Mrazivý národní park Femundsmarka

Na tuhle výpravu se sešla super parta lidí, kteří měli stejný nápad oslavit nový rok v pořádné severské zimě mimo civilizaci. Devítimístnou dodávku jsme plně naplnili a cesta se tím zpříjemnila, protože se nás mohlo hodně střídat za volantem.

Průvodce nám dělal zkušený Tomáš, který už má toho hodně za sebou a Femundsmarku už navštívil. Cesta vedla přes Německo do přístavního Rostocku, odkud jsme se trajektem přepravili do Dánska. Přes nádherný most jsme se z Kodaně dostali do Švédska, kde nám celníci zkontrolovali doklady. Dál vedla cesta rovnou na sever do Norska přes Oslo, kde začala pravá severská zima. Dálnice byla skoro celá pod sněhem a to byl jen začátek.

Jakmile jsme z ní sjeli, asfalt zmizel pod sněhem úplně. Dorazili jsme do pohoří Fulufjället a našim prvním cílem byl nejvyšší švédský vodopád Njupeskär.

Dorazili jsme na parkoviště a na lehko jsme vyrazili prozkoumat vodopád a okolí.

S Milanem jsme se oddělili od skupiny, která šla hledat cestu na protější svah.

Při prošlapávání stopy ve svahu to párkrát pořádně zadunělo. Jakmile se zatřepaly stromy pod námi tak jsme se rozhodli to hned otočit a co nejdřív zmizet. I na skialpových lyžích jsme se bořili po pás. Byl to opravdu nestabilní svah, kde hrozilo utržení laviny. Cestu nad vodopád, odkud jsme chtěli další den slaňovat, jsme nenašli. Vrátili jsme se na parkoviště, vzali si věci na spaní a zamířili k malé, volně přístupné zimní chatičce.

Zatopili jsme si v kamnech a přečkali zde první noc. Ráno jsme na mapě našli turistickou trasu nad vodopád a vyrazili jsme na hřeben.

Došli jsme nad vodopád a připravili jsme si dvousetmetrové lano na slanění.

Šel jsem jako první, abych vyzkoušel, jestli to půjde slanit. A šlo to celkem dobře. Dole jsem navigoval ostatní, kudy mají slanit přes obrovský ledopád.

Až se začalo pomalu stmívat a postupně všichni slanili, přesunuli jsme se k boudě pro věci a k autu. Přejeli jsme se do norské vesnice Valldalen.

Tady jsme se ubytovali a přespali. Ráno jsme vyrazili, sbaleni na čtyřdenní přechod. Před námi byl první, 16 km dlouhý úsek.

Ten den byly asi nejkrásnější výhledy celého výletu.

Při nádherném východu slunce jsme pozorovali, jak tahle krásná krajina mění barvy.

Museli jsme se připravit na první mrazivou noc ve stanu. Úkol byl najít ideální místo, kde postavit stanové městečko a vykopat záhrab.

První noc bylo -16 °C a ve stanu – 6 °C. Ráno bylo náročné vylézt ze spacáku. Nakonec jsme vstali, navařili vodu na čaje a snídani. Po snídani jsme sklidili stany, vše zase naložili na boby a vyrazili dál. Tentokrát jen 12 km do osady Svukuriset.

Tady jsme se ubytovali v útulné turistické chatě a oslavili Silvestra.

Večer jsme začali výbornou večeří s norskými specialitami. Asi půl hodiny před půlnocí jsme nafasovali pochodně a s místními jsme vyšli na pochod do lesa k jednomu místu, kde hořel obrovský oheň. Kolem ohně se vyskládaly zvířecí kůže a společně jsme oslavili nový rok.

Kolem půl druhé jsme se vrátili na chatu, kde pro nás připravili výborný sobí vývar. Lepší jsem ještě nejedl. Po výborné polévce jsme šli spát. Další trasa vedla podél úbočí hory Stor-Svuku. Cestou jsme potkali menší stádo sobů.

Jelikož se nám začalo už stmívat, bylo potřeba najít nějaké závětří na další noc ve stanech. Proto jsme odbočili od hory a pokračovali ke stromům a utábořili se. Ten večer panoval jen mírný mráz (-6°C), což pro nás bylo opravdu teplo. Ráno jsme museli vystoupat na sedlo a po jeho překročení byla trasa plus mínus rovná.

Chtěli jsme dorazit k jezeru Grövelsjön. Podařilo se nám dojít na jeho začátek, do osady Sylen, do které se lze dostat pouze po jezeře. Jediný použitelný dopravní prostředek byl sněžný skútr.

Někteří si postavili stany na zamrzlém jezeře, ale já si postavil stan v závětří na břehu za garáží na člun. Tuhle poslední noc ve stanu jsme si všichni užili, protože přes noc klesla teplota až k – 20 °C. Ráno bylo sedmnáct pod nulou a to už byla opravdu pěkná kosa. Bylo to trochu náročnější, vyhrabat se ze spacáku. Ale nic jiného nám nezbývalo tak jsem se pustil do vaření, abych se zahřál. Po snídani jsme se rychle sbalili a šli jsme na poslední etapu našeho výletu.

Celou dobu jsem šel na skialpech a ten poslední den jsem měl z lyžáků hodně odřené nohy. Proto mě každý krok bolel. Uprostřed 7 km dlouhého jezera si někteří vyfotili zamrzlý vrak letadla z druhé světové války. Na konci se Tomáš vydal na lehko bez batohu kratší, ale prudší trasou k autu. Ostatní jsme pokračovali dál už po zamrzlé silnici až k odbočce na Valldalen, kde byla hospoda.

Tak nás napadlo, že počkáme uvnitř na Tomáše, který zanedlouho dorazil. Dali jsme si jídlo, pivko, Pak jsme se sbalili a před námi bylo 27 hodin v autě. Druhý den večer jsme dorazili všichni v pořádku domů.