Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Chtěla jsem zjistit, co na tom ti "blázni" vidí...

19. 01. 2016

Jak jsem si na kurzu zamilovala skialp

Na stránkách čtu o kurzech, kde vás postaví na skialpy a naučí první kroky. Navíc zapůjčí nejnovější skialpovou výbavu od Dynafitu. Zní to dobře, ale mám na to? Stále zvažuji, jestli do toho jít nebo ne. Jsem taková průměrná lyžařka a moje fyzička je, myslím, nic moc. Píšou, že bez obav. Dobrá. Přihlašuji se a říkám si, že konečně tedy zjistím, co na tom ti blázni, kteří chodí dobrovolně do kopce, když kolem nich jezdí lanovka, vlastně mají.

Balím. No jo, ale co? Dočtu se, že se zahřeju, takže stačí běžkařské oblečení. To nemám.  Neběžkuju! Předpověď hlásá, že má být deset pod nulou a já jsem vždycky na lyžích zmrzlík už po prvních dvaceti minutách. Kromě softshellových kalhot tedy raději balím i oblíbené a vyzkoušené lyžařské stretchovky. Další kousky mám většinou z Merina.  Bude se hodit. Navrstvím se, jak se má. Jo a ještě čelovka! Prý kdybychom šli někam do hospůdky a pak se kousek vraceli po tmě. Lákavé a honem dokupuju.

Ubytko příjemné, postupně najíždí i ostatní a po „seznamovacích“ štamprdlích bylinkového pana „Jägera“  a pár plechovkách Plzně, zjišťujeme, že kromě dvou jsme všichni skialpoví začátečníci. Nějak se zakecáváme o tom, co nás asi čeká, ale ještě před půlnocí raději balíme a jdeme na kutě, abychom byli zítra použitelní.

Ráno už jsme pod kontrolou zkušeného horského průvodce Petra Bendáka, kterému nikdo neřekne jinak než „Kulich“. Věřte, že na takového usměvavého a pohodového chlápka, který vypadá na dobrého parťáka do pohody i nepohody, hned tak nenarazíte. Po prvních teoretických radách a ukázkách, zejména k funkci vázání a pásů, připravíme každý svou výbavu a vyrážíme do terénu. Už se těším…

Startujeme pod sjezdovkou a pod dohledem nastupujeme do „pastiček“ (to je takový skialpinistický obrat, který jsme se na kurzu naučili). Ochotná mužská ruka mi pomáhá, když se to napoprvé nedaří, ale uklidňuji se, že nejsem sama. Hotovo a na pokyn: „Tak jdeme“, se dáváme do pohybu. Nevěřícně zírám na prvních pět metrů, které jsou asi tak ve sklonu jako jsem kdysi rýsovala pravý úhel. Bože! Tohle rukama neudřu, až mi to začne podkluzovat. Řadím se raději na zadní pozice a dělám první krok. Hustý! Ono to fakt funguje! Normálně a jednoduše vykračuji vzhůru po kraji sjezdovky a nemám žádný problém. Dokonce už nejsem poslední! Po prvních třiceti metrech totiž předcházím dva fyzicky zdatné muže z teamu a říkám si, že je to paráda. Otáčím se, co je s nimi, abychom je někde neztratili a vidím, že jen odhazují své svršky a zase se dávají do pohybu. Světe div se, i mně je na lyžích horko a souhlasím s tím, že běžkařské oblečení je na výstup opravdu dostačující.

Jakmile se trochu odkloníme ze sjezdovky více do „prašánku“ (napadl nám luxusně pár dní před příjezdem),  začíná ta pravá výuka. Kulich nám předvádí „vlnovky“.  Jasně, že při pohybu do kopce. Je to jednoduché a nic složitého na tom nevidím. Všichni zvládáme a těch pár chybiček, které při pohybu uděláme, nám hned opravuje. Jásám a mám za to, že mi to jde. To už však stojíme pod trochu prudším kopcem (to jsem ještě neviděla ty další) a zíráme na to, jak se dělá pravý „skialpový obrat“. Vypadá to celkem jednoduše. Jsem v klidu. No, zdání klame. O tom, že je třeba trochu grifu se přesvědčujeme všichni a pěkně trénujeme „traverzování“. Jdu zase poslední a později se chválím, jak dobrý nápad to byl. Po pár úspěšných otočkách totiž nabývám dojmu, že mám natrénováno a kochám se pohledem nahoru na ostatní. Asi špatně zajištěná noha a sedím ve sněhu. Nezdá se to, ale zkuste si vstát (alespoň trochu důstojně), když spadnete ze svahu zrovna zadkem dolů z kopce, lyže nad vámi někde v tom čtyřiceticentimetrovém prašanu a ještě máte volné paty. Ale jo, dá se. Ještě, že za mnou už nikdo není. Kulich mě předešel pěkně rovně už dávno. Alespoň, že se všichni nahoře mohli zasmát.

Opouštíme civilizaci a kráčíme tam, kam lidská noha soudě podle neporušené pláně prašanu ještě nevstoupila. Je mírně pod mrakem, asi pět pod nulou, přesto je mi příjemně teplo. Jen rukavice mám už propocené, a to jsme venku necelou hodinu. Dobrá. Na příští skialp musím v běžkařských, tak jak mi to předem všichni radili. Lyžařský raději do báglu, až pojedu dolů, budou se hodit.

Jdeme cestou necestou, kolem úžasný klid, stromy nádherně obalené sněhem, zurčící potůček… „Pozor! Hlavně si nenamočte pásy!“ Slyším, jak Kulich volá a sundává lyže. Někteří frajersky „přeskočí“, já raději neriskuji a zouvám. Je to prostě nádhera. Všechna ta příroda kolem vás, to že si můžete jít, téměř kudy chcete. Vyndávám už asi po sté mobil a zaznamenávám neopakovatelné scenérie. Je mi jasné, že Kulich trpí, ale snad je už zvyklý. Snažím se dohnat zbytek teamu (do těch propocených rukavic se fakt blbě navlíká) a těším se, protože nás čeká první „občerstvovačka“. Děčínská bouda nabízí vynikající kyselo. A kdo by neodolal pivu Krakonoš, když už je v Krkonoších, že? Jídlo luxusní, všichni chválíme. Kulich přemýšlí nad okruhem, který bychom v okolí dali. Když už jsme necelé tři kiláčky od Sněžky, což takhle vyrazit tam, navrhl kdosi z teamu.  Hromadně jsme se shodli nad dobrým nápadem. V půlce závěrečného stoupání se však už k nápadu nikdo nehlásí. Posledních pár desítek metrů mám krizovku, funím, ale nakonec jsem tam. A stálo to za to!  Všichni si užíváme panorámata. Škoda, že už je tak trochu tma a musíme honem dolů. Kdo nevyzkoušel, neuvěří! Projíždět se na skialpech při měsíčku s čelovkou, byl alespoň pro mě opravdu úžasný zážitek. Už chyběla jen polární záře. Chápu!  Nemůžeme mít hned všechno. Odměnou nám byl zasloužený noční sjezd až dolů, téměř k ubytku. Večeře s teamem pak byla skvělým zakončením prvního dne.

Druhý den vstávám z postele a bojím se, že ucítím každý sval. Ty jo! Nic! Mě nic nebolí! To je div! Asi dobrá technika :-). Nejprve nás čeká lavinová instruktáž a po půl hodince všichni kýváme, že je nám vše jasné. Připravujeme výbavu a hurá na túru. Sníh přes noc nepřemrzl a je pořád nádherný prašan. Na nebi azuro. Pěkně v jedné lajně stoupáme vzhůru a já zase fotím.  Tomu nejde odolat. Je to nádhera. Na nikým neposkvrněné stráni zastavujeme a sundáváme pásy. Všichni se těší, jak si užijí sjezd v hlubokém sněhu. Házíme bágly na hromadu a řešíme, kdo bude hlídat. Hlásím se, oběti musí být a já chci udělat pár fotek a třeba se povede video. Povedlo se. Lenka zjišťuje, že není dobré před sjezdem zapomenout přepnout boty do sjezdové polohy a zaboří to po pár metrech. Alespoň se můžu taky zasmát. Rychlá úprava a všichni mají super sjezdy.

Jelikož trénink musí být, tak jsme v lesíku vyzkoušeli pár obratů a jsme na kopci. Teď budeme hledat zavaleného pod lavinou. Kulich nám rozdává „pípáky“ a odchází: „až zavolám, přepnete na vyhledávání a budete hledat“. Kýváme, že rozumíme. Kulich zmizí, Bůh ví kam a my přemýšlíme, jestli někomu říkal, kudy domů, kdyby náhodou… Ale za chvíli už slyšíme volání a přepínáme. Jsme dvě skupiny a každá chce vyhrát. Jsem v té, která se blíží „zavalenému“ rychleji. Pohltila nás bojovnost a hurá, našli jsme. Křičíme na druhou skupinu, která se kvapem blíží, aby si „taky našla“. Jako malý děti… Po chvíli nám Kulich trochu připomene, že pod lavinou třeba někdo je. V té euforii z nálezu jsme ho zapomněli vyhrabat. Ještě, že je zasypaný jen pípák.

Překážkovou dráhou sestupujeme z kopce. Tak tohle je asi nejzábavnější úsek. Párkrát to někdo zaboří ke smrčku a je celkem komické sledovat, jak se zase hrabe na nohy. Kupodivu, já to byla jen jednou, ale prašánek je měkoučký.

Pozdní oběd si dáváme u „Bohouše“ a i tady vaří luxusně. Kulich se vyzná a my si užíváme. Teď už je před námi jen sjezd, na který se hrozně těšíme. Šeří se a já zkouším stopu v prašanu. Super. Už vím, co znamená, že skialpový lyže v prašanu plavou. Nezabořily se mi ani jednou. Dojíždíme po sjezdovce a pod kopcem sundáváme lyže. Víme, že kurz končí, ale nám se domů moc nechce. Užili jsme si to fakt parádně. U auta ještě poslední rozlučky a chtě nechtě, musíme vyrazit každý svým směrem. Ty dva dny utekly jako voda. Už teď víme, že další výzvou by měl být kurz pro pokročilé v Tatrách. Já plánuji také účast v hobby závodu na Šumavě v rámci Rock Point Dynafit Skialptour. Těším se. A taky už vím, co ti „blázni, co chodí dobrovolně do kopce“ na tom skitouringu vidí. A nedivím se jim. Doma už mám první vlaštovku - boty byly jak bačkůrky, prostě se nedalo odolat :-).

Díky všem, kteří jste se podíleli (a věřím, že nejen pro mě) na úžasných zážitcích ze skialp kurzů.

Byli jsme fajn parta, ve které se člověk rád zasmál. Díky patří vám všem: Lence, Zuzce, Jurajovi, Zdeňkovi, Dominikovi, Jaroslavovi a hlavně našemu trpělivému, stále optimistickému kouči „Kulichovi“.

text: Eva Votavová
foto: Eva Votavová, Zdeněk Votava

Další outdoorové čtení

Šumavu s novými, atraktivními trasami připravil Tomáš Bystřický. A že to nebylo jednoduché. Ale bude to stát za to!

V německé továrně Lowa, jež sídlí v Bavorsku a šije boty už 90 let...

Znáte projekt „Viktorčina cesta tam“? O experimentu, cestování především na vlastní pohon, kdy cestu určuje momentální nálada? Tak při té se Merino otestuje úplně nejlépe...

Merino v praxi

23. 03. 2017
0,-