravy a samotná dvouměsíční cesta z Prahy do jižní Afriky končí právě tady, na geografické hranici Atlantského a Indického oceánu. Dojeli jsme tak daleko na jih, jak se vůbec z Prahy autem dojet dá.

 
Co zbývá dodat? Další oprava auta sebere čas vyhrazený návštěvě Mysu Dobré naděje, ale kdo by se teď staral o turistické cíle, když jednoho z nejúžasnějších cílů cestovatelů jsme právě dosáhli!

Nestihneme ani navštívit slovutné vinařství ve Stellenboschi, protože vánoční prázdniny jsou již v plném proudu, tak bereme zavděk aspoň návštěvou kolonie tučňáků brýlových, protože tučňáci na rozdíl od vinařů prázdniny nemají a potom již samotný finiš expedice – Kapské město. Následující den vylezeme na Stolovou horu, kde je tradičně mizerné počasí a zatímco většina týmu tráví poslední večer expedice v hospodě při oslavě narozenin, vydávám se navzdory nevlídnému počasí na velmi soukromé rozloučení na jednu z dominant Cape Townu – kopec zvaný Lví hlava. Tady vznikly první konkrétní plány na expedici Transafrikeena – tehdy ještě nikdo netušil, jak dlouho bude realizace trvat a kolikáté číslo nakonec „Vector“ dostane – tak kde jinde by měla skončit, než s nejbližšími přáteli a lahví jihoafrického vína pinotage, pár hodin před odletem domů právě na Lví hlavě?