Vánoční tipy
Inspirujte se
Kompletní přelez Vysokých Tater? Máš na míň!
17. 5. 2019
Tak asi v tomto duchu jsme se vydali na hlavní hřeben Vysokých Tater. V žádném případě jsme se nesnažili ho celý prostoupit. Šli jsme se bavit, neplánovat a lézt, kam nás čas a entuziasmus pustí.
S Poldíkem jsme si řekli, že velikonoční mánie bude dokonalým obdobím pro toulání se na hlavním hřebeni Vysokých Tater.
Nástup na hřeben byl ve znamení jarní tortury, kterou jsme si zpříjemňovali zateplenýma botkama. Voňavá záležitost, to vám povím. Své putování po hřebeni jsme zahájili v sedýlku - Prostredná Volia štrbina.
Hmm. To bude asi ještě šichta...
Ťapkání po východním hřebeni Žabího kôňa.
Východní hřeben na vršek Žabí kôň je směrem nahoru lahůdka, jít ho v opačném směru víceméně bez lana je trochu větší dobrodrůžo, u kterého sem tam vyraší i kapka potu na čele.
První den nás vítr moc nešetřil, ještě že jsme měli v kapse jahůdkové Labello, bez něj bychom dále postupovali jen velmi obtížně.
Slaňování na žiletkovém hřebeni.
Až na Rysy jsme to první den nestihli, a proto jsme to zapíchli asi 200 výškových metrů pod vrškem. Poldík pózuje v duchu ohlížíme se za uplynulým dnem.
Ranní probuzení po mrazivé noci, kdy teploty klesaly k -5°C. 400 gramů peří v 700 gramovém spacáku nám ale kupodivu stačilo, a to i přesto, že se mi do nohou vylila část bandasky s vodou. To jsou ty spacákový topeníčka.
90 % našeho pohybu jsme, v relativně lehkém terénu, zvládali bez lana. To bylo nutností, abychom každý den urazili relativně rozumné vzdálenosti.
Jedno z míst, které jsme museli odjistit.
Obědová pauza pod Gankem, u které jsme při sušení málem přišli o spacáky, karimatky, jednu helmu a smradlavou fusakli. Naštěstí jsou naše reflexy smrtící a vítr neměl šanci.
Krásné vzdušné lezení na Ganek.
Proti mrazivému tatranskému větru nás perfektně ochránily goráčovky Ascent od značky Ternua.
Poldík se otočil zády, protože je to citlivý kluk a je z toho západu tak na měkko, že brečí. Nedělejte si iluze, za fotákem se mi po tvářích taky kutálejí slzy.
Druhá noc na hřebeni. V rámci úspor váhy jsme nabalili jen jednu péřovku. Jelikož mám o 15 kilo více než Poldík, a to při menší výšce, hádejte s kým se v noci tulila :-).
Kvůli nízké váze batohů jsme si vzali tenčí a lehčí karimatky, které sami o sobě od chladu na sněhu moc neizolovaly. Bylo třeba si pod sebou vystlat vším, co bylo po ruce. Mimo lana byla využita třeba i cihla Eidamu.
Do našeho stylu být lehcí, jak jen je možné nám technický batoh od americké značky Osprey - Mutant 38, perfektně zapadal.
V průběhu lezení ho Tatry přijaly za svého. Poldík byl osvícen a osazen trnovo-karabinovou korunou.
Slézání z jedné z desítek malých věžiček, které se do černého tatranského hřebene zabodávají jako střepy.
Legendární Tilleho hrana (VI, A2) na Východní štít nad Železnou bránou je nejtěžším lezeckým úsekem na hlavním hřebeni Vysokých Tater. Museli jsme si před ním dát obědovou pauzičku, abychom nabrali morálek.
Druhou délku na Tilleho hraně tvoří plotna hladká jako podpaží sedmáka. V mačkách a se zbraněmi nešlo jinak, než se jako opičáci věšet po skobách.
Druhý štand po klíčové délce na Tilleho hraně. Poldík to natáhnul bez mrknutí oka, jak jsem byl rád, že tam s sebou mám tuhle příruční mlátičku těžkých čísel.
Nakonec se Tilleho hranu podařilo překonat. Tohle je fotka ze 3. délky a i závěrečný dolez po sněhové čepici, sedící na kluzké plotně byl dobrodružný.
Art of Hands
Žula, sníh a zapadající sluníčko pro nás tančí poslední song. Je čas utéct ze hřebene dolů, zpět k těm svítícím krabičkám, emise plivajícím stroječkům a měkoučce hřejivým objetí žen. Bye Bye Tatry, opět jste nám daly hodně.
Čtěte také
Kam dále?
28. 11. 2024