Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Jak jsme ušli 477 km přes slovinské Alpy - 3. díl

Z podhůří Julek až k moři

V prvním díle jste se s námi mohli projít z Mariboru až do Kamniško-savinjských Alp a z vrcholků Turska Gora, Skuta a Grintovec se rozhlédnout do kraje. Ve druhém díle jsme strávili tři dny v Karavankách a prošli Julské Alpy i s Triglavem.

Ty jsme nyní opustili a zbývá „už jen“ dojít k moři. Posledních 180 kilometrů, 295 už máme za sebou. Věříme, že to dáme, teď už jo.
 

Slovenska planinska pot
Slovenska planinska pot

Partyzánská nemocnice

Pondělní večer jsme měli takovou menší vzdělávací exkurzní vsuvku, a to do partyzánské nemocnice Franja z druhé světové války. Je ukrytá ve skalách, kam dnes vedou pohodlné dřevěné lávky a schody, ale tehdejší přístupová cesta byla mnohem provizornější, a tak člověk nechápe, jak tam proboha mohli dopravit lidi na nosítkách. Léčilo se tam prý kolem 570 pacientů a jen tuším 76 zemřelo.

Než tam pacienta zavedli, zavázali mu oči a chvíli s ním někde cik cak chodili, aby ho zmátli a on pak nemohl vyzradit polohu nemocnice. Němci nemocnici hledali, ale nikdy nenašli. Partyzánské nemocnice jsou slovinským unikátem a bylo jich v té malé zemi neuvěřitelných 110. Bylo to vážně zajímavé a navíc jsme tam získali další razítko. Vládnete-li angličtinou, můžete si přečíst text o anesteziologických praktikách.

Slovenska planinska pot

Chůze je fajn

Po zbytek treku už se pohybujeme v nižších polohách (i když denní výškový rozdíl je stále klidně tisíc metrů, a tak to zůstane až do konce) a máme krásné počasí, a tak spíme převážně pod širákem, což je moc fajn. Víc prostoru na spaní, snadnější orientace ve věcech, větší pohoda.
 

Slovenska planinska pot
Slovenska planinska pot
Slovenska planinska pot

Do Idrije jsme dorazili už třetí den pochodu ráno, jdeme tedy rychleji, než jsme předpokládali. Zjišťujeme jednu naprosto zásadní věc: pořád nás moc a moc baví chodit, snad možná i čím dál tím víc. Je to přirozenější, snazší, ujdeme bez větší námahy i třicet denně, a to pochodujeme už sedmnáctý den s nemalou zátěží. Únava se nekumuluje, ráno jsme naopak docela silní a svěží. Batoh na zádech je čím dál přirozenější. Uvědomuju si vzácnost těchto okamžiků, to, jak na ně přes rok budu vzpomínat a sytit se z nich.
 

Slovenska planinska pot Rozhledna na Javorniku (1 241 m n. m.)...

 

Slovenska planinska pot
...a výhledy z rozhledny.

Na trase Idrija–Ankaran byla jedna jediná možnost nákupu potravin, a to v Senožečích. Tamější sámošku jsme přivítali jako opravdovou spásu – báli jsme se, aby to nedopadlo jako den předtím v Razdrtu, kde obchod zakreslený na mapě ve skutečnosti neexistoval.
 

Slovenska planinska pot
Slovenska planinska pot
Slovenska planinska pot

Prošli jsme i kolem přírodní památky UNESCO Škocjanske jame (= jeskyně), která vypadala zajímavě, ale vstupné stálo 16 euro a tak vůbec, asi jsme neměli náladu.

Slovenska planinska pot

Medvěda v přírodě, před kterým varuje cedule, jsme naštěstí nepotkali, ale jednoho jsme viděli v kleci ve Furlanově zavetišči pri Abramu.
 

Slovenska planinska pot
Slovenska planinska pot

 

Poslední dny nás provází hrozné vedro, proto se nám cedule „postoj, popotnik“ a zdroj ledové pitné vody zdály jako fata morgana. Na druhé fotce kostel sv. Jeronýma pod vrcholem Nanosu.
 

Slovenska planinska pot
Slovenska planinska pot kostel sv. Jeronýma pod vrcholem Nanosu
Slovenska planinska pot zdroj ledové pitné vody
 

Cítíme moře…

A pak přišel fenomenální čtvrtek. Vzbudili jsme se na místě, kde stával hrad Završnik, než ho vzbouření poddaní podpálili. Do cíle nám zbývalo 46 kilometrů, tak akorát na dva pohodové dny. Michal sice zmínil čistě hypotetickou existenci možnosti zkusit to dojít naráz, ale kývnout mu na to se mi zdálo jako příliš velký závazek, tak jsem odvětila, že to spíš nezvládnem a že přece nikam nespěcháme. Tajně jsem v sobě ale živila plamínek naděje. Posledním pořádným vrcholem na trase byl Slavnik (1 018 m n. m.), ze kterého se moře zdálo být opravdu blízko, úplně na dosah. Moře, jdeme za tebou!
 

Slovenska planinska pot
Slovenska planinska pot

V sedm večer jsme modrou hladinu už pozorovali o 30 kilometrů blíž, od hradu Socerb. A cítili se skvěle.
A tak nadhodím: „Že bychom to přece jen zkusili dojít dneska…?“
„Chceš…?“ ožívá v Michalovi jiskra.
A tak jdeme. Přestože nám zbývá 16 kilometrů k moři, stále to není rovně, musíme slézt ze 400 m. n. m. na 55, pak znova vylézt na 374 a pak konečně slézt dolů na nulu. Vesničky, kterými procházíme, mají konečně ten pravý přímořský ráz.
 

Slovenska planinska pot
Slovenska planinska pot
Slovenska planinska pot

Osp zařízlý ve skalách jsme stihli ještě zalitý oranžovou září zapadajícího slunce, na vrchol Tinjanu už jsme ale šplhali za padající tmy. Zbývalo nám jen deset kiláků, bylo nám jasné, že to dáme, i když jsme se neodvažovali o tom nahlas mluvit, protože nikdy nevíš. Koukali jsme dolů na osvětlený Terst, který na nás čeká.

Na vrcholku Tinjanu ve stejnojmenné vesnici jsme se omyli ve studánce, doplnili vodu, v zatáčce lehce pod vrcholem si uvařili polentu a šli, teď už opravdu jen a jen dolů. Převážně to bylo po silnici, ale asi kilometr jsme museli i vinicemi a lesem. Poslední pauza se konala v Hrvatinu na schodech: jedli jsme sušenky, pozorovali kočku a hltali ten okamžik plnými doušky. Protože jsme věděli, že jedna velká, fakt velká věc končí a že to bylo hustý.
 

Slovenska planinska pot
Slovenska planinska pot

Po 22 dnech v cíli

O necelou hodinu jsme to ve čtvrtek nestihli: k turistickému informačnímu centru v Ankaranu, konci té naší 477kilometrové pouti, jsme dorazili v pátek 3. 8. v 0:55, tedy po 22 dnech chůze. Moc dobře víme, že na světě jsou tisíce náročnějších a delších treků a miliony lidí, kteří mají lepší výdrž, fyzičku i větší odvahu. Ale myslíme si, že hrdina je každý, kdo překoná sám sebe a posune se zas o kousek dál – což se nám v tomto případě povedlo.

Slovenska planinska pot

První ráno u moře, první ráno, kdy už nikam nejdeme. Hodně zvláštní! Namísto očekávané euforie se často dostaví prázdno, melancholie, snad i lehké zmatení z toho, co se to vlastně stalo. Trvá to, než to člověk vstřebá. Ale vstřebali jsme a užili si spolu úžasné tři dny u moře.
 

Slovenska planinska pot
Slovenska planinska pot

Byli jsme autobusem v Koperu (ten je nádherný!) a druhý den jsme ještě došli pěšky po pláži do Debeliho rtiče. To je slovinský mys těsně před hranicemi s Itálií, kde je ještě jedno razítko – on ten konec SPP je takový nejasný, podle mapy končí v kavárně v Ankaranu, ale poslední razítko je v hotelu na Debelim rtiči. Závěrečný pěší pochod pak směřoval do italské Muggie, odkud jsme lodičkou vítězoslavně dorazili do Terstu. Tam jsme si zašli do restaurace na pizzu a víno, což byla odměna, kterou jsme si hned na začátku slíbili.

Slovenska planinska pot

Cestu absolvovali: Eliška Kozáková a Michal Belina, prohlédněte si naši trasu SPP se zaznačenými kontrolními body. Přečtěte si také 1. díl a 2. díl.

 

Text a foto: Eliška Kozáková, patyzdomu.cz

Kozáková Eliška
Eliška Kozáková

Miluju chození pěšky, hory, louky, krávy, ovečky, východy a západy slunce, obouvání pohorek ráno i jejich sundávání večer, teplý čaj, když je mi zima, a ledovou vodu, když praží slunce. Moc ráda si o tom všem píšu na patyzdomu.cz a s nostalgií si to pak po pár letech čtu. A miluju svého parťáka, díky kterému se dostanu výš a dál, a to nejen na horách.

 

 

Další outdoorové čtení

Míša se vydala na kole přes Alpy a ještě v opačném směru. Z Benátek do německého Donauwörtu...
Jak si výherci užili start legendárního Red Bull X-Alps a jak bylo v Berchtesgadenských Alpách...
Adam Záviška dojel druhý. Ve 2. díle si přečtete, jaký byl závěr tohoto extrémního závodu na 8100 km s převýšením 109 km...