1. závod očima závodníka Daniela Blaháčka

Rock Point Horská výzva 2012 - Jeseníky

Co si pod tím představit ?, přečtěte si to ještě alespoň 2-3x než budete číst následující řádky. O přípravách se tu moc rozepisovat nebudu, ale půjdu rovnou na věc.

Na palubním počítači svítí 21hodina a 40minuta, když právě s Honzou přijíždíme do Kouteckého areálu na naši opravdovou výzvu, závodu dvojic nazývanou jménem Rock Point - Horská výzva ! Rychle skáčem z auta a plní emocí se běžíme zaregistrovat. Bohužel náš plán vznikl "ze dne na den" tak neobdržíme památeční trika, což nás docela mrzí, ale to jde rychle stranou a začínáme se chystat, připravovat na start, který je naplánován na 23hodinu a 55minutu. Náš hlavní cíl je závod dokončit ! O umístění nám příliš nejde.

Přípravy na závod nebyly jednoduché, věty z úst mých rodičů jako ,,Ty si naprostý šílenec vydávat se na něco podobného bez předchozích zkušeností,, zněly né příliš povzbudivě, ale my už jsme se nacházeli na startu tohoto závodu. Teploměr ukazoval hodnotu 6stupňů, ale při pohledu kolem sebe vedle mě stáli borci oblečení do podkolenek, kraťasů a běžeckých tenisek (já měl na sobě 3-4 vrstvy funkčního prádla, pohory), no připadal jsem si trochu podivně, ale kdybych věděl co na nás čeká ˇˇuživil bych ještě tak 2-3 vrstvy navíc´´, ale o tom později.

Rozsvítit čelovky, dotáhnout tkaničky, nasadit návleky....3,2,1 start ! Emoce na nejvyšší úrovni, tepovka letí strmě vzhůru, závod začíná. Prvních 1500m po uzavřené hlavní silnici se snažíme běžet, ostrá doprava a začíná stoupání, které nás zavede přes sedlo Vřesové studánky - Keprník na Šerák. Veselou náladu kazí první známky sněhu, po pár krocích už je cesta pokryta souvislou vrstvou 20-30cm tajícího, mokrýho sněhu, nacházíme se na nějakém 35-40 místě, ale žádnou jednotnou vyšláplou stopou nenacházíme. Do bot začíná i přes nasazené návleky padat první sníh, rozepnout zip na bundě, poté i na funkční mikině, poprvé si říkáme, že tohle nebude procházka růžovou zahradou. První hodina závodu je za náma, za sebou máme 6,5km a nastoupaných necelých 350 výškových metrů. Cesta se začíná stále strměji zvedat, sněhu kolem přibývá, teplota se nebezpečně blíží bodu mrazu. Naší první noční můrou se stává namrzlý dřevěný most na kterém je opravdu obtížné udělat rychlejší krok, nemůže být nic horšího ?, omyl, ledová koryta naplněná tekoucí vodou z tajícího sněhu nenechají jediné místečko v botech suché a to se nacházíme na přibližně 8km závodu s celkových 62 !!!

Po necelých 2hodinách jsme již na hřebenu a blížíme se k Šeráku. I přes mokré boty, mlhu jako mlíko je nálada na překvapivě dobré úrovni, klábosíme o ženských a cesta ubíhá docela svižným tempem, dokonce se snažíme i poklusávat. Jdu v čele naší dvojice a dohlednost je nanejvýš jeden-dva metry, sledujem jen stopy našich soupeřů(nic jiného ani vidět nelze), za námi se nikdo nenachází tak nám nezbývá než jen doufat. Najednou uvidíme světla z čelovek našich soupeřů blížící se našim směrem. Rovně už nevede cesta, musíme se vrátit slyšíme z jejich úst. V mlze která kolem nás panuje se ani není moc čemu divit, po pár minutách se námi společnými silami podařilo nalézt přehlédnutou odbočku směrem na Čerňavu - Ramzovou. Ztratili jsme nějakých 10min, cestou dolů se snažíme klusat a náši ztrátu dohánět, přicházíme na Černavu a z oblohy se začínají snášet první srážky. Jen to ne !!. Věc kterou jsem si opravdu přál víc než cokoli jiného bylo jen aby nepršelo. Naštěstí to byla jen přeháňka a s časem 3hodiny a 22min přicházíme na první kontrolní stanoviště Ramzová.

Banán, šálek teplýho čaje a jde se dál. Jdeme v šestičlenné skupince s uničovskými atlety a beskydskými 50.letými ˇˇtatikyˇˇ. Bohužel zanedlouho se znova rozprší, teplota na nule. Naši společnou snahou se snažíme dostat co nejrychleji zpět na Šerák, kde srážky přecházejí zpět ve sněhové. Před tímto výšlapem jsme měli největší strach, ale kupodivu se nám šlo velmi příjemně a v rámci možností i docela svižně. Kolem 5hodiny ráno přicházíme na Šerák, kde se nachází ladovské podmínky, ačkoliv je 14.dubna. Teplota leží pod bodem mrazu, mlha, hustě sněží, východ Slunce dnes asi neuvidíme, škoda. V nohách máme více než 1500 výškových metrů a téměř 20km. Cesta pokračuje přes Keprník na Červenohorské sedlo. V 7hodin ráno nám zde zaškrtávají druhé ze čtyř kontrolních políček. Nastává první okamžik, kdy se mi začínala hlavou honit myšlenka ukončení závodu. Ne to nenechám dopustit, dopřáváme si pár koláčů, 10minutový odpočinek a vyrážíme dále přes Malý a Velký Jezerník na chatu Švýcárnu. Počasí se nelepší, teplota nemění. Pohybujeme se rychlostí jen okolo 3-4km/h. Jdeme už více jak 2hodiny a neviděli jsme jedinýho živáčka, říkáme si kde je těch více než 150 dvojic co stálo na startu, že by nás už všichni předběhli ?, to není možné. Kilometrové stoupách s převýšením více než 150m vycházíme s takovou vervou, že se nám to ani nechce věřit, to je úžasné, říkáme si. Před 9 hodinou ráno se nacházíme na Švýcárně a přes mlhu lze i chvílemi spatřit modrou oblohu, to nám dodá jistou dávku energie a podstatně zlepší náladu. Cesta ze Švýcárny na Praděd je upravená rolbou (tzv. menžestr), jde se docela příjemně. Na Pradědu se dozvídáme, že mnoho dvojic ještě ani nedošlo na Červenohorské sedlo, to nás trochu povzbudí, ale závod už pro nás začíná být opravdu dlouhý a vyčerpávající.

V 11hodin se nacházíme na 45km, poslední kontrolní a občerstvovací stanici, chatě Ovčárně. Honza lehce usíná na schodech, únava je neúprosná. Počasí se alespoň lehce uklidnilo a přestalo sněžit. Výšlap zpět pod Praděd bude zdrcující, naše poslední stoupání, pak už jenom cesta zpět dolů do Koutů. Zprvu vypadající 2km se stávají nejenom mojí noční můrou, přichází také bolestné křeče v nohou....tento úsek nám trvá téměř hodinu. V pravé poledne, po 12hodinách závodu scházíme Divokým dolem na dlouhé stráně-dolní nádrž. Zde si užijem jak trochu zábavy při skocích a následných ˇˇsjezdechˇˇ po přemrzlým sněhu, tak i trochu adrenalinu, při přechodu strmých pasáší s více jak 30m převisy. Opravdu krásné chvíle, obloha se trochu protrhala, potkáváme povzbuzující turisty a dopřáváme si i nějaké okouzlující horské pohledy. Scházíme na asfalt a čeká nás posledních 8,5km. Po pár set metrech ucítím obrovskou bolest v dlaních nohou, prasklé puchýře mi vyrojí slzy v očích, přes vytrvající bolest v mokrých botech se i přesto snažím držet tempo. Netrvajíc dlouho, Honzu pronásleduje podobný problém, naštestí ho ˇˇjen potrápilyˇˇ, ale nepraskly. Závod dokončujeme na 52.místě v mužích a 74. místě celkově(ze skupin mix a žen) s časem 13hod a 36min. Z celkových startujících vzdala více než třetina. Jídlo a cesta domů, toto byla opravdová výzva, shodujeme se. Příští rok zas :)

Daniel Blaháček z týmu Vašíček Pekařství a cukrářství ZÁBŘEH