Severkou Monte Adamello

Monte Adamello je výrazný vrchol horské skupiny Adamello-Presanella a najdete ho západně od Lago di Garda, nedaleko známého lyžařského areálu Passo Tonale. V jeho severní stěně vede více než desítka cest, mezi nimi i krásná a logická linka Senza chiedere il permesso (AI5/M6/A0, 800 m), v překladu něco jako “Bez žádosti o povolení.” Právě na tu mě nalákal můj lezecký parťák, jihočeský horský matador Kleboň.

I když se výstup touto linií nepočítá mezi nějaké alpské extrémy zahrnující těžké lezení a bivaky ve stěně, užili jsme si řádné dobrodružství hned od začátku. Úzká silnička vedoucí od městečka Temú se postupně mění na šotolinu. Kameny se zvětšují, sklon přibývá. Ledová plotna v druhé serpentině nám dává jasnou stopku. Dál už jdeme po svých. Lyže jsme po konzultaci s místňákem Claudiem nechali doma a na batohy připínáme sněžnice. Tahle kombinace se v aktuálních podmínkách ukáže být nejlepší volbou. 

Přístup je vlastně takovou Tour po přehradách. K první, Leghetto d'Avio, jdeme pěšky, pak tunelem podél druhé, na sněžnicích podél třetí a konečně do kopce, k Lago Venerocolo, u které stojí i chata Garibaldi. Nakonec nám to kvůli měkkému, byť prošlapanému sněhu, zabere přes 4 hodiny. 

I když jde zatím všechno dobře, morálku máme nalomenou. Dvojice sestupujících Italů nám totiž vypráví o jejich neúspěchu v námi vyhlídnuté cestě. Sněhu je prý pod severkou až příliš mnoho, oni sami se k ní prohrabávali tak dlouho, že už by výstup nestihli a tak to otočili. My bychom mohli mít ale díky jejich stopě šanci. 

Detailně prohlížíme stěnu, kterou máme jako na dlani. Linka je jasná, ale podmínka ve stěně zůstává velkým otazníkem. Uleháme do vymrzlého winterraumu s nervózním očekáváním.

Budík zvoní ve 4:00 hod., ale nemusí se ani moc snažit. Odpočatí jsme dost a těšíme se, ať už nás ve stěně čeká cokoliv. Ve vyšlapané stopě se nám jde dobře, ale je nám jasné, že si tu kluci předchozího dne odbyly slušnou šichtu. Místy je prašanu po kolena. Strmým svahem se blížíme k odtrhovce, strojíme se a navazujeme se. Pořád ještě ve stopách našich předchůdců lezeme 50–60° svahem. 

Brzy ale míjíme smyčky, ze kterých slanili a začínáme si probíjet vlastní cestu. Lezeme na průběh, občas něco založíme, když to zrovna terén dovolí. Není ještě ani 8:00, když stojíme na štandu pod ledovými délkami. Ledoborec Kleboň vyráží na zteč. Brzy je jasné, že je podmínka dobrá, ledu dost i na občasné zavrtání. Abychom to ale neměli příliš snadné, začnou se shora sypat kopice sněhu. 

Svítá a vítr z hřebene nafoukává do stěny závěje prašanu. Choulíme se do kapucí. Lézt se v tom nedá a bez pohybu začínáme brzy pěkně mrznout. Třesu se po celém těle. V druhé, obtížnější ledové délce vybojuje Kleboň pár metrů a nechává se spustit na štand. Prsty na rukou má promrzlé na kost a zcela bez citu. Nejsem na tom o moc líp, ale jdu to zkusit. Nakonec nějak vybojuju 60metrovou délku a štanduju nouzově v cepínech. Už se to tu aspoň nesype.

V prostřední části stěny se trochu srovnáme. Beru na sebe všechen matroš, který máme s sebou a lezeme na průběh. V následujících asi 300 metrech se střídá trocha ledu, sníh, firn a v závěru pěkné mixové pasáže. Tady je to zábava a odsejpá nám to, vylezeme to na jeden zátah. Dokonce i kříž osvícený blahodárným sluncem už je na dohled a dalo by se říct, že i na dosah. Jenže mezi oním spásným místem a námi je klíčové místo výstupu. 

Hladká plotna, kterou protíná jen úzká spára. Klasifikace M6 A0 je na horní hranici našich schopností. Ne že by se mi nějak zvlášť chtělo, ale jiná cesta odsud nevede a tak to jdu zkusit. Především spodní část je dost zoufalá. Nad první skobou nemohu najít dobré místo na cepíny a mačkami jen marně škrábu po nepatrných výstupcích. Nakonec najdu místo na vklíněnec, napotřetí se odhodlám a krok se zatajeným dechem udělám. 

Ani dál není vyhráno. Bojuju, hákuju, funím a nakonec mám naštěstí těch pár metrů za sebou. Ani pro druholezce to není žádná procházka. Dolezeme pak místy pořád ještě ošemetné finále ke kříži a konečně naše tváře zahřejí sluneční paprsky.

Na vrcholu nás kromě slunce vítá i pětičlenná skupina skialpinistů. Sice nám věnují slova chvály, ale my bychom si to s nimi v tu chvíli rádi vyměnili. Na lyžích bychom byli dole coby dup. Takhle nás čeká dlouhé plahočení. 

Hlubokým sněhem šlapeme na východ do sedla Inglesi. Tam naštěstí nacházíme slaňovací dráhu, která nám dost usnadní průstup strmým žlabem plným prašanu. Zato dole už je to jen a jen na našich nohách. Po více než 4 hodinách otevíráme dveře winterraumu s posledními zbytky světla. 

Tak se nám to podařilo, ale prsty na rukou mi to budou zřejmě ještě dlouho připomínat.