Afrikou starým Transporterem

Projet starou dodávkou přes severozápadní Afriku není úplně všední akce: Martin Ksandr s přáteli se rozhodli věnovat auto kamarádům v Gambii. Projeli celé Maroko, Západní Saharu, Mauritánii, Senegal až do Gambie a Martin nám v rozhovoru popisuje zážitky ze zajímavého roadtripu…

Podnikli jste cestu ojetou dodávkou z Česka do Mauretánie. Jaký byl motiv cesty?

O rok dříve, v roce 2017, jsem potkal v Gambii na trajektu Banjul - Barra jednoho Poláka, který celou cestu absolvoval. Zakecali jsme se a na hodinové jízdě mi vysvětlil základní body cesty. To mi stačilo na to, aby mi to přišlo jako proveditelné, no a ztřeštění jsme na to dost, abychom to zrealizovali. Doma nám stál VW Trasnporter 4, kterému nedávno praskla hlava motoru a my nevěděli co s ním. Tohle byl ideální plán jak ji “vzkřísit”. Ono dostat se do téhle destinace bez auta je problém. Opravili jsme hlavu motoru a auto vyslali na důchod do Afriky.

Druhý motiv byl ten, že Západní Sahara a Mauritánie nejsou úplně turistické státy. Přesně tyhle destinace nás v Expedition Clubu zajímají.

Které země jste projeli a jak byla cesta dlouhá a náročná?

Vyjeli jsme už z Česka. Akci jsme realizovali v rámci dvou výprav. Borůvka (náš Transporter) byla na cestě celkem 2 měsíce a najela asi 10 000 km. To je na auto s novým motorem, který jsme finálně namontovali do auta den předem celkem dost.

Cílem první půlky bylo trekování v Andoře a Pyrenejích. Cesta vedla z Česka přes Rakousko, Itálii, Monako (tam jsme měli za úkol zdolat nejvyšší bod do našeho projektu), dále Francie, Andorra (opět nejvyšší bod) a Španělsko. Tam bylo pak auto na měsíc zaparkované

Po měsíci pro auto přiletěl kamarád, který jej dovezl do Maroka. V Marrakeši naložil zbytek týmu a jeli jsme. Projeli jsme celé Maroko, Západní Saharu, Mauritánii, Senegal až do Gambie, kde jsme auto nechali mému dobrému kamarádovi Silvestru Tkáčovi. Ten s ním bude provozovat autodopravu a půjčovat nám auto na naše další výpravy do téhle destinace. Kdyby někdo chtěl někdy půjčit auto pro 9 lidí v Gambii a Senegalu, klidně mi napište. Auto bude rovněž pomáhat neziskovce Kola pro Afriku, která se snaží zvýšit vzdělanost místních študáků.

Severovýchodní Afrika nemá pověst právě bezpečné destinace, jaká byla skutečnost?

Mauritánie je dle mnoha průzkumů považovaná za 9. nejnebezpečnější zemi světa. Příbřežní zóna je relativně „bezpečná“, ale střed a východ státu (více než půlka rozlohy) je zapovězena. Nachází se v tzv. red zóně, která je pro turisty extrémně nebezpečná. My jsme se po zralém promyšlení a odhlasování celou skupinou do vnitrozemí rozhodli jet. Konzultovali jsme to s odborníky i místními lidmi.

No a v daném čase a místě se nám povedlo vnitrozemí bezpečně procestovat. Potkali jsme pár důchodců z Francie, jinak jsme tam byli sami. Cítili jsme se bezpečně, lidé byli milí, ochotní. Co vám budu povídat, jel bych tam znova! Samozřejmě se bezpečnostní situace může změnit. Je to tam jak na houpačce.

Zažili jste nějakou nebezpečnou situaci?

Ne. Já jsem si celou dobu říkal, že je to až podezřelé. Všichni na nás byli milí, auto se nepokazilo, všichni byli zdraví, jinak běžné úplatky se nám vyhnuly, a to i na hranicích, nikde jsme se nezasekali…

Samozřejmě tam bylo pár chvil, kdy se to mohlo sesypat, ale vše se vždy v dobré obrátilo.

Jednou jsme skoro zapadli mimo cestu v písku u nejdelšího minového pole v Africe (Západní Sahara, Awsard) . A tlačit auto v minovém poli nechceš.

Nebo když jsme jeli i s autem volně na nákladním vlaku, který nás vezl do vnitrozemí Mauritánie. Tam bylo už jen čůrání velkým dobrodružstvím. V neposlední řadě neukáznění řidiči, ale jinak dobré.

Jakou jste udělali zkušenost s proslulou zkorumpovaností, zejména na hranicích?

Musím říct, že jsem to čekal horší. Jo, o úplatek si párkrát řekli, ale buď jsem je odpálkoval zmínkou o tom, že chceme účtenku - Recu (není účtenka = korupce) nebo to naopak byla chtěná korupce. Ono třeba do Senegalu se ofiko nesmí s autem starším osmi let. Naše auto mělo 22 let. Takže jsme doufali, že najdeme někoho, koho uplatíme, aby nás pustil. Nakonec to byla nejpříjemnější hranice ze všech. S naším fixerem jsme se cítili tak bezpečně, že týdenní dovolená ve Švýcarsku je adrenalin. Nakonec nás to stálo 250 Euro a na ty hranice vzpomínáme doteď, jak to bylo fajn.

Jak říká Silvestr. V Africe je „everything about flexibility”. To je nesmírná pravda. Vše může mít ale svůj rub i líc, jistě víte co tím myslím.

Jakou zajímavou krajinou jste cestovali, nebyla to jenom poušť, kamenitá pista a nekonečná rovina?

Tady bych odcitoval pár vět, které jsem si zapsal od kluka, který mi radil s cestou. Absolvoval tu trasu totiž půl roku před námi.

„Jsem rád, že jsem tam byl, ale ve výsledku, kdybych tam nebyl, tak by se vlastně nic nestalo, protože tam nic není". Nebo „Tam není co vidět, jenom obrovské vzdálenosti a nikde nic. Nouakchott (hlavní město Mauritánie) jsou jen domky a všude na tebe čumí lidi, že jsi bílý". Nebo „Doporučil bych každýmu, aby to viděl". Nakonec „Bylo to super, závidím vám, dal bych si to klidně znova”.

Moc mě to pobavilo. Ve skutečnosti je to pravda. Západní Sahara je obrovské území bez nikoho! Nikde nic, jen syrová, suchá, kamenitá poušť. Ale Mauritánie je jiná, ta je boží! Ardarská náhorní plošina je úžasná. Projížděli jsme třeba i kolem 3. největšího monolitu na světě Ben Amera. No a v neposlední řadě jsou tam i písečné duny. Krásná krajina.

Poté co se přejede do Senegalu, tak se jak mávnutím kouzelného proutku krajina z kilometru na kilomter změní a je zase zeleno, dlouhé stepi plné baobabů.
 

Tipuji, že jste nedosáhli vysoký rychlostní průměr. Kolik se vás střídalo za volantem a kolik hodin za den jste byli na cestě?

V dnešní době už to není tak žhavé. Potkali jsme jednoho pašeráka, který říkal, že když se tahala 20 let nazpět auta z Evropy, tak to byla divočina. Cesty žádné, mnohdy si v kufru auta tahali náhradní motor, protože kdyby se jim starý pokazil, nikdo jim nepomůže.

V dnešní době už jsou cesty kvalitní. Někde dokonce vysoce kvalitní. Nebylo výjimkou, že jsme fičeli klidně i 120 km/hod. Takže přejezdy nebyly tak hrozné a opravdu jsme strávili hodně času i poznáváním po svých. Díky dobrým cestám jsme za ty dva týdny nemuseli jen sedět v autě. Z Marrakeše jsme ale ujeli celkem 5000 km.

Maroko má velký zájem, aby cesta až k hranicím s Mauritánií byla v dobrém stavu. Jižní provincii- Západní Saharu totiž prakticky okupují. V Mauritánii jsou kupodivu cesty taky cajk.

Hrozné ovšem byly cesty do Chinguetti z Ataru. Vůbec nejhorší je cesta z Nouakchottu na hranice se Senegalem, to je katastrofa. Samé díry, a pak hliněná cesta, která je bez 4x4 skoro nesjízdná. Nakonec se nám to ale podařilo.

Kolik mělo 22 let staré auto najeto? Zvládli jste cestu bez oprav?

Naše autíčko - Borůvka - mělo najeto 450 000 km, ale to byl jen tachometr. Ve skutečnosti tam byl úplně jiný motor, protože ten starý nám praskl v Rumunsku. Auto pak rok stálo na špalcích. Mezitím jsem odkoupil nový motor někde z vrakáče. Kolik měl najeto, to netuším, ale mohlo to být taky nějak 500 000 km. Ono až do Gambie nechceš s novým autem. Kromě toho, že co pak s ním? Tak ho ani nikdo nechce, protože je v něm hodně elektroniky, a to tam s kladivem v ruce nespraví.

Musím ale naše auto blahořečit. Nebyl s ním jediný problém! Vše zvládlo na jedničku a kromě jedné výměny gumy jsme neřešili vůbec servis. A to ta guma byl ještě náš problém, protože jsme ji nechali sjet až na dráty. Potom co jsme přijeli do Gambie, jsme zjistili, že je to auto se zdaleka nejlepším stavem. Všechna auta, která jsou z Evropy, berou, že jsou nová.
 

Nějaké historky z jízdy pouští?

Jo jednu význačnou tady mám. Je to podle mě highlight celé cesty. Na hranicích s Mauritánií jsme se rozhodli, že pojedeme do vnitrozemí. Ale ne obyčejně. V Mauritánii jezdí 3. nejdelší vlaková souprava na světě. Vozí železnou rudu z vnitrozemí k moři. Celá jednotka může mít přes 2,5 km. My jsme na něj naložili auto a jeli jsme celkem i s naložením přes 30 hodin. Projeli jsme na nákladním vlaku 700 km až do Zoueratu nedaleko fronty Polysario. Viděli jsme úžasná místa (duny, pustiny, 3. největší monolit na světě, mauritánské rozřadiště) a hlavně ten zážitek z cesty… byl nepopsatelný. Žádná bezpečnost, vítr, prach, všude to drncalo. No bomba, kdo nezažil, nepochopí.

A co cesta zpět?

Cesta zpět byla na pohodičku letecky z Banjulu. V Barceloně jsme zalezli do salonku a užili si zaslouženého komfortu.

Jaké bylo na cestě počasí, teď v době evropského podzimu. Teploty v noci a ve dne, vítr atd.? Nějaké speciální vybavení jste si vezli?

Počasí bylo ideální. V Maroku trochu chladněji. V Atlasu byl už dokonce sníh. V noci tak kolem deseti stupňů. Čím jsme jeli jižněji, tím bylo lépe. Přes den bylo v Mauritánii klidně i 30° C, ale v noci to pořád klesalo na 10° C. Když jsme přejeli do Senegalu a Gambie, začalo se oteplovat i na noc a bylo 20 stupňů v noci a 30 stupňů přes den. V létě by tam člověk jinak “chcípl”.

Na otázky odpovídal: Martin Ksandr, Expedition Club
Ptal se: Michal Bulička
Fotil: Dan Born