Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím
V týmu to dokážeš i ty!

Horská výzva tak trochu jinak...

Respekt, důvěra, pocit, že se na sebe můžete spolehnout, tolerance a pochopení. Takhle by měl vypadat ideální vztah s člověkem, s nímž trávíte dvanáct hodin, minimálně dva dny v týdnu. S vaším kolegou. Když to klape na pracovišti, proč tu vzájemnou soudržnost neotestovat i jinde?

Třeba na Horské výzvě? Vždyť Rock Point není jen o práci. A když už do té Pece pojedeme, tak tam přeci rovnou pomůžeme s přípravou posledního závodu série horských běhů.

Motivující dárek

Stačilo pár vtípků a nápad věnovat svému kolegovi účast na krkonošské Horské výzvě jako dárek k svátku byl na světě. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás není žádný závratný běžec, volba padla na skoro sedmnáct a půl kilometrů dlouhý Short.

Připravujeme stánek

Předpověď počasí na víkend nebyla příznivá a páteční cesta z Prahy ji jen potvrzovala. Nepříjemný déšť, kroupy, bouřka. Když jsme dorazili do Pece pod Sněžkou, kde trasa všech závodů začínala i končila, bylo všechno jinak. Dešťové mraky vystřídalo sluníčko. No a proč slunečného odpoledne nevyužít k menší předzávodní procházce spojené s testováním outdoorového vybavení. Výstup na rozhlednu Hnědý vrch se tak stal příjemným zpestřením před příjezdem letňanských kolegů a večerní prací na stánku Rock Pointu.

V duchu pozitivní nálady se nesl celý chladný večer. Když se sejde skvělá parta lidí, jde prostě všechno lépe. Pět minut před půlnocí odstartovali závodníci nejdelší trasy. V tu chvíli skončil i náš pracovní den. Ještě chvilku jsme seděli, povídali si, než jsme se všichni odebrali do svých teplých spacáků.


Rozhledna na Hnědém vrchu, Krkonoše

Deštík nás neodradí

Sobotní sychravé ráno postavilo všechny běžce před otázku jaké oblečení a vybavení zvolit. Někteří ještě na poslední chvíli dokupovali rukavice, tenké čepice či šátky, jiní ještě měnili dopředu zvolenou obuv. V devět hodin odstartovala druhá nejdelší kategorie závodu a my se tak s parťákem mohli začít připravovat na náš start. Mezitím začal Pec zkrápět lehký deštík občas doprovázený drobnými sněhovými vločkami. Jakási předzvěst toho, co mělo všechny závodníky čekat na hřebeni našich nejvyšších hor.

Když odbila desátá hodina, vydali jsme se na cestu i my. Cíl i taktika byly jasné – do kopce jít rychlou chůzí, po rovinkách běžet a zvládnout závod pod tři a půl hodiny. Již první strmé stoupání ukázalo, že nás nečeká nic jednoduchého a početná skupinka závodníků se začala pozvolna trhat. Táhlá asfaltová cesta z Richterových boud na Výrovku, při jejímž zdolávání závodníky zkrápělo drobné mrholení, nebyla ničím příjemným. Jednoznačně nejobtížnější se ale ukázala následující část. Kdo si myslel, že má po dosažení Výrovky to nejhorší za sebou, musel rychle změnit názor. Pozvolné stoupání směrem k Památníku obětem Krkonoš se změnilo na boj s počasím. Nepříjemný, studený vítr, nízká teplota a mlha způsobovaly značné problémy zejména těm, kteří před závodem zvolili šortky.


Cesta z Výrovky na Luční boudu nebyla ničím příjemným...

Přece to nevzdám…

Tady mi poprvé, a zároveň naposledy, proběhla hlavou myšlenka vzdát to.  Přesně tady se ale ukázalo, jakou výhodou je běžet v páru. Vzájemné povzbuzování a pocit, že v tom nejste sami, se ukázaly nejsilnější zbraní. I když mi Romek v cíli přiznal, že i on měl chuť to zabalit, v daný okamžik to na sobě nenechal znát. Na Luční boudu jsme přiběhli o deset minut později, než jsem původně chtěla. V tu chvíli mi to vůbec nevadilo. Půl závodu bylo za námi. Rychlá zastávka na občerstvovací stanici, zahřátí se kelímkem teplého čaje a běžíme dál. Tady už jsme oba věděli, že se do cíle prostě dostaneme. Dřevěné chodníčky vedoucí k Domu Slaski, kamenitá pěšina skrz Obří Důl a asfaltová cesta nás postupně dovedly zpět do Pece pod Sněžkou.


Seběh Obřím dolem

Dokázali jsme to

Tam už nás čekal jen závěrečný kopec a na jeho konci naši kolegové ze stánku připravení nás v těch závěrečných metrech povzbudit. Unavení, promrzlí, ale s úsměvem jsme dorazili do cíle. Závod jsme zvládli ve stanoveném limitu. Cílové foto, rychlé převlečení, oběd a zpátky do pracovního procesu.

Odpoledne se na Pec začal snášet nepříjemný hustý déšť, takže vyhlášení a závěrečné balení firemního vybavení bylo chvílemi obtížnější. Ale i tady se ukázalo, že když fungujete jako tým, zvládnete vše s přehledem.


V cíli

Dobrý tým je základ úspěchu

Horská výzva nebyla klasickým teambuildingem. Přesto jsou pro mě akce tohoto typu vždy příjemným zpestřením. Práce na stánku je totiž v mnohém odlišná od běžné práce v obchodě. A já mám navíc štěstí, že na mohu na taková setkání lidí sportovního ducha jezdit právě se svými skvělými kolegy z letňanského Rock Pointu. No, a pokud jde o závod jako takový, nezbývá mi nic jiného, než svému parťákovi a kolegovi v jedné osobě poděkovat a vyseknout mu poklonu. Můj dárek přijal s humorem, postavil se k němu čelem a cestou mě nikde nenechal (i když bych si to asi občas zasloužila). Společně jsme ustáli rozmary počasí, táhlá stoupání i dlouhý seběh dolů. Takže teď si můžeme říct: „Dali jsme výzvu, Horskou výzvu“. Jsme prostě Rock Point 6ka team.


Tým Rock Point

Text a foto: Jitka Orišová, Rock Point Praha - OC Šestka

Další outdoorové čtení

Ráno mi začíná docházet, jaká bejkárna mě čeká. Za kolik dám 35 km a  1500 výškových metrů?

Dnes už je možné skoro všechno. Ale nebojte, titulek je pro ty, kteří mají fantazii a některá neznámá místa si dovedou přiřadit k těm vyhlášeným.

Člen Rock Point týmu Jakub Cejpek podnikl v srpnu výpravu do Bolívie. Co prožil? Co viděl?
0,-