Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím
Běháte tak trochu? Já taky. Váháte, zda dáte Horskou výzvu? Dejte. Já zkusila tu šumavskou a napsala zážitky ze závodu...
10. 08. 2017

Horská výzva poprvé

Závodu předcházelo velké vnitřní rozhodování, zda na to mám nebo ne. Jsem běžkyně začátečník, spíš takový ten office typ, který naběhá v průměru max. 7 km týdně (pěkně po rovince). Ale když dát výzvu, tak proč ne? Alespoň zjistím, zda se vůbec dostanu do cíle.

Dám to? Mám na to?

18 km jsem asi ani nikdy nezkoušela běžet. Takže... „Dám výzvu“! Jelikož je Šumava nejblíž, o trati bylo rozhodnuto. A jak jinak, než zkusit mix se Zdeňkem, mojí drahou polovičkou. Užijeme si spolu prima den na čerstvém vzduchu a uděláme něco pro zdraví.  

Propozice trati jsme s manželem studovali dlouho, takže o každém krpálu a jeho délce jsme věděli dopředu. Podle toho jsme si stanovili svůj vlastní cíl: trasu dáme někde mezi 2,5 – 3 hodinami. Strategie byla jasně naplánovaná: do kopce jít, z kopce běžet a po rovině se uvidí, dle aktuální situace. Jdeme na to!

Před závodem nás ještě Tomáš Bystřický upozorňuje, že trať musela být o něco prodloužena a ukazuje nám na mapě místo mezi 4. a 5. kilometrem. Ha, kiláček navíc, to už mě nezničí a mávnu nad tím rukou. Jen kdybych věděla…

Za chvíli startujeme

Na to, že je to můj první trailový závod, jsem v klidu. Až při připínání startovního čísla se mi nějak chvějí ruce. Deset minut před startem, když čekám ve frontě na dámské toalety, se mi už trochu zvedá tep, ale zatím zřejmě jen tím, jestli stihnu start. Hlasitá, adrenalin navozující hudba na všechny silně působí a dodává dravost do závodu. Jak se blíží vteřiny k okamžiku startu, manželovi tep stoupá, mně naopak klesá. Asi nějaká sebeobrana těla, protože to moc dobře ví, že po pár desítkách metrech bude na svém maximu.

Vystartujeme, ani nevím jak. Je úžasné, jak špalír lidí kolem hlučí a křičí, a to nás popohání vpřed. I když jsme startovali asi z poloviny pole, abychom neblokovali skutečné závodníky, stejně se po chvíli neubráním myšlence, že jsme měli být ještě více vzadu. Nejen, že kolem mě probíhají běžci, ale na nohy mi šlapou i psíci dogtrekařů. Zřejmě signál, že mám zrychlit.

Nahoru, dolů…

Nejprve nás čeká Křížová cesta. Jsem si myslela, že to bude skutečně utrpení, hned takhle na začátku. Omyl. To byla jen zahřívačka. Po krátkém seběhu mě pak odrovnala první sjezdovka, po které stoupáme. Se nezdá být tak prudká, když si to svištíte dolů na lyžích. Ale bez ní by to nebyl správný trailový závod, že? Pak nás čeká zasloužený běh po sjezdovce z kopce, a to mě vlévá do žil novou energii. V duchu chválím Bystrouše za dobré rady, které mi dal na běžeckém kempu ohledně běhu z kopce. Skutečně jsme předběhli spoustu lidí. Jen kdyby pak na nás nečekala sjezdovka zase směrem nahoru, na které nám všichni předběhnutí úspěšně oplatili.

Závod není trénink

Při každém dalším kopci cítím, že teorie je jedna věc, a praxe a trénink věc druhá. Dechu se nedostává, i když po celý závod prodýchávám zodpovědněji, než v předporodních kurzech. Ještě, že kolem nás není moc dalších závodníků. Ti se, k naší smůle, zatím úspěšně drží před námi a nikdo neodpadává. Na čtvrtém kilometru, když se potřetí drápu nahoru po sjezdovce, přemýšlím, zda nám Tomáš taky prozradil, že ta kilometrová „prodlužka“, má 100 m převýšení. Ale já vím, že můj největší benefit jsou právě seběhy. S touto myšlenkou a zatím stále s úsměvem ve tváři, se pomalu drápeme směrem na Pancíř. A právě v tuto chvíli se Zdeňkem měníme svůj časový cíl na nový. Stihnout to do cíle za tři hodiny. Docházíme jedenáctiletého závodníka, který vypadá, že ho pohyb do kopce, na rozdíl ode mě, nijak netrápí a svižně a s úsměvem kráčí. Zamýšlím se nad svou frekvencí tréninků a hodnotím ji jako krajně nedostatečnou.

To nejtěžší máme za sebou

Na vrcholu Pancíře, což je zhruba na desátém kilometru závodu, do sebe kopneme „žlutou limču“, banánek a trochu vody. Vydýcháme se a je příjemné vědět, že to nejnáročnější je za námi a čeká na nás běh z kopce, na který se moc těšíme. Mírný kopeček, prudce dolů – hoj, předbíháme další závodníky.

Křeče…

Teď se mi běží dobře, nezadýchávám se a teď to má přijít… několik kiláčků pozvolného sbíhání. A taky to skutečně přišlo - křeče v lýtkách. S tímhle jsem se nikdy při běhu nesetkala, takže rychle nevím, co s tím. Místo prodlouženého kroku maximální rychlostí, cupitáme jako báby na trh. Ach jo. A to jsme teprve na dvanáctém kilometru. Pro mě je to velké zklamání, ale zase zkušenost pro příště. Ta „minerální“ žlutá limča na Pancíři mě zřejmě zachránila, protože po pěti minutách cupitání křeče zmizí a můžu zase normálně běžet. Podruhé měníme náš cíl: tři hodiny zřejmě mým tempem nezvládneme, takže máme cíl nový - nenechat se předběhnout kamarádem, který běží half :-). Za Weissovnou jsem natěšená na cestičku lemovanou borůvčím a je skutečně tak kouzelná, jako ji měl Tomáš vyfocenou na facebooku. Mimo jiné, se tady prověří, jak dobře máte zavázané tkaničky!

Ach, ty kopce…

Pod špičáckou lanovkou se ještě s radostí osvěžujeme vodou z cisterny a klušeme dál. Po šestnácti kilometrech je to opravdu klusání, i když mám za to, že makám jako nikdy předtím. Nohy běží tak nějak setrvačností a vypadá to, že tímhle tempem se do cíle do těch tří hodin nakonec dostaneme. Jenže. Pod viaduktem u Čertovo chaty mi úsměv trochu mrzne. Věděla jsem, že tu bude kopec, ale hlava nějak nepřesvědčila nohy, aby šly nahoru rychleji. Tady by mi to nandaly i děti z „Mixitky“. Přesně v tuhle chvíli mám hodně velkou krizi. Ta mi ale odezní v okamžiku, kdy vidím u cesty hříbek. Zřejmě vliv nedostatečně okysličeného (nebo překysličeného?) mozku - je to jen prašivka. Ale aspoň jsem se znovu vzpamatovala a jsem schopná se za Zdeňkem rozběhnout a tak se trochu pohneme.

Když nemůžeš, zrychli!

„Pojď, teď už budeme u transformátoru“, slyším od Zdeňka, který je pár kroků přede mnou a snaží se mě povzbudit, protože ví, že tohle slovo je pro mě motor. Odtud, je to už jen z kopce, asi tak kilák a půl. Možná lidské oko není schopné všimnout si toho, že zrychluji, ale já skutečně zrychluji, abychom už byli na louce a… Druhá krize. „Jak to, že je to k transformátoru sakra do kopce? To není možné. Vždyť na té fotce z facebooku to bylo jasně z kopce“.

Tři hodiny. Stihneme to?

Takhle nesmyslně mi pracuje hlava a na začátku louky se úplně zastavím. (tady je vidět špatný vliv facebooku J). No, dobrá. V půlce louky před sebou vidíme pár holek. Ty dáme, velí podvědomý závodnický instinkt! Mrkneme na hodinky. Ještě máme šanci tříhodinový limit stihnout, ale to musíme o něco zrychlit. Rozběhnu se, ale zdá se, že nohy jsou schopné pouze chůze. V závěrečném klesání zase cítím lýtka, ale dá se s tím běžet. Jen ne tak rychle, jak bychom chtěli a potřebovali.

Radost v cíli

Je to tři hodiny a čtyři minuty. Čas, ve kterém jsme doběhli do cíle. DALI JSME TO! A to nás těší. Zdeněk by byl sice už skoro hodinu v cíli, kdyby běžel sám, ale jsme tým a samostatně bychom z toho neměli takovou radost. Já zjistila, že to zvládnu a doběhla jsem celá. A naše cíle? Jeden jsme přeci jen splnili. Nepředběhl nás kamarád z halfu :-).

Text: Eva Votavová
foto: Zdeněk Votava, Horská výzva

Více o seriálu závodů Rock Point Horská výzva - www.horskavyzva.cz

Další outdoorové čtení

Rady zkušeného vytrvalce Zbyňka Cypry

Cesta Platteneuphorie v Sengsengebirge

O nabídce podílet se na vylepšení závodních tratí Rock Point Horské Výzvy Tomáš Bystřický nepřemýšlel ani minutu...

0,-