Rozhovor: Dvě tváře Grossglockner Ultra Trailu 2025

Co vás nejvíc přitahovalo na účasti právě na GGUT? Proč jste si vybrali právě vaši trasu a v čem jste viděli hlavní výzvu?

Zdeněk: Nejsem závodní typ, ale hledal jsem motivaci k tréninku. Okolí Kaprunu známe z lyží, o závodu jsem slyšel od Šimona a Honzy. Proto jsem jej zvolil. A protože jsem roky neběžel nic delšího než půlmaraton, tak volba 35km trasy byla jasná.

Honza: Tento závod je na skvělém místě! Pestrost trasy je unikátní, od údolí po zasněžené přeběhy sněhu. To trailový běžec prostě chce.

Šimon: Pro mě to byla výzva a možnost konečně si zaběhnout závod po nějaké rozumné přípravě. Na start jsem se měl postavit již potřetí a tím pádem už jsem věděl, plus mínus, co mě čeká. Nádherná oblast kolem Grossglockneru ale překvapí i po několikáté návštěvě, takže jsem tušil, že to bude zase něco trochu nového, i když známého. 

Jaké byly vaše dojmy a očekávání před startem závodu?

Zdeněk: Cílem bylo dokončit závod ve zdraví, takže očekávání nebyla žádná.

Honza: Už jsem startoval za posledních 15 let mnohokrát, ale emoce před tímto startem opět zásadní. Nervozita – je to výzva a musí se brát s pokorou. Silný déšť – tedy obava z úrazu. Bylo chladno, tak jsem doufal v lepší výsledek než loni, jelikož vedro je pro běžce mnohem horší.

Šimon: Přímo před závodem jsem moc času na polemizování a představy neměl kapacitu, jelikož jsem byl v jednom kuse zaměstnán pracovními i osobními povinnostmi. Díky předpovědi jsem čekal, že alespoň nebude takové vedro jako poslední dva ročníky a také, že na závody pojede výrazně více známých tváří. 

Byl nějaký úsek závodu, na který jste se opravdu těšili, nebo u kterého jste si řekli: „tak tohle se mi běží fakt dobře“?

Zdeněk: Nejvíc jsem se těšil na úvodní stoupání k Weissee, které jsme si prošli už v květnu po sněhu.

Honza: Pěšinky co jsou nahoře a vlní se, jsou skvělý trail. I pak seběhy jsou užasné – těšíte se na finále a valíte z kopce, co to jde a kolem krásné lesy a výhledy.

Šimon: Těšil jsem se na porovnání s loňskými ročníky, jak celkově, tak v jednotlivých segmentech mezi občerstvovacími stanicemi (a zároveň checkpointy). Pro mě byla asi vždy nejhezčí a nejzábavnější sekce mezi Glorer Hütte a Glocknerhouse, kde se běží ještě celkem zčerstva, takže bývá síla na to, užít si techničtější terén a pěšinky s výhledy. 

Jaké byly největší fyzické a psychické výzvy, kterým jste čelili během závodu – kromě počasí. Třeba technický terén, navigace, vyčerpání…?

Zdeněk: Sestup z Kapruner Törl po mokrých šutrech byl velmi pomalý. Navíc jsem si na předchozím seběhu od Rudolfshüte hnul kolenem, tak jsem nechtěl riskovat zranění.

Honza: Výběh prvního velikého stoupání je nekonečný – zahřátí v dešti je malé a stále a stále do kopce...

Šimon: Jediná výzva byla vyrovnat se se zklamáním z předčasného konce, jinak mi nohy i hlava běžely až nečekaně dobře. 

Kdy jste si začali uvědomovat, že se počasí radikálně mění? Měli jste pocit, že to ovlivní váš výkon?

Zdeněk (závod na 35 km se běžel v pátek, pozn. red.): Celé dopoledne bylo krásně a na Rudolfshüte u Weissee jsme byli odměněni výhledy na okolní hory a jezera. Při výstupu na Kaprunen Törl se počasí začalo měnit, přišel déšť a ten mě provázel až do cíle.

Honza (závod na 57 km se běžel v sobotu, pozn. red.): Už bylo kolem 6 °C a i přes větrovku a spodní termo triko mi začalo být chladno. Byl jsem jako po sprše a v tomto opravdu nechceš vběhnout do nízkých teplot.

Šimon (závod na 57 km se běžel v sobotu, pozn. red.):  Pro naši trať s ranním startem se v podstatě nic neměnilo, maximálně k lepšímu (asi po hodině se na chvíli dokonce skoro vyjasnilo). Pokud se zde naráží na to, že byl závod zrušen kvůli počasí, tak to nebylo kvůli nějaké náhlé změně, ale kvůli konstantnímu špatnému počasí, díky kterému se terén stával trochu techničtěji náročnější. Hlavní problém byl ale v tom, že někteří závodníci byli po celé propršené noci tak vyčerpaní, že začali dostávat hypotermii a hrozilo, že by začali postupně odpadat i další závodníci, o které by se ale kapacitně nemohli záchranné složky postarat. 

Počasí se nakonec zhoršilo tak, že byl závod přerušen. V jaké části trati jste se ocitli, když se rozhodlo o zastavení závodu?

Honza: Už jsem byl v průsmyku prvního hlavního stoupání – bylo vidět zasněžené vrcholky, dost čerstvého sněhu.

Šimon: Asi 250 metrů před první občerstvovačkou na Glorer Hütte. 

Jak probíhala organizační instrukce během závodu? Byla komunikace o přerušení závodu jasná a věděli jste proč se závod zastavuje?

Honza: Už se mi toto stalo a komunikaci při zrušení už na více závodech považuji za špatnou - chce to tlampač a říct organizátorem. A opakovat / udělat oficiální papír atd.. Lidé si informaci předávali a bylo to jak tichá pošta. Jedna angličanka mi ještě dole v autobusu říkala, že nevěří že to zastavili, že je to jen špatně pochopené.

Šimon: Organizátoři sbíhali od prvního checkpointu a hlásili, že se závod ruší. Závodníky posílali dolů zpátky na shuttle busy, ale jako důvod udávali jen extrémně rizikové podmínky. Jako závodníka mě to samozřejmě zarazilo a mrzelo, ale respektovat rozhodnutí závod zrušit se mi zdá celkem automatické. Člověk se v horách prostě musí přizpůsobit, a když vám někdo místní řekne, že je to nebezpečné, tak je nerozumné mu nevěřit... 

Jak jste se cítili, když zaznělo oficiální rozhodnutí o ukončení závodu? Smutek, úleva, frustrace, nebo něco jiného?

Honza: Vzal jsem to s respektem, do rizika nemá cenu jít. Ale smutek byl jasný – hned jsem přemýšlel, kam po dojezdu do kempu, půjdu běhat.

Šimon: Trochu mrzutý jsem byl, ale být naštvaný kvůli počasí mi přijde jako dost marný přístup. Po vlastní ose jsem si tam pak ještě užil moc hezký trail a od Glocknerhouse jsem chytl stop s moc fajn slovenskou rodinkou, takže jsem si to dle podmínek vlastně užil na maximum. 

Jakým způsobem jste se v daných podmínkách dostali z trati na místo cíle, když jste se dozvěděli, že byl závod přerušen?

Honza: Organizátor spustil kyvadlovou dopravu, tak to šlo. I když to trochu trvalo, ale poskytly deky, jídlo i teplý čaj.

Šimon: Potkal jsem Danka zo Slovenska, se kterým jsem běžel po směru trati až ke Glocknerhouse, kde jsem se svezl s jeho manželkou, neteří a sestrou, takže jsem dostal v podstatě full service i se svačinou. Myslím, že nakonec jsem se zpět do Kaprunu dostal rychleji a pohodlněji, nežli většina, která se vrátila dolů na místo startu - do Kals. 

Měli jste pocit, že vaše vybavení bylo adekvátní – převlek, izolace, oblečení do extrémního počasí?

Zdeněk: Na trasu 35 km jsem měl povinnou výbavu - tedy bundu, triko, čepici, rukavice, pití, píšťalku. Vzhledem k předpovědi počasí jsem si vzal triko navíc na převlečení, takže jsem dokončil v komfortních podmínkách. Velmi se mi osvědčila bunda DYNAFIT ALPINE GTX, kterou jsem měl i přes běžeckou vestu.

Honza: Ano – termo triko s dl. rukávem dynafit, větrovka Shake & Dry od Dynafit, náhradní termo triko v batohu – vše ok. Jen se mi rozvázal sáček s náhradníma věcma a čepice a ponožky atd. provhly. Musím doladit nepromokavé sáčky.

Šimon: Zkušeností s běháním v horách v téměř jakýchkoliv podmínkách už mám relativně dost, a tím pádem se dokážu adekvátně obléci. Závody jsem zvyklý běhat opravdu hodně nalehko, především když vím, že běžím do dobrého zázemí, kde se mohu dát do kupy a že každých cca 10 km je záchranná stanice. Oblečení a vybavení je ale dost individuální záležitost a každý se cítí trochu jinak v různých podmínkách. Žádné oblečení na převlek jsem neměl.  

Kromě nepřejícího počasí, byl tento rok něčím výjimečný ve srovnání s vašimi předchozími závodními zkušenostmi?

Honza: Ano. 10. ročník soutěže! Atmosféra o to zásadnější.

Šimon: Zapomněl jsem si asi polovinu povinné výbavy, což se mi ještě nestalo. Odjížděl jsem trochu narychlo a díky probíhajícímu stěhování z bytu bylo balení a přípravy trochu hektičtější. Také jsem poprvé měl ze závodů rovnou navázat na Rock Point Camp v rakouském Hinterstoderr, tak jsem chtěl zkusit být trochu opatrnější a doběhnout trochu v lepším stavu, než poslední dva ročníky. 

Co byste poradili budoucím účastníkům GGUT 57 km / 35 km? Uvědomili jste si něco, co byste příště udělali jinak?

Zdeněk: Víc bych trénoval seběhy v těžkém terénu.

Honza: Jeďte! Užijte Alpy a závod – počítejte se vším.

Šimon: Pokud budete chtít běžet 35 km, jako jsem měl v plánu já, doporučuji včasnou registraci. Budete to mít levnější a zároveň se nebudete muset smiřovat s tím, že poběžíte nějakou z delších variant. 

Bude vaším dalším cílem dokončení právě tohoto závodu v dalším ročníku? Nebo se odrazíte k jiným ambicím?

Honza: Mám pocit, že mi to zas nedá – termín skvělý a o důvod víc, vyrazit do Alp.

Šimon: Ohledně dalšího opakování GGT jsem stále ještě na pochybách. Myslím ale, že na příští rok bych si chtěl vyzkoušet zase něco trochu jiného. 

Jak na vás působila krajina a samotná horská atmosféra?   

Zdeněk: Hory ukázaly dvě tváře. Dopoledne sluncem nasvícená jezera, údolí, prostě krásná horská panoramata. A odpoledne za deště rozvodněné říčky, vodopády a mraky převalující se mezi vrcholky. 

Honza: Sníh na obzoru byl zásadní – krása, drsnost hor...

Šimon: Jezdím do hor obecně rád kvůli tomu, že i když klidně jezdíte na stejná místa, pokaždé můžete zažít nový autentický zážitek. Tím pádem mě oslovilo tradičně asi úplně všechno. 

Nakonec celý závod proběhl pouze pro vzdálenost 35 km. Jaká byla první myšlenka v cíli? Zkusíte příští ročník znovu a jakou trasu?

Zdeněk: V cíli radost, že tam jsem, že jsem to zvládl ve zdraví. Dalším cílem je trasa 57 km v roce 2027.

Honza: Slyšel jsem o této trase, že je skvělá a drsná – pokud nebudu mít naběháno a zastavím se jen na den, vyzkouším ji.

Šimon: Tak za rok znova a lépe..., nebo možná zkusím něco nového?

Detaily k závodu GGUT »

Proč organizátoři rozhodli o zastavení závodu se dozvíte přímo na jejich oficiální IG stránkách - https://www.instagram.com/grossglockner_ultra_trail/