Bylo to maso!

Rock Point - Horská výzva 2012 - Jeseníky

Bylo to maso!

Tak nějak by mohla vypadat výstižná a přitom přiměřeně veselá reportáž z Jeseníků a když si ji po šesté čtu, připadá mi, že je v ní snad úplně všechno, až na pár detailů, které jsem schválně raději nerozmazával, ale kdo se účastnil, určitě si je mezi řádky našel :-) ...ale protože hlavně ta pasáž o Pradědu, jak se tam zmiňuji o ohni a o tom propan-butanu, by nemusela být každému jasná, tak pěkně od začátku:

Po naší loňské naprosto nevydařené účasti (skoro by se dalo napsat až propadáku) na této sérii závodů (celkově jsme totiž skončili až druzí :-D), jsem hodně zvažoval, jestli se mám letos vůbec přihlásit a kazit zase Mistrušpičkovi pověst. Když mě ale už asi po dvanácté přemlouval (chichichi), rozhodl jsem se, že mu konečně zavolám, abych se ho nesměle zeptal, jestli se se mnou ještě vůbec baví a jestli ho třeba nenapadlo, že bychom si někdy mohli dát nějaký společný pokus o běh.

Napsal jsem si na dvě Áčtyřky pár řádků, které řeknu a na co se zeptám a vypracoval několik variant pokračování rozhovoru v závislosti na možných odpovědích. Když jsem si asi po dvou týdnech studování textu konečně ověřil, že celý rozhovor zvládám a nezakoktávám se, odvážně jsem chytil mobil a třesoucími se prsty jsem konečně uskutečnil hovor. „Tak jo!“ Sakra, zrovna na tuto odpověď jsem neměl nic připraveného, musím tvrdě improvizovat a říkám „...tak já nás přihlásím.“

Dubnový termín, přiznávám, se mi vůbec nezamlouval. Ne proto, že bych byl pověrčivý (něco jako duben, ještě tam vlezem apod.) a nebo měl tak nabitý program, ale proto, že v dubnu v Jeseníkách bývá ještě sněhu jak šlehačky na rakvičce. Buď bude namrzlý a bude klouzat a bořit se anebo poběžíme po kolena v mokrých, jak to říct... sněhu. Však to známe. Každopádně s během to má pramálo společného.

Pár týdnů před akcí je jasné, že sněhu bude dost, a že se máme nač těšit. Tak hurá, je co slavit.

Do Koutů vyrážíme pod vedením velitele vozidla Démona ve složení Vojta Koníř, Vroblíci a já. Cesta ubíhá pěkně, ale když na nás u Bruntálu vykoukl za horizontem ten Dachstein, docela mě zamrazilo. Počasí stojí taky za prd a k tomu je pátek třináctého, jak z toho ještě vyklouznout? No nazdar!

Po úspěšné registraci zakládáme Base Camp v Lyžárně. Ne, nejsme divní, tak se jen jmenuje jediná dnes otevřená restaurace v okolí. Přidává se k nám Zbyněk a kluci z oddílu, Piškot s Fildou. Postupně se tady schází i velmi ostrá konkurence, jsou tu snad všichni Adidasáci (Pepr Míl s Filipem Šilarem a Pavel Blabla s Danem Šilarem), O-Net/Tilak (Michal Peitz s Honzou Zemaníkem), TERC (Jakub Řídel s Martinem Stárkem) i Sanasport (Václav Král a Pavel Paloncý) a další. Samá zvučná jména. Tady se dnes chodit pešky moc nebude...

Na startu kontroluji Honzu Zemaníka. A je to tady. Přesně to jsem čekal! Ten „lump“ má celé balení gumových medvídků! Snad si nemyslel, že zapomenu na Valašskou Pražskou stovku? No, jsou v originálním balení, vpichy po jehle nejsou v té tmě vidět, tak snad nehrozí žádné zákeřné nebezpečí.

Letos (oproti loňskému roku) je ostrý start už v areálu. Ale zato (stejně jako vloni) se čelní skupina zase rozběhla tempem, kterým Keňani běhají půlmaraton (přibližně). To je hrůza. Ptám se Pepra, jestli se mu to nezdá moc rychlé, „JO!“ odvětí a mizí přede mnou. To bude trápení! Mám před sebou další přepálený začátek. Klasika. Když tempo pořád neklesá, nadávám si do blbců, zastavuji a svlékám si bundu, protože už topím jako piliňáky. Předběhlo mě několik borců, já ale běžím dále už pomaleji, protože si chci závod užít a ne ho protrpět. Na prvním kopci se takový závod nevyhrává. Každý to snad musí vědět, tak proč se vždy tak závodí? (Piškot mě dokonce v cíli sjel, že jsem ho brzdil! No, pardon.)

No nic, sice to ve sněhu, který už je teď kolem nás všude, nejde tak lehce, ale snažím si konečně držet své tempo. Cypis někde vepředu občas volá něco jako moje jméno, ale že s ním nejsem mu depresi nedělá. Protože některým postupně ubývá pára pod hrncem, prokousávám se pomaličku dopředu. Zdravím Vroblíky, po delší době Démona s Vojtou (proč mi nechce věřit, že to přepálili, netuším). Sláva, Zbyňa je na doslech, takže už mě konečně má v prezenčce. Přesně vím, co si teď myslí a jak by mi nejraději nakopal, že jsem mu zase podělal celý závod, protože první jsou už dávno v prachu. Je to pořád stejné... Nakonec se ale vždycky usmíříme.

Svah už se trošku umoudřil a potěšil nás menším sklonem, ale sněhu je pořád víc. Neběží se moc dobře. Za Keprníkem je konečně kousek seběhu. Ale co to? Zprava vidíme přibíhat skupinku. Vůbec neexistuje, že by už za sebou mohli mít celé kolečko přes kontrolu v Ramzové a tak je jasné, že si tu někdo zakufroval. No potěš, tak jsou tu snad všichni! Co ale nechápu je, že je s nimi i Honza Zemaník, který tady běžel i loni. Já osobně si DOBŘE pamatuji, jak jsme se tady rozčilovali, že nevíme kam dál a stálo nás to zbytečný čas na mapování. Letos jdeme doleva najisto a Cypis už je zase veselý. Vrstevnice za první kontrolou jsem se dost bál, loni jsme tady taky hodně zmatkovali a ztratili nějaký čas, ale teď je tu značení v pohodě a dokonce si i trošku vzpomínám, kudy se běželo.

Na vražedné stoupání na Šerák jsem připravený, loni jsem se tu trápil nepopsatelně a upřímně řečeno, ani letos mi to jako rovinka nepřipadalo. Zdrhají nám tady zase jedničky od Adidasu a Net/Tilak. Cestou na Keprník už potkáváme v protisměru další a další spolubojovníky. Sníh se pořád boří a stojí to zbytečně dost sil. Přesně rozumím tomu, co se někde za Červenou horou dovídám od Václava Krále, že jeho loňský kolega Karel Axmann má raději závody, kde se BĚHÁ, a proto tady není. Má rozum, pod to jeho tvrzení se klidně podepíšu. Do Červenohorského sedla běžíme spolu se Sanasporťáky a to je naše štěstí, v mlze totiž není vůbec NIC vidět a jejich znalost domácího prostředí nám přišla hodně vhod. Najít tady kontrolu, když ani nevidíme, jestli jsme na levém nebo pravém kraji cesty (a je to vůbec cesta?) je docela oříšek.

Na kontrole procházíme kobercem a pořadatelé nám hlásí, že jsme PRVNÍ! No to je paráda. Rychle polykám trochu ionťáku a pokračujeme, Praděda už nás čeká. Ve stoupání na Výrovku se nám se Zbyňou podařilo uniknout Sanasportu, ale běžíme v něčích stopách. (?) Z Výrovky dolů je to veselé, značení není v mlze k nalezení a napravo od nás se míhají čelovky. Opět narážíme na spolupráci Adidas/Tilak. Stoupáme s nimi na Malý a Velký Jezerník.

Nekonečné táhlé stoupání ze Švýcárny pod Praděd je příjemné! Po dlouhé době máme pod nohama upravenou pevnou a rovnou sněhovou plochu a přemisťování už zase připomíná běh! Nejvyšší čas zdrhnout nerozlučnému spojení Adidas/Tilak! Trošku jsme se rozběhli a já se potřebuji napít a upravit si výbavu. Cypis mi vyčítá, že už jsme se trhli a já na ně zase čekám, ale já ho uklidňuji, „...to půjde!“ Cesta na Praděd už zase vypadá jako tankodrom, ale na kontrolu dobíháme jako první s náskokem. Jupííí!

Už nás čeká prakticky „jen“ poslední seběh a to zní hodně dobře! Teď si raději ani nevzpomínám, jak jsem byl zklamaný při zjištění u prezentace, že se ze závodu stal krátký sprint pro rychlíky, protože trať bude kvůli nepříznivým podmínkám zkrácena o 7 km! Teď jsem ze stejného důvodu šťastný. Při představě, že by se v těchto podmínkách mělo pokračovat dále po loňské trase, se o mě pokouší infarkt.

Někde jsem zaslechl, že seběh po modré přes Divoký důl je VÝŽIVNÝ. Jen trošičku bych to poupravil, seběh po modré přes Divoký důl je MASAKR. Tady každému dojde co znamená, když se řekne „to nejlepší nakonec“. Extrémně prudký svah s půlmetrovou bořivou nadílkou sněhu byl jedním slovem nebezpečný. Když jsem zaslechl ránu, jako když hodí sud s pivem na starou pneumatiku, a uviděl, jak Zbyňova tyčka pomalu sjíždí dolů k potoku bez něho, začal jsem mít o Mistrašpičku opravdu strach. Jeho zastavení o strom nebylo ani trošku bravurní a chvíli jsem si myslel, že ho snad ani neměl připravené! S mými těžce školenými pády, kterým se tu doteď smál, se to zkrátka nedá srovnat. Naštěstí se nic nestalo, ale uvědomil jsem si, že zbytečně riskovat nemá cenu. Je lepší zůstat zdravý na prvním místě, než zraněný třeba až na druhém, to by si měl uvědomit každý :-D

A konečně máme před sebou další z nikdy nekončících asfaltových seběhů. Jsou to přesně ty závěrečné úseky, ze kterých bolí více za krkem než nohy, protože je třeba neustálým ohlížením sledovat „zadek“, jestli za námi náhodou není lavina, lední medvěd, nebo jiná pohroma, třeba zdražení piva a podobně. Člověk už se vidí někde v teple s nohama v suchu a přitom si může být jistý tím, že za zatáčkou bude vidět zase jen dalších 100 až 300 metrů asfaltu až po další zatáčku! Proč se na to nedá zvyknout?

Na poslední odbočce nás naviguje šéf celé série, Pavel Zitta. Posílá nás znovu do bláta, kamení a kopců, abychom si zbytečně nekazili náladu a vyhraněný vkus asfaltem. Poslední kilák a půl a my si běžíme pro celkové první místo! Ještě si v pohodě stihneme hodit „na tři“ kámen-nůžky-papír o to, kdo přestřihne cílovou pásku (už ani nevím, který z nás to vyhrál 14:2) a už se na nás směje, vlastně mračí :[ startovně-cílový tunel Rock Point. Cílový čas 7:37:11. Jsme šťastní jako blechy, máme za sebou docela náročnou Horskou výzvu! Nebo co to vlastně bylo? :-D

Bylo to maso!

Rosťa F.

PS. Už jsem zapomněl, co přesně bylo s tím propan-butanem, ale ruku bych dal do ohně, že to byla hrozná prča...