Iveta na GR11: Náročný trek od Středozemního moře až k Atlantiku

Dálkovým trasám jsem podlehla už pár let nazpět. Inspirací pro výběr této trasy byla cestovatelská přednáška. Přednášející se do Pyrenejí zamiloval a já z jeho videí měla pocit, že to bude stát za to. 

V Rock Pointu se mi podařilo domluvit 35 dní dovolené a jako bonus jsem vyhrála Rock Point Challenge Grant - zaměstnaneckou materiální a finanční podporu. 

Nerada chodím sama, takže jsem s sebou přibalila přítele, který má v horách a výzvách stejnou zálibu jako já. Zároveň to byla i zkouška našeho vztahu a schopnosti spolu komunikovat.

Přiletěli jsme do Barcelony a hromadnou dopravou se následně přesunuli na výchozí bod - Cap de Creus. Tohle místo je zároveň nejvýchodnějším cípem pevninského Španělska. 

Skalnatá, vyprahlá a jen mírně zvlněná krajina se postupně měnila v subtropické lesy (včetně korkových dubů), kopce i opravdové hory. V této části jsme překvapivě překonali i nejvyšší vrchol celé trasy - Coll de Noucreus (2796 m.n.m). 

Největším problémem bylo horko a nedostatek vody. Část vodních zdrojů byla vyschlá, takže jsme párkrát balancovali na únosné hranici dehydratace. Nevyhnuli jsme se ani spáleninám od sluníčka, ani puchýřům. Teklo všechno, co mohlo... Nutella, Camembert, čokoláda i my. 

Trasa v této části prochází téměř každý den vesnicí, takže zásobování je jednoduché. Jediné, na co je potřeba si dát pozor, je siesta, kdy většina obchodů zavírá. 

Vzhledem k hustotě civilizace a nedostatku vody v přírodě jsme často spali v kempech, kterých je zde také hojný počet. Kempy mají často i svůj soukromý obchod, restauraci a bazén.

Zatímco v první etapě nás zpomalovalo hlavně horko, v etapě druhé to začaly být i samotné kopce. Čekali jsme, že s narůstající nadmořskou výškou se i ochladí. Ale nečekali jsme, že horko vystřídá týden bouřek a dešťů. Bouřky v Pyrenejích většinou přicházejí odpoledne nebo k večeru. Ty naše se často objevovaly už v 11 hodin. 

Někdy jsme vstávali v 5 ráno, abychom stihli přejít přes sedlo. Někdy jsme museli kvůli počasí měnit trasu a držet se v údolí. Párkrát jsme se ubytovali v penzionu, abychom si stihli do dalšího dne usušit věci. 

Měli jsme zde docela krušné chvilky. Jeden den nám padaly kroupy. Další den jsme nestihli přejít přes sedlo, takže jsme ho přebíhali v bouřce. Také se zde nacházelo jedno za mě z nejhůře schůdných sedel - Portella de Baiau. 

Na cestě nahoru jsme přecházeli přes rozlehlé kamenné pole, místy se sněhem. Cesta dolů byla prudká skluzavka suťovištěm. I přes všechny potíže jsme měli i krásné chvíle. Hlavně při přechodu ze Španělska do Andorry jsem se nemohla výhledy nabažit.

Třetí sekce nás zavedla do samého srdce Pyrenejí. Nachází se zde i dva nejvyšší masivy - Possets a Maladeta, jehož součástí je i nejvyšší vrchol celého pohoří Pico de Aneto. 

Procházeli jsme i prvním ze dvou národních parků - Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Bohužel ani zde nám počasí nepřálo, takže s narůstající nadmořskou výškou jsme se dostali do mraků a byli jsme ochuzeni o výhledy.

 Ve vyšších polohách Pyrenejí se nachází mnoho refugií, kde se dá přespat i najíst. My jsme trochu introverti, takže jsme preferovali spaní ve stanu. Mimo národní parky je zde stanování povoleno a vhodných míst je tu dostatek. 

Často jsme potkávali oddíly skautů a mladé skupiny, které měly refugia předem rezervované, takže zde nebylo místo pro každého. Proto doporučuji dělat rezervace ubytování s předstihem nebo se vyhnout prázdninovým termínům.

Po příchodu do Parzánu jsme zjistili, že na další den hlásí natolik deštivé počasí, že pro nás nemá cenu za takových podmínek cestovat, takže jsme se rozhodli dát si jeden ZERO DAY a odpočinout si na ubytování. 

Další den jsme se snažili dohnat naše zpoždění. V této etapě potkáváme i více dalších turistů. Většina lidí vyráží z opačného směru, takže to byl pravděpodobně důsledek začátku prázdnin. 

V této sekci se nachází další z národních parků - Ordesa y Monte Perdido. Zde můžeme najít nejvyšší vápencovou horu Evropy Monte Perdido i několik výrazných kaňonů. Mezi nimi vyniká kaňon Ordesa, který se řadí k největším v Evropě.

Po předchozích dvou etapách, které byly sice okouzlující, ale také velmi náročné co se převýšení i terénu týče, jsme ocenili návrat k mírnějším kopečkům, které se svažovaly zpět k hladině oceánu. Jen poslední dva dny nám propršelo od rána do večera. 

Skrz mlhu jsme měli problém najít cestu, která vedla přes pastviny a nebyla vůbec vyšlapaná. Dešti jsme dali krycí název „horizontální“. Odmítl se totiž řídit jakýmikoliv pravidly a pršel vodorovně přímo nám do očí. 

Posledních deset dní naší cesty měl také jeden člen naší výpravy píchlou karimatku. Dírka byla ale tak malá, že jsme nebyli schopni ji najít a zalepit. Do toho se nám přimíchaly střevní problémy, kvůli kterým jsme museli zůstat dva dny na ubytování. 

Vzhledem k časovým možnostem, jsme se rozhodli posledních 50 km dostopovat. Dokončení naší trasy jsme oslavili baskickým cheesecakem a vínem u cílového majáku.

Podle průvodce se dá dálková trasa rozdělit na 47 dní. My ji prošli za 35 (byli jsme limitováni dovolenou), ale pár dní navíc by se nám určitě hodilo. Cestu hodnotím jako náročnou. Hlavně kvůli terénu a převýšení, které se některé dny blížilo dvěma tisícům.

Seznam veškerého vybavení zde: https://lighterpack.com/r/2l1lvj (základní váha 4,7 kg)

Zápisky z mého dobrodružství: https://www.instagram.com/wandering.ivet/