Vietnam: „od severu na jih“ za tři týdny

Z Prahy jsme odlétali 6. 9. 2019 s Qatar Airlines. Těšili jsme se na bezproblémový let, avšak místo dvouhodinového mezipřistání jsme strávili na letišti v Dauhá celou noc. Bohužel, vzhledem ke zpoždění letu nám pak ulétl navazující let z Ho Či Minova města do Hanoje. A tak jsme na letišti strávili i druhou noc, ale tentokrát už ve Vietnamu.

Třetí den jsme konečně dorazili na místo určení, a to do Hanoje, hlavního města Vietnamu. Zde jsme strávili 2 dny, a to převážně ve Staré čtvrti, historické části hlavního města. Najdete zde většinu památek, které byste měli navštívit. A na to jsme se šli nejprve posilnit. V místním bistru jsme si dali Banh Mi (vietnamskou bagetu) a závitky. Už zde jsme narazili na první rozdíl oproti ČR. Na židli vedle mě měla svoje privátní místo živá slepice.

Stará čtvrť je vyhlášená tím, že je plná tematických uliček, jako například pivní a kávová nebo třeba ulice, kde se prodávají pouze věci z nerezu, izolepy atd. Seženete tam proto skoro všechno, co vás napadne.

V Giang Cafe jsme ochutnali specialitu s názvem egg nog coffee. Kavárna je přímo v domě, kde tato místní pochoutka vznikla už v roce 1946. Pověst říká, že člověk, žijící na této adrese, byl velmi chudý. Jednoho dne si chtěl dát kafe, ale neměl mléko. Tak použil žloutek z vajíčka. Ano, opravdu žloutek z vajíčka. Nevěřili byste, jaké fronty se na tuto specialitu čekají. A ano, chutná to opravdu jako kafe s vajíčkem. V teplé variantě s míchanými vajičky. A co bychom to byli za Čechy, kdybychom nenavštívili pivní uličku, kde se dokonce jedna restaurace jmenovala Prague Pub.

Poté jsme si to zamířili do středu Staré čtvrti, k chrámu Ngoc Son s charakteristickým červeným mostem na jezeře Hoan Kiem (kterému se podle legendy také říká Jezero navráceného meče). Zbytek dne jsme již objevovali jen malé tematické uličky s věcmi, které jsme mnohdy ani netušili, k čemu slouží.

Po 17 nachozených kilometrech jsme se vydali zpět na ubytování. K večeři jsme ochutnali další místní specialitu – pivo Bia hoi. Speciální je v tom, že se jedná o „živé“ pivo, které vydrží pouze jeden jediný den, než se zkazí. Jedno náš vyšlo na celých dvanáct korun a …bylo skvělé!

Druhý den v Hanoji jsme vyjeli mimo Starou čtvrť, abychom navštívili mauzoleum asi nejslavnějšího Vietnamce – Ho či Mina, včetně domu, kde žil. Bohužel jsme si mohli projít pouze jeho dům, jelikož v Mauzoleu je každé pondělí zavřeno. Smůla.

Po cestě zpět do staré čtvrti jsme se přesvědčili o tom, že Vitenamci na kole nebo skútru dokáží převézt opravdu cokoli. Viděli jsme také další zvláštnost – Železniční uličku. Je to ulice, skrz kterou vede železnice a jezdí vlaky, úzká tak akorát na koleje. Bohužel ji pár týdnů po naší návštěvě pro turisty uzavřeli, z důvodu bezpečnosti.

Starou čtvrtí jsme se vydali k jezeru Hoan Kiem a měli jsme štěstí. Ten den zde probíhala jakási pouliční pouť, kdy auta a motorky vystřídali pouliční umělci. A tak se zde zpívalo, tancovalo a křepčilo.

Večeři jsme si dali v restauraci, kterou vlastnil Vietnamec, co si říkal Jarda z Kladna (a my si nejdřív podle recenzí hloupě mysleli, že tam znají naší 68). Pak jsme sbalili krosny a večer nasedli na spací bus směr Sapa.

Po deseti hodinách jsme v šest ráno přijeli do Sapy, kde už nás na nádraží vítaly místní ženy pocházející z horských vesnických kmenů. Jedna si nás přímo na místě odchytla a nabídla nám, že s námi stráví dva dny a večer nás vezme k sobě domů, abychom měli zážitek ještě autentičtější. Neváhali jsme ani chvilku a plácli jsme si.

Po snídani jsme se vydali do 16 km vzdálené vesnice, odkud paní pocházela, a kde jsme měli strávit noc. Co čert nechtěl, už při našem příjezdu lilo jako z konve a tohle počasí nám vydrželo až do večera. I tak jsme si užili krásných výhledů na rýžová pole a užasnou krajinu a rozporuplných myšlenek nad příbytky místních obyvatel.

Totálně promoklí jsme trek zakončili u paní doma. Večer jsme všichni zasedli u jednoho stolu, ona s manželem a se čtyřmi dětmi a my. Jídlo bylo o to dokonalejší, že jsme věděli, že v kuchyni mají pouze ohniště uprostřed místnosti a několik hrnců. Nádobí se pak mylo ve dvou lavorech vzadu za domem. Ale, měli super koupelnu s teplou vodou! V tu chvíli asi nebylo nic, co bychom si přáli více než horkou sprchu. Musím uznat, že tato zkušenost pro mě byla asi nejsilnějším zážitkem z celého Vietnamu.

I přes viditelnou chudobu tu lidé vypadají velmi šťastně, bezstarostně, spokojeně a s věčným úsměvem na tváři. Druhý den ráno jsme posnídali s asi nejkrásnějším výhledem, co jsem kdy u snídaně viděl. Plni zvědavosti jsme se vydali objevovat další krásy severního Vietnamu.

Navštívili jsme místní školu, prodrali se bambusovým „pralesem“, procházeli jsme rýžovými poli a vesnicemi, kde dle pohledů místních na cizince rozhodně zvyklí nejsou, až k vodopádu, kde naše dvoudenní dobrodružství po 13 km končilo.

Dva místňáci nás pak na skútru hodili zpět do Sapy, opět za deště, a jakmile se nám po té zběsilé jízdě přestaly třást nohy, hurá do postele. Třetí den v Sapě jsme se vydali na nejvyšší horu Vietnamu – Fan Si Pan (3143 m.n.m.), které se také říká „střecha Indočíny“. Na vrchol se dostanete 44 místnou lanovkou, která jede tak vysoko, že domy pod vámi vypadají jako maličké kostičky.

Bohužel nám počasí úplně nepřálo a byla mlha, takže jsme se nedočkali těch nezapomenutelných výhledů, které na fotkách slibuje Google i každý průvodce. Avšak nahoře je toho k vidění tolik, že vás Fansipan nezklame ani za špatného počasí. Navíc, těch 600 schodů, co si ještě musíte vyšlapat na úplný vrchol, vám připraví nezapomenutelný zážitek. O těch panorámatech jsme si pak povídali ještě večer, uvnitř spacího busu, který nás odvážel směr ostrov Cat Ba.

Ostrov Cat Ba je největším z ostrovů v zátoce Ha Long, která je označována za jeden z přírodních divů světa. Navíc je ze 70 % pokryt národním parkem. Je to nádhera.

Hned ráno po příjezdu jsme si půjčili skútr a vydali se hledat tři pláže, které na ostrově jsou, abychom se mohli konečně vykoupat v moři. Bohužel, na každé z nich se teď už nachází nějaký hotelový resort. Jedna pláž proto byla zavřená, druhá zase špinavá, ale ta třetí, ta byla dokonalá.

Výhodou bylo, že jsme jeli relativně brzo a mimo sezónu, takže jsme zde byli prakticky sami. Po několika hodinách jsme znovu nasedli na skútr a vydali se tentokrát směrem k národnímu parku. Ohromující je, že středem parku vede silnice z jihu ostrova až na sever.

Jednou ze zastávek byla jeskyně Hospital Cave. Zde si vojáci v době války do středu skály vykutali prostor, kde byla kuchyně, sklad pro munici, jednací místnosti a nemocnice pro zraněné.  Pak už jsme si jen užívali cestu na motorce napříč ostrovem. Po cestě zpátky navíc ještě zapadalo slunce, takže romanťárna…

Druhý den jsme strávili na lodi v zátoce Ha Long. Ráno jsme nasedli i s dalšími turisty na loď, která nás provezla nejen známou zátokou Ha Long, ale i druhou, méně známou, zátokou Lan Ha.

Viděli jsme místní rybářské vesnice, kde lidé žijí celý život v plovoucích obydlích, pískovcové výstupky z moře i místo, kde se natáčel poslední King Kong.  Ještě dopoledne jsme se tu stihli projet na kayaku. Před obědem servírovaným na lodi jsme všichni rovnou z horní paluby naskákali do vody a vykoupali se v průzračném teplém moři. 

Po obědě jsme dojeli na Monkey Island, kde jsme asi hodinu a půl relaxovali na pláži a pozorovali houf turistů, kteří se snažili nalákat opice na různé pamlsky i přes to, že průvodci to důrazně nedoporučují – opice jsou pak agresivní, nejen proto, že pamlsky už vyloženě vyžadují, ale i z cukru a alkoholu v nich obsažených.

Jelikož už jsme byli celé dva dny na jednom místě, byla potřeba se pohnout dál směrem k jihu Vietnamu. A tak jsme hned ráno nasedli do klasického autobusu a zamířili do naší další zastávky - Ninh Binh, kde jsme tentokrát strávili pouze jednu noc.

Hned po příjezdu jsme si zase půjčili skútr a a jeli se podívat na pagodu Bich Dong a vyhlídku Hang Mua (Tiger Cave), kde jsme si dali další výšlap s převýšením 500 schodů. Část večera v Ninh Binh jsme, vlastně jako kdekoli jinde, strávili na bookingu hledáním místa, kde budeme spát další noc v nové lokalitě.

Druhý den jsme ještě navštívili největší buddhistický komplex ve Vietnamu Bai Dinh a královské sídelní město Hoa Lu, k pozdnímu obědu si dali dokonalou italskou pizzu a hurá do Hue.

Nazítří ráno nás spací bus tedy vyhodil kousek od ubytování ve městě Hue, první naší zastávce ve středním Vietnamu. Jedná se o bývalé císařské město. Zmlsaní jízdou na skútru v malých městech jsme si plni sebevědomí půjčili skútr i v Hue, městě s poloviční rozlohou oproti Plzni, zato s víc než dvojnásobným počtem obyvatel. Ujeli jsme pár metrů naší klidnou ulicí a najednou se dostali na hlavní třídu – a rázem bylo veškeré naše sebevědomí tatam.

Doprava je ve Vietnamu opravdu taková, jak se říká – šílená. Na první průjezd kruhovým objezdem, kde jsem byl já, osm výjezdů, minimálně padesát tisíc skútrů a desítky aut nikdy v životě nezapomenu. Naštěstí se ve Vietnamu jezdí pomalu a podle jednoduchého pravidla. Kdo troubí, ten jede. Kdo troubí víc, ten má přednost. Zkrátka, pokud budete hodně koukat kolem sebe a ještě více troubit, nemusíte mít ze skútru strach (i když manželka by se mnou po téhle první jízdě rozhodně nesouhlasila).

První den jsme navštívili Zakázané město uvnitř císařského města i opuštěný aquapark. Před večeří jsme se ještě vydali podívat na západ slunce do asi 10 km vzdálené malebné rybářské osady, která prozatím uniká pozornosti davů turistů. K večeři jsme nemohli ochutnat nic jiného, než celosvětově proslulé Bun Bo Hue. Nudlová polévka s vepřovým masem, zeleninou a kostkou prasečí krve. Pro mě to bylo asi nejhorší (zato jediné nedobré) jídlo, co jsem ve Vietnamu jedl.

Ještě ten den jsme se v místní agentuře domluvili, že si v Hue půjčíme skútr na celý další den a vrátíme ho v naší další zastávce, městě Hoi An, tedy asi 150 km daleko. Klukům jsme zároveň nechali krosny a oni nám je do Hoi An převezli.

Večer jsme si tedy na bookingu opět našli ubytování v Hoi Anu a ráno se vydali na cestu. S myšlenkou přejezdu mezi Hue a Hoi An na skútru jsme si pohrávali už doma. Můžete najít spoustu agentur, které pořádají organizované přejezdy s průvodci pro větší skupiny turistů. Do toho se nám moc nechtělo a nakonec jsme narazili na tuhle možnost a neměnili bychom.

Kluci nám před odjezdem nahráli do telefonu trasu i s různými zajímavými zatáčkami a my si tak mohli jet po vlastní ose. Tento přejezd je pro mne asi druhým nejlepším zážitkem. Část cesty totiž tvoří nejkrásnější (alespoň podle kluků z Top Gearu) silnice na světě - Hai Van Pass. Jedná se úzkou klikatou silnici napříč údolím porostlým krásnou zelení a vedoucí několik kilometrů okolo moře, kde jsou přímo kýčovité výhledy. Tady se doslova hodí použít slogan: Krása střídá nádheru.

Po cestě jsme ještě navštívili Son Tra Mountain neboli Monkey Mountain známou pro 67 metrů vysokou sochu Lady Buddha a množství volně pohybujících se opic. Díky krásným plážím na Hoi An i nastřádané únavě jsme se zde rozhodli ubytovat na více dní a dát si trochu relax.

Vyměnili jsme skútr za kolo a strávili tu čtyři noci. Tři dny na pláži a čtvrtý návštěvou My Son Sanctuary, ruin hinduistických chrámů pocházejících z Čampského království ze 4. – 14. století.

Hoi An je město lampionů a hned při první večerní procházce jsme pochopili proč. Všude svítí světýlka, lampiony a lucerny pověšené v restauracích, na domech i rovnou v ulicích. Je také vyhlášené mořskými plody.

Pátý den jsme se taxíkem přesunuli pár kilometrů severně do města Danang. Naštěstí byla neděle a tak jsme si Dračí most užili více, než jsme čekali. V devět hodin večer totiž začal chrlit oheň a plivat vodu, na což se přišly podívat davy lidí.

Další den ráno jsme opustili střední Vietnam a přeletěli do městečka Can Tho přímo v deltě Mekongu. Ubytování jsme měli kousek za městem, zato v krásných chatičkách na kůlech stojících přímo v řece a postavených kompletně z palmových listů a bambusu.

Zajímavé bylo, že i přes hororové scénaře a varování, co jsme vyčetli z různých recenzí před odjezdem, jsme v celém Vietnamu neměli absolutně žádný problém s komáry, a to dokonce ani přímo v deltě.

Na zapůjčené motorce jsme vyrazili prozkoumávat rameno řeky Mekong. Řeka vypadá na první pohled špinavě, ale jak nás všichni místní ujišťovali, je to prý jen kvůli rozvířenému bahnu, jinak je voda naprosto čistá a všichni se v ní rádi koupou, což je mimochodem pravda, to s tím koupáním. O té čistotě by se dalo polemizovat. Mekong je prý extrémně úrodná řeka a je pravdou, že jsme míjeli trsy banánů, manga i jack fruitu. Večer jsme se ještě vydali do centra na místní noční trh.

Hned ráno jsme se ještě před východem slunce nalodili na dřevěnou loďku a vydali se na největší plovoucí trh Cai Rang.

Dali jsme si zde k snídani polévku a po dalších pár kilometrech plavby jsme si měli možnost vyrobit vlastní rýžové nudle. Poslední zastávkou plavby byla výrobna kokosových bonbónů a místní trh.

Odpoledne jsme autobusem zamířili do Ho Či Minova města, dříve známého jako Saigon. Město má přes 10 milionů obyvatel a 8 milion motorek. Zde si jsme si naplno uvědomili, že Vietnam je opravdu plný protikladů. Oproti Sapě na severu, kde ještě vaří na ohni, jsme se najednou objevili v kosmopolitním městě s jedním mrakodrapem vedle druhého, vysokými školami, outlety s hig-end zbožím, výzkumnými instituty a luxusními restauracemi.

Zároveň ale i tady najdete restaurace a hospody s na chodníku rozloženými plastovými stolky a židličkami, které svou velikostí vypadají určené spíš pro děti, a které jsou typické pro celý Vietnam od severu po jih.
 

Míříme do War Remnants Museum věnovaného Americké válce u nás známé jako válka ve Vietnamu. Muzeum je sice zaměřené trochu jednostranně, tedy, že jediní špatní byli Američané, ale bylo velmi zajímavé vidět, jak je tohle téma ve Vietnamu vnímáno. Z muzea jsme zamířili podívat se na Hlavní poštu v koloniálním stylu, odkud jsme poslali pár pohledů. Navštívili jsme saigonský Notre Dame a Ho Či Minhovo náměstí.

Poslední den nás čekala další perla! Tunely Cu Chi. Podzemní tunely Vietkongu, kde se Vietnamci schovávali před Američany. Jedná se o komplex tunelů ve 4 podzemních úrovních. My jsme měli možnost si projít cca 200 metrů těchto tunelů. Jelikož jsou vysoké pouhých 120 cm, svítit jsme si museli mobily a šlo nás 20 ve skupině, troufnu si říct, že se nejedná o nejvhodnější atrakci pro klaustrofobiky. Ale za mě třetí nejlepší zážitek z cesty. 

Po návratu do Saigonu jsme ještě navštívili 80patrovou vyhlídkovou budovu Bitexo Financial Tower, což bylo zároveň i to poslední, co jsme před odletem domů stihli.

Po 22 dnech se plni zážitků vracíme domů. Před odletem nám mnoho lidí říkalo, že to nejhorší, co můžeme udělat, je snažit se projet Vietnam za 3 týdny. Neuvidíme nic pořádně, budeme unavení a nic z výletu nebudeme mít.

Neviděli jsme určitě úplně všechna nejkrásnější místa severu, středu, ani jihu, ale viděli jsme jich tolik, že bych itinerář neměnil.

Díky tomu, že jsme Vietnam projeli od severu na jih, jsme si mohli udělat představu, jak kde lidi žijí, jaké jsou rozdíly v jídle, životní úrovni i v lidech, což v nás nechalo neuvěřitelný zážitek a krásné vzpomínky.