Test dámských běžeckých bot Hoka TORRENT 4
7. 11. 2024
Vyhledávání
Potřebujete poradit? 379 200 777
(Po–Pá 8:00–16:30)
OUTDOOR DAYS - 20% sleva na obuv v termínu 5.-11. 11. s kódem OUTDOOR20 »
DOPRAVA ZDARMA - objednejte si přes PPL produkty do 18. 11. na adresu dle vašeho výběru »
31. 10. 2024
Ondra Švirák z Expedition Clubu se s partičkou běžeckých nadšenců vydal do Pyrenejí. Dvousetkilometrový úsek si dali pěkně v poklusu. Chystáte taky podobný přeběh, nebo hledáte inspiraci? Ondra nám sepsal své zážitky...
Po 5 dnech přeběhu máme v nohou přes 160 kilometrů a až to teď šlo všechno bez sebemenších problémů. V noci mě však probouzí hromy s intenzivním deštěm a od brzkého rána kvůli počasí nemůžu spát. Neustále kontrolují meteoradar a přemýšlím nad tím, jakou taktiku má naše sedmičlenná skupina zvolit. Bouřkové mraky nás mají provázet celý den a dnešní trasa vede přes dvoutisícové sedlo, které vypadá záludně i za příznivého počasí. Co teď? Běžet až tam, kde to bude bezpečné, nebo jít rovnou na bus?
Je to zhruba 11 let, co jsem seděl ve vysokoškolské aule a pod lavicí louskal knížku od Kiliana Jorneta. V té jsem dočetl, jak v roce 2010 překonal celé Pyreneje za necelých 8 dní a stanovil tak nový rekord na trase od Atlantiku ke Středozemnímu moři. Při parametrech 830 kilometrů a 40 000 výškových metrů znamená přes 100 kilometrů za den. Jednou bych si chtěl Pyreneje také přeběhnout a zjistit jaké to je, běhat několik dní po sobě od rána do večera s hlavou v oblacích!
O dekádu později mě touha překonání Pyrenejí stále ještě neopouští. Mám však rodinu se dvěma dětmi a z toho plynoucí závazek, že snížím svou práci průvodce na 30 dní v roce. Aby se výprava naplnila, musím také slevit z fyzických nároků a denní kilometráž upravit na 20-45 kilometrů. Z toho následně vyplývá následující rozdělení.
Je nutné přeběh rozdělit do 3 částí:
Já sám totiž nemám kvůli rodině 14 dní času na individuální přeběh a vypsat si tak výpravu na webu Expedition Clubu je jediná smysluplná varianta.
Přilétáme do městečka Hondarribia (San Sebastian Airport) a po krátkém seznámení chytáme taxi a přemisťujeme se k majáku Faro de Higer, odkud trasa GR11 oficiálně startuje.
Všichni máme malé běžecké batohy, v jejíchž útrobách se nachází litr tekutin, tyčinky na první etapu, nepromokavá bunda a věci na převlečení. Přesně na takové akce se hodí batoh Ronhill Commuter vest, který se dá krásně zmenšit podle jeho naplnění. Nemáme s sebou žádný doprovodný vůz a spoléháme se pouze na zázemí jednotlivých ubytování v rámci treku.
Každý den spíme hezky v teple na posteli a v okolí ubytka je vždy možnost snídaně a večeře. Vždy si také doplníme zásoby na následující etapu a není také problém si přeprat špinavé oblečení. Můj batoh včetně vody, dronu a GoPro kamery váží do 4 kg a mám vyzkoušeno, že na 7 dní běhu toho člověk příliš nepotřebuje. Navíc jsme každý den v civilizaci, takže není problém si cokoliv dokoupit.
Úvodní etapa není příliš fyzicky náročná a než se člověk vymotá z asfaltové džungle, máme v nohou už úvodních 10 kilometrů. Následně však začíná trasa strmět stoupat a dostáváme se pomalu do hlubokých lesů středoevropského typu.
Jsem mile překvapen, že trasa není příliš technicky náročná a klušeme si hliněnou podložkou bez většího množství kamenů. Na chatu Arritxulo dobíháme již po 3 hodinách a dostavuje se zasloužený odpočinek. Část skupiny totiž vstávala chvilku po půlnoci, aby sem stihla dnes přiletět a rovnou absolvovat téměř 24km zahřívací etapu.
Začínáme hezky zostra a hned druhá část přeběhu se nese ve znamení královských parametrů v podobě více než 44 kilometrů a 1 700 metry převýšení. Ráno startujeme v 8:00 a překvapuje mě, že je většina kopců relativně běhatelných.
Je sympatické, že při zdolávání GR11 má člověk pár dní na rozkoukání, než se dostane do těch opravdu náročných technických pasáží a většinu času tak trávíme na travnatých hřebenech hor.
Sem tam člověk protne nějakou tu ospalou španělskou vesnici a jelikož je zrovna neděle, jsou všechny obchody zavřené. Máme štěstí, že v polovině trasy narážíme na skvělou restauraci, kde si dáváme bagetu o velikosti dětské paže a valíme dál.
Druhá část etapy už je trochu na morál a máme problém s vodou. Jsou tu totiž úseky, kdy je zdroj vody v okolí pasoucího se dobytka a člověk si vždy není jistý jeho kvalitou. Netrvá však dlouho a dobíháme do cíle dnešního dne, do městečka Elizondo. Dáváme si doběhové pivo, sprchu, večeři a jsem moc rád, že jsme dnešní den zvládli bez problému.
Ani třetí den není procházka růžovým sadem a na 35 kilometrů dlouhé trase se nenachází ani jedna vesnice. Španělsko-francouzské pohraničí je poměrně řídce osídleno, což je sice na jednu stranu fajn z hlediska přírody, ale už to není tak moc příjemné ve chvíli, kdy si chcete dát točené pivo.
Jakmile člověk vystoupá na horský hřeben, naskýtají se mu nádherné výhledy. Nekonečné louky se siluety volně se pasoucích koní a v dálce před námi siluety třítisícových hor.
Netradiční atmosféru dotváří stovky malých bunkrů a pozorovatelen, které tu nechal vybudovat generál Franco ze strachu před případným útokem Spojenců.
Na nás tak maximálně útočí kráva svými exkrementem a člověk má po jeho vyšlápnutí co dělat, aby uklouznutí ustál. Vzniká tak hláška: “Ho*no z hor, pevný core!”
Na závěr přibíháme do malebného městečka Auritz-Burguete, které nás vítá lahodnými dortíčky a vychlazeným pivem. Obžerství na běžeckých výpravách není hřích, ale kalorická povinnost.
Není nic horšího, než když se od rána těšíte na Coca-Colu se zákuskem a ve všech námi navštívených vesnicích mají vše zavřeno. Španělský venkov je sice malebný, ale chcípl tu pes a člověk nemůže počítat s občerstvením nebo nákupem potravin mimo větší obce.
Naštěstí je na trase koncem června dostatek pitné vody ve formě osvěžujících studánek. Cukry to sice nedodá, ale žízeň uhasí, a to se počítá!
Většina dnešní trasy se vine v lese a po travnatých hřebíncích ve výšce kolem 1 500 metrů. Fouká vítr a do toho pálí slunko, což je ideální kombinace na spálení. Nepřestává mě udivovat, že je tu stále minimum kamenů a cesty nejsou téměř vůbec technicky náročné.
Ačkoliv je čtvrtá etapa jednou z těch delších, tak 40 kilometrů ubíhá překvapivě svižně a než se nadějeme, sedíme v restauraci v překrásném městečku Ochagavía. Stovky let staré kamenné domy mají v kombinaci s horami úžasné genius loci a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se zde natočil nějaký historický velkofilm.
Pátá etapa je konečně odpočinkovější a ačkoliv nenabízí příliš výhledů, vůbec mi to nevadí. Koná se totiž prakticky celá v malebném lese po krásně širokých a běhatelných cestách. Člověk se jen na chvíli zaposlouchá do okolní přírody a než se naděje, už přibíhá do městečka Isaba.
Máme štěstí, že je dnes pod mrakem, protože na celém úseku nebyl jediný pramen. Městečko se pyšní nejen několika restauracemi a bary, ale dokonce disponuje i krytým bazénem, který máme sami pro sebe. Po pěti dnech naprosto zasloužená regenerace!
Předposlední den první části přeběhu bojujeme s bouřkou. Od půlky noci hustě prší a blesky rozjasňují potemnělou oblohu. Nikomu z nás se nechce vylézt z vyhřáté postele a zvažuji všechny varianty. Už jsem na horách pár bouřek zažil a jako průvodce chci mít co možná nejzodpovědnější přístup.
Po dlouhých úvahách se rozhodujeme pokračovat dál zhruba do poloviny původně plánované etapy a podle vývoje počasí se rozhodnout, jestli pokračovat dál nebo to zabalit v nedaleké chatě Linza. Volíme co možná nejdefenzivnější přístup a pomalu klušeme hlubokým údolím.
Dokud mi to signál dovolí, tak sleduji meteoradar a oblohu nad námi. Přichází však jedna bouřka za druhou a v jeden moment bereme do zaječích a schováváme se pod střechou zavřené horské chaty. Převlékáme se do suchého a chvíli čekáme, než se přežene to nejhorší.
Chvíli na to vykoukne sluníčko a my se tedy rozhodujeme přeběhnout rychle do 5 kilometrů vzdálené chaty Linza. Akorát včas, protože se krátce po našem příchodu spouští další průtrž mračen. Dlouho vyčkáváme, jestli se počasí neumoudří a nakonec se rozhodujeme zde neplánovaně přespat.
V podvečer déšť utichá a vydáváme se alespoň na krátký průzkum okolí. Dáváme sedmikilometrový výlet a padá nám brada z překrásných výhledů na okolní kopce.
Závěrečnou etapu do města Canfranc prodlužujeme o nezdolané kilometry z předešlého dne. V řeči čísel to tedy znamená přes 40 kilometrů dlouhou etapu se zhruba 2 000 nastoupanými metry.
Po dvou odpočinkovějších dnech je tohle přesně to, na co se všichni těšíme a jedinou vadou na kráse je potřeba stihnout odpolední autobus.
Kopeme do vrtule a po 6 kilácích zdoláváme dvoutisícové sedlo. Počasí není nic moc a po seběhu do údolí začíná mrholit. Nemáme čas ztrácet čas a od přístřešku Aguas Tuertas se reliéf krajiny mění v čistě horský.
Překonáváme fotogenické mokřady u pramene řeky Aragón Subordán a z měkké hliněné podložky se začíná stávat kámen a skála. Zpomalujeme, protože je cesta čím dál tím více techničtější. Netrvá dlouho a přebíháme na francouzskou část trailu protínající Národní park Pyreneje.
Koukáme na dolámané stromy, které padly v zimě za oběť sněhové lavině a zanedlouho přibíháme do lyžařského střediska Candanchú. Část skupiny si zde sedá na kafe a rozhodují se zde přeběh ukončit. Projíždí totiž tudy náš plánovaný autobus a není potřeba sbíhat až dolů do Canfrancu.
Stále však máme více než hodinu času, takže zbytek osazenstva nelení a vydává se vstříc posledním sedmi kilometrům. Pár desítek minut na to už sedíme před obchodem a ládujeme se sladkostmi.
Zvládli jsme to a jsem rád, že celá skupina ustála tuhle kilometrovou nálož bez zranění. Pyreneje jsou láska a nemůžu se dočkat, až se sem zase za rok vrátím!
Čtěte také
Věrnostní klub
Získejte až 15% slevu a spousty dalších výhod
Slevy na nákup až 15 %
Na vrácení zboží máte až 14 dní
Slevy na naše služby až 30 %