Ultra Blue Island: Trailový závod uprostřed Atlantiku

Uprostřed Atlantského oceánu se nachází devět nádherných ostrovů, z nichž každý má své vlastní kouzlo. Divoká příroda, dramatická sopečná krajina a nepředvídatelné počasí vytváří skvělé podmínky pro trailový závod, na který se jen tak nezapomíná. 

Cíl byl jasný. Vyzkoušet si, jak na mě bude působit oceánské klima, jak budu schopný poměřit se s naprosto neznámým prostředím a také poměřit se s běžci z celého světa, kteří sem na závody každoročně přilétají. Díky podpoře z Rock Pointu jsem navíc mohl tuto příležitost využít k otestování novinek ze světa běžeckého vybavení. 

Samotný závod Ultra Blue Island má několik tratí. Já si vybral maratonskou distanci, ale na své si přijdou i zájemci o delší nebo kratší tratě. Přes zimu jsem moc naběháno neměl, jelikož volný čas jsem trávil spíše na skialpech a běhal jsem převážně na pražské náplavce, kde na azorský terén moc natrénovat nešlo. V mém podání to tedy nebylo tak úplně ultratrail, ale alespoň jsem měl šanci nedostat se do tak hlubokých krizí, jak to dost často na delších tratí bývá. 

Je asi třeba zdůraznit, že ostrov Faial, kde se akce konala je od Prahy vzdálená nejen geograficky, ale také náturou místních obyvatel. Soudržná a neskonale milá ostrovní komunita je i pro neběžce dost skvělý balzám na duši, není tedy nutností se tu tlačit do nějakých výkonů. To, že jsem na závodech, jsem si uvědomil až asi 5 minut před samotným startem.  Celková atmosféra byla spíš o tom, že se setkáváte s příjemnými lidmi a společně si užíváte klid a krásu místní přírody. 

Termín akce je důmyslně umístěn mimo hlavní sezónu, tím pádem se zde nesetkáte s obřími davy turistů a o to je celý zážitek příjemnější. Atmosféře neubírá ani to, že některé služby ještě nefungují ve standartním režimu a spoustu obchodů nebo místních atrakcí nemá takové kapacity, jako během hlavní letní sezóny. 

Pokud bych měl mluvit o nějaké logistice a plánování tak mám jednu zásadní radu. Pokud jedete na Azory, a je jedno v jakém ročním období, neplánujte nic úplně přesně. Tedy krom letenek a ubytování. Uvidíte sami, že hlavní slovo zde má oceán a s tím spojené počasí. 

Jakékoliv aktivity si tady vymyslíte, se vám mohou, ale nemusí vydařit, jelikož se zde počasí mění lusknutím prstu. Teploty a oblačnost, stejně jako síla větru zde lítá všemi směry. Nejlepší je trochu se přizpůsobit okolnímu prostředí. 

Občas je dobré vypadnout ze své bubliny a kouknout na svět trochu z jiné perspektivy.  

První fáze výletu tedy spočívala v tom, dostat se na ostrov, trochu se aklimatizovat a 3.5. odběhnout v co nejlepší formě závod. Trochu děsivý byl pohled na zprávy pár hodin před odletem, kde hlásili kompletní výpadek proudu v kontinentálním Portugalsku i Španělsku. 

Mně se to však dotklo jen minimálně a zpoždění letu bylo obdivuhodně malé. Na ostrov jsme přiletěli po přestupu v Lisabonu a na Terceiře 30.4. někdy odpoledne. Večerní procházka po Hortě a následný odpočinek bylo v podstatě vše, co jsem ten den stihl. 

Dva dny před závodem, tedy první oficiální den na ostrově jsem si říkal, že bych se asi měl podívat na to, jak tady vypadají traily a v čem že to vlastně chci běžet závod. Šel jsem částečně pěšky a částečně stopem do vesnice, kde se bude startovat a vyrazil na obhlídku prvních 10 km trasy. 

Upřímně jsem vlastně nevěděl, co čekat, ale takhle zábavný, technický a zároveň běhavý terény jsem ještě nikde neviděl. Po 15 km jsem se vrátil zpět naprosto nadšen, propocen, s nohama od bláta. 

Na cestu zpátky mi zastavil postarší pár v dvoumístném pickupu, a tak jsem měl parádní vyhlídkovou jízdu na korbě a přes mírné drncání a vyfoukané vlasy jsem si to náramně užil. 

Navíc, bylo prvního máje, takže se v místním parku konala veselka s jídlem zdarma a živou hudbou. Rozpoložení mysli bylo s nějakým předzávodním stresem naprosto neslučitelné. 

Předzávodní den jsem se snažil brát co nejvíce odpočinkově, ale bylo tak hezky, že jsem si vyběhl alespoň na místní vyhlídku, protáhl nohy, vyzvednul startovní číslo a vyřídil prezentaci k závodu. Pak už jen klid a odpočinek, což tu není nijak složitý. 

Večer proběhla poslední kontrola vybavení. Ráno jsem se totiž chtěl vyhnout klasickým zmatkům, které běžně v předzávodním shonu nastávají. 

Předzávodní rituál zatím žádný nemám, takže sprcha, snídaně a odchod na autobus probíhá hodně podobně, jako kdyby to byl jakýkoliv jiný den. Autobusy vezou všechny účastníky najednou, jelikož start je ve vesnici Riberinha, aby se dostálo názvu trati „Coast to Coast“, neboli od pobřeží k pobřeží. 

Nevím, jestli tomu chtěla náhoda, ale sedám si hned vedle dvou milých Češek, a tak sdílíme nadšení v naší mateřštině. Holky už běžely loni, tak narozdíl ode mě vědí, do čeho jdou. 

Na startu je nás 130, z čehož je 88 mužů. Do startovní listiny jsem zatím nekoukal, takže netuším, s kým poběžím. Plán je takový, že poběžím, dokud budu moci a pak se uvidí.  

Když se na to kouknu zpětně, asi jsem to nemusel tolik hnát, ale místní podmínky mi holt nedovolily jinak a prvních 30 km jsem si připadal, jakože mě nemůže nic zastavit. 

Běžel jsem v podstatě od začátku sám a jen si tak hrál s bahnem, kořeny a kluzkými kameny, občasnými přeběhy po asfaltu nebo šotolině. Celou dobu mrholilo, foukal vítr a schovat se před ním šlo jen v hustých remízcích, kde ale občas byla tma skoro až na čelovku. 

Po první občerstvovací stanici začínalo nejdelší stoupání „cikcakem“ po šotolině, až na okraj Caldeiry. Občas jsem potkával běžce z jiných tratí, kteří mě alespoň poháněli dopředu a motivovali tomu, abych se k nim snažil dotáhnout. 

Přímo na hřebenech Caldeiry bylo mírně řečeno „Boží dopuštění“. Foukalo ze všech stran, bahna bylo na rozdávání a nešlo jinak, než si ten chaos naplno užívat.

V takových šílených podmínkách jsem absolutně věřil navigaci pořadatelů a sledoval oranžové vlaječky zapíchané v zemi po celé délce závodní trati. Jediná nevýhoda tak surového ostrovního počasí byla ta, že jsem byl ochuzen o výhledy, které byly schované v mracích. 

Po oběhnutí téměř celého kráteru se sbíhalo kozí stezkou až k levádě (zavlažovací systém přinášející vodu), která díky úzkému betonovému kanálu táhnoucímu se po její celé délce maličko stěžovala terén. 

Voda a přítomné bahno způsobovaly takové malé ostrůvky, takže přeskakování z místa na místo byla jediná šance, jak se vyhnout riziku propadnutí se až po kotníky do vody. 

Osmikilometrový úsek v podstatě po rovině, nebyl vůbec zadarmo. V jednom místě se mi podařilo uklouznout a plnou vahou jsem dopadl hrudníkem na betonový rantl kanálu, což mě na pár vteřin vyřadilo ze hry a musel jsem to rozdýchávat. Naštěstí závodní adrenalin v danou chvíli odvedl svou práci a já jsem mohl dál pokračovat „v rochnění“ bahnitou cestou.

Občerstvovací stanice jsem si naprosto užíval. Představte si útulné stanoviště plné stolů s jídlem, pitím a milých, usměvavých a pohotových organizátorů - to uprostřed pustiny vybízí k tomu, aby se člověk zastavil, posadil se a už se nikam nehnal. Byl to ale závod, a tak jsem se se zdráháním musel vždy spěšně rozloučit a utíkat dál.

Podle všeho měl poslední úsek dost bolet. To mi potvrdili organizátoři na poslední občerstvovací stanici - s úsměvem na tváři a se slovy: „This is the worst part“. Tak jsem do sebe pro jistotu natlačil ještě dva kousky pomeranče a hrozně dobrý kousek buchty. 

Měli pravdu, ale věděl jsem, že do cíle už je to fakt kousek. Jen jsem musel ještě přeběhnout pár poctivých "vulkánečků". Očekávaná krize přišla na 31. km při sebězích, kdy jsem proklínal vulkanické šutry, vysypané na asi kilometr a půl dlouhém úseku a doufal jsem, že se v tom nevymáznu. 

Na posledním vrcholku jsem už jasně rozeznával pobřeží a podle hodinek jsem viděl, že se pomalu, ale jistě, blíží cíl. Navíc to bylo skoro celé z kopce, až na malý pahorek vytvořený nejmladší erupcí na tomto ostrově. Dobíhal jsem tedy už celkem vyčerpán, ale šťastný, po měsíční krajině, která zde vznikla v padesátých letech a celé pobřeží pokryla nánosem sopečného materiálu.  

Vidím ikonický maják Farol dos Campelinhos, vidím cílový oblouk a malou skupinku lidí stojící kolem něj. Takže jsem v cíli. Poprvé v životě beru do rukou cílovou pásku a jsem šťastný. 

Po doběhu do sebe liju recovery ionťák a pro jistotu se i pořádně dojídám. Konečně můžu využít naplno pohostinnost, kterou jsem si při závodě trochu upíral. Přikládám i rychlé svlažení v chráněné laguně na pobřeží, ale slaný zůstávám. Mezi solí z potu a oceánu moc rozdíl není, ale aspoň smývám bahno a špínu z nohou.  

Pak už si jen užívám radost ostatních, co také dobíhají do cíle. Šťastní vypadají všichni, nezávisle na tom, jakou trať absolvovali. 

Svoz zpátky do Horty sice organizátoři zajistili, já ale chtěl zkusit štěstí a dostat se domů trochu dřív, a tak jsem vyrazil stopem co nejrychleji za teplou sprchou a oslavnou večeří.  

Vyhlášení další den probíhalo s nadšením a v přátelské atmosféře. Co všechno bylo vyhlášeno se asi nikdy nedozvím, jelikož 90 % času vyhlašující mluvili portugalsky. Dorazil ale i starosta a všelijací místní hodnostáři, a tak jsem si mohl alespoň potřást s lidmi, kteří tu utváří tak příjemné prostředí pro život. 

Tak skončila ta závodní část a začala ta dovolenková. Po závodě jsem vyrazil ještě na další dva týdny cestování po místních krásách, navštívil další čtyři azorské ostrovy a nasbíral spoustu nových zážitků.