Hodnocení obtížnosti ferrat

Ferraty se nehodnotí podle skalní lezecké stupnice obtížnosti  (jako např. UIAA stupnice, francouzská stupnice, americká stupnice, saská stupnice apod.), ale mají vlastní stupnice a kritéria hodnocení obtížnosti, které jsou od těch čistě lezeckých odlišné.

Základem pro hodnocení  je technická obtížnost a celková obtížnost z horolezeckého hlediska, ale zohledňuje se i celkový charakter túry, délka výstupu, nadmořská výška, náročnost nástupu i sestupu, možnost výskytu sněhu, pravděpodobnost padajícího kamení, stav umělých pomůcek, nebezpečnost v případě zvratu počasí i případné únikové cesty.

V alpských zemích se používá několik stupnic, podle lokality.

Rakousko, Švýcarsko, Německo

V Rakousku se používá pětistupňová řada A – E, kterou zavedlo ve svých průvodcích vydavatelství Schall Verlag a používá se v současných špičkových průvodcích značky Alpinverlag. Rakouská škála přesně definuje jednotlivé stupně a lze si tedy lépe představit, jak těžká cesta bude.

Další používanou stupnici zavedl Paul Werner a setkáte se s ní hlavně v Německu a ve Švýcarsku. Stupně KS1 (nejlehčí), až KS6(extrémní). Výkladem se podobá rakouské (A-E)

A – jednoduché (KS 1)

Mírně skloněné (delší) nebo svislé (kratší) žebříky. Železné kramle většinou v méně strmé skále. Ojediněle exponovaná místa, přesto však snadno zvládnutelná. Terén má dostatek dobrých chytů a stupů (s výjimkou žebříků přes skalní stupně). Zkušený lezec s dobrou rovnováhou a jistým krokem nepotřebuje na takových cestách žádné jištění. Pro děti a nezkušené se hodí mít krátké lano na horní jištění.

B – mírně obtížné (KS 2)

Strmější skalní terén s exponovanými úseky. Svislé delší žebříky, kramle, železné stupy nebo řetězy. Některé pasáže jsou už namáhavé a vyžadují sílu. Podle horolezecké stupnice jde o terén obtížnosti 2 – 3. I mnozí rutinovaní skalkaři zde používají základní jistící prostředky. Začátečníci a děti už musí mít kompletní jistící výbavu. Pro jistotu mít krátké lano na doplňkové jištění.

C – obtížné (KS 3-4)

 Strmý až velmi strmý skalní terén. Celá cesta vede exponovaným terénem. Kolmé žebříky, kramle a stupy, které mohou být hůře dosažitelné pro nižší postavy. Časté svislé úseky jsou zajištěné jen ocelovým lanem. V některých místech může být cesta silově náročná. Podle horolezecké stupnice jde o terén obtížnosti 3 – 4. Delší stoupání už patří mezi náročnější akce a jistit by se měli v plném rozsahu i zkušení borci.  Začátečníci a děti by měli takovým terénem stoupat jen s doplňkovým jištěním ze strany zkušeného partnera.

D – velmi obtížné (KS 5)

Svislý, často také převislý terén. Kramle a stupy jsou leckdy dost daleko od sebe. Velmi exponovaná a strmá skála, kde je téměř vždy jištění jedním ocelovým lanem. Delší svislé až převislé pasáže, v nichž je ve zvýšené míře nutná dostatečná síla v pažích. Předpokládá se, že lezec je trénovaný a celkově v dobré fyzické kondici. Cestou se lze setkat s krátkými lezeckými úseky obtížnosti 1 – 2, jež nejsou zajištěny vůbec a je nutné je s jistotou překonat. Cesty této obtížnosti jsou vhodné jen pro zkušené, kteří jsou samozřejmě plně vybaveni jistícími prostředky. Doporučuje se obuv s podrážkou, jejíž vlastnosti se podobají lezečkám. Pro začátečníky a děti nevhodné.

E – extrémně obtížné (KS 6)

Extrémní nároky na sílu, jistotu kroku (často v lezeckých botech) a především rovnováhu. Určeno pro specialisty a fajnšmekry. Tento stupeň obtížnosti se vyskytuje na zajištěných cestách velmi zřídka (např. Seewand). Úseky často zahrnují lezení. Ve zvýšené míře platí všechny charakteristiky popsané u obtížnosti D. Ojediněle se objevují velmi převislé úseky, klasifikované jako „F“.

Ilustrační ukázka ferratové cesty

Švýcarsko

Od roku 2002 zavedl Švýcarský alpský klub (SAC) hodnocení pěších túr, které doplňuje klasické ferratové hodnocení, především z hlediska objektivního nebezpečí hor a často se týká nástupů a sestupů u celodenních túr, jejíž součástí ferrata je.

T1 – pěší turistika. T2 – horská turistika. T3 – náročná horská turistika, možné úseky s řetězy. T4 – alpský terén, skalnaté, exponované úseky, náročnější orientace. T5 – náročný alpský terén, často bez cest, občas lehké lezení do II. stupně UIAA, možnost sněhových polí, místy potřeba jistit lanem, značení modrobílé. T6 – velmi náročný alpský terén, často bez cest, po ledovci, špatné značení, obtížná orientace, vyžaduje velké zkušenosti.

Itálie

Ve velké oblibě jsou stále ferratové klasiky v Dolomitech nebo u Lago di Garda. Italové hodnotí v pěti stupních a významově se výklad podobá stupnicím v německy mluvících zemích. F (facile) – lehké. MD (media difficolta) – středně obtížné. D (difficile) – obtížné. MD (molto difficile) – velmi obtížné. ED (estrema dificolta) – extrémně obtížné.  

Ilustrační ukázka ferratové cesty

Francie

Francouzi používají dvě stupnice. Ta starší klasická se podobá italské. F (facile) – lehké. PD (peu difficile) – méně obtížné. D (difficile) – obtížné. TD (trés difficile) – velmi obtížné. ED (extrement difficile) – extrémně obtížné.

Modernější stupnici vyvinul známý ferratový publicista P. Sombardier a dělí zajištěné cesty podle typu. Via ferrata école – lehká, cvičná cesta, vhodná pro začátečníky a děti. Via ferrata sportive – krátká cesta sportovního stylu, obvykle silově náročná, snadno dostupná z údolí. Via ferrata sportive / montagne – zajištěná cesta je součástí horské túry a je nutné počítat s objektivním nebezpečím.

Hüslerova stupnice

Zajímavou metodu členění náročnosti používá ve svých knihách autor zavedených průvodců, Švýcar Eugen Hüsler. Ten dělí zajištěné cesty do čtyř kategorií. V každé kategorii pak používá třístupňové hodnocení obtížnosti (lehké, střední, těžké), přičemž v kategorii nejtěžších cest klasifikuje ve čtyřech stupních (poměrně obtížný, obtížný, velmi obtížný, extrémně obtížný). Na první pohled komplikované, ale ve skutečnosti velmi praktické a přesné.

V některých Hüslerových knihách charakterizuje náročnost cest graficky výstižný kříž, tzv. Hüsler-Klettersteigkreuz HKK. Ve čtyřech stupních charakterizuje obtížnost cesty ve čtyřech ohledech – síla, vytrvalost, expozice a potřebná zkušenost s pohybem v horách.

Zjednodušená stupnice

Poněkud zastaralá je škála používaná v některých průvodcích. Podobně jako sjezdové tratě je značení modré (lehké), červené (středně těžké) a černé (těžké). To je příliš povrchní a nedostatečné.

Detail části ferratového vybavení

Jak s informacemi o obtížnosti zacházet?

V první řadě musím pečlivě nastudovat průvodce a vybrat cesty, odpovídající dovednostem, věku a kondici účastníků výstupu. Přibývá snadno dostupných, kratčích ferrat, které jsou obvykle silově náročnější. Něco jiného je celodenní túra ve vyšších polohách a zajištěný úsek je pouze částí cesty. Prostě není to jen stupeň, ale řada dalších informací. Pro vaši orientaci pomůže porovnání s přelezenými cestami. Všechny cesty vyžadují pečlivé plánování, zejména časové, alternativních variant, únikových cest v případě nouze atd.

Zjednodušený výklad by mohl vypadat takhle. Napadá mě analogie s lyžařskými sjezdovkami – modrá, červená, černá…

Lehké cesty – jednoduché trasy, pokud chybí přírodní stupy, jsou nahrazeny pohodlnými umělými (rak. A-B, fr. F, KS1-2).

Střední cesty – pohyb strmějším terénem pečlivě zajištěnou cestou. Umělé pomůcky jsou na všech komplikovaných místech. Silově náročné jen ojediněle (rak. C, KS3, fr. PD).

Obtížné až extrémní – jde o cesty, které už částečně vedou náročným terénem, ale jsou hodně dobře jištěné a obtížná místa se vyskytují spíš ojediněle. (rak. D-E výše, KS4-6, fr. D-E). S rostoucí náročností přibývá exponovaných úseků, silově a na obratnost i vytrvalost náročnějších pasáží a často i objektivní nebezpečí horského terénu.

Před ferratovou sezónou vám přeji šťastnou volbu cesty a silné zážitky!

Michal Bulička