Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Po roce opět na místě činu - Arberland 2018

Arberland Ultra Trail - Auerhahn Trail

Hlavní cíl celoročního trénování je tu. Přišel čas zúročit zkušenosti posbírané na tratích kopcovitých i rovinatých, třeba pražském maratonu. Arberland je ovšem maraton horský a tak se budou hodit spíš zkušenosti z kopců na tratích Rock Point Horské výzvy...

Po roce opět na místě činu, stojím frontu k výdeji čísel. Jen s tím rozdílem, že celé zázemí závodu není ve městě, ale v biatlonovém areálu pod Javorem. Společnost mi dělají kamarádi Tomáš Mráz a Viktor Wendler. S Tomem poběžím stejnou trasu a Viktor se pouští do nejdelší distance 64 km. Zásadní diskuse se týká oblečení, noc přinese rychlé ochlazení.


před startem závodu

Start

Brzký budíček, společná snídaně a otestovat počasí. Bohužel předpověď jim vyšla, zima přišla letos nějak brzo. Všichni chceme využít výhod kompresního oblečení, musíme to chvíli přežít v kraťasech, kompresních ponožkách a dlouhém a krátkém tričku. Na stadionu vládne ruch jako na mraveništi, hlavně u kontroly batohů s povinnou výbavou. Mezitím probíhají stadionem závodníci z dlouhé trasy, aby si udělali kolečko po stadionu a zmizeli zase dál. Startujeme za hudebního doprovodu místní živé kapely a ochutnáváme první metry, všichni se držíme v chumlu, asi tou zimou... Po třech kilometrech dobíháme pod stanici lanovky. S Tomem máme jasno, zredukujeme oblečení. Cestou na vrchol se zahřejeme ještě víc.


cestou na Javor

Velký Javor

Pohledem k vrcholu zjišťujeme, jaké tam vládne počasí. Kopule jsou z větší části v mlze, mraky rychle plují, bude tam nejspíš větrno. Klikatící se had závodníků se vlní do kopce. Všichni jsou na tom stejně, strmé stoupání nemá cenu běžet. Uvařit nohy v prvním kopci může znamenat katastrofu v další fázi závodu. Vrchol nepřekvapil - vítr a chlad. Do rytmu zde hraje kapela, děláme si rychlé foto na památku.


Na vrcholu Javoru bylo větrno a chladno

Mittagsplatz

Sbíháme po schodech, které byly loni cestou na vrchol. Odbočíme na Mittagsplatz. Cesta přejde v krásný technický trail, kde si Tomáš na mokrém kořenu či kameni zvrtne kotník. Noční můra každého běžce, přivodit si takovou nehodu hned na začátku... Tomáš se nedá a statečně se rozběhne dál, aby kotník rozhýbal. Pomáhá mu i trasa, vede po zpevněné rovné cestě bez kořenů. Odbočka z kopce na stadion prověří naše stehna. Trail nedá nic zadarmo, nejsme sami, kdo volí opatrné tempo.

Stadion

Na stadionu doplníme vodu, zobneme chleba s lučinou. Cesta kličkuje lesem a vede kolem chalup až k Černému Regenu, který připomíná plavební kanál. Cestička je to parádní, stoupá, klesá, zatáčí - radost po ní běžet. Tomáš hlásí aktuální tempo 5:20 min/km, musím zpomalit, aby nám pak síla nechyběla na 35. km. Před kopcem doplníme tekutiny a něco sníme, před námi je další stoupání pod Silberberg.

Silberberg

Kopec spíš jdeme, než běžíme, takže nás svačina netlačí. 4km stoupání absolvujeme ve vláčku běžců. Rozběhnout nohy na rovince jde pomalu, po skoro 30 kilometrech cítíme stehna i lýtka. Podaří se nám doběhnout pár závodníků. Občerstvovačka je na křižovatce čtyř cest, ještě se sem vrátíme. Nemají colu. Škoda, kofein a cukr by se hodil... Kolečko přes Silberberg měří 4 km. Tohle místo jsme loni neviděli a o hodně jsme přišli. Závod si užíváme každou minutu, Tomáš bohužel cítí kotník stále víc a víc, ale nedává to na sobě znát. Na vyhlídce se necháme vyfotit motorkářským gangem, který sice působí nebezpečně, ale ve finále to jsou veselé kopy. Popřejeme si hezký den a mizíme pryč. Tohle bylo druhé nejhezčí místo na trati.

Cesta vede skrz jeskyni a okolo zhroucené štoly, kde vznikla hezká naučná stezka. V seběhu vesele hlásím 33 km, už jen kousek do cíle. Na občerstvovačce si marně objednáváme espreso :D. Ochutnáme vynikající domácí buchtu. Před námi je ještě poslední stoupání na Bretterschachten, lidově nazývané „Šachty“.


Běžíme skrz jezskyni a okolo zhroucené štoly...

 

Bretterschachten

Nebudu dělat hrdinu, už nás to stoupání moc nebavilo, změna rytmů po 37 km se člověku zajídá. Konečně vidíme běžkařské zázemí na Šachtách, dobrovolný hasič nám ukazuje cestu a ujišťuje se, že míříme správným směrem. Právě zde odbočuje doleva 64km trasa, my míříme doprava - do cíle. Tomáš mi dává volnou ruku, je úplně prošitej a s bolavým kotníkem pomalu stoupá za mnou. Celou cestu běžíme spolu, nebylo by kamarádské ukázat mu záda.


Kolečko přes Silberberg měří 4 km. Tohle místo jsme loni neviděli a o hodně jsme přišli.

3 kiláky do cíle

Poslední kilometry vedou z technického kopce dolů, levé koleno pomalu a jistě dává vědět, jak moc se mu to již nelíbí. Musím brzdit. Tomáš v seběhu běhá rychleji, jde do čela a metelíme dolů, co to jde. Abych stíhal Toma, musím místy hodně zabrat, dvakrát brknu o cestu tak, že skoro hodím držku.  Tady na šutrech bych si určitě nějaký ten zub vyrazil a v cíli cucal pivo brčkem. Před stadionem Toma doženu, máme před sebou asi 200 m, jednoho závodníka a cílovou bránu. Toho dáme, hlásím a už se valím před něj. Cílovou rovinku až do cíle proběhneme za ruce jako jeden tým. Komentátor hlásí naše jména tak, jako kdybychom vyhráli UTMB či Western State. Spadne z nás veškerá tíha, kterou střídá radost a nadšení.

Cíl

Máme to úspěšně za sebou. Již na 21 km jsme měli rezervu proti plánu 30 minut. Nakonec to vyšlo na jedničku. 41 km, převýšení 1400+ za 5:35 a nějakej drobák. Co víc si přát, když poslední tři týdny byly ve znamení antibiotik a nemoci. Letos není medaile, místo ní dostáváme finišerskou skleničku s logem závodu a můžeme si vybrat asi ze šesti barev. Připíjíme si pivkem na společný úspěch a přemýšlíme, co provedeme příští rok. Hodně lidí kolem nás chodí jako kačeři, úplně přesně poznáte, kdo běžel a kdo dělal doprovod. Tímto závodem žije celý kraj pod šumavským Arberem, na kvalitě závodu, zázemí je to velice znát. Lidi to dělají s láskou a pro radost. V převlékárně vládne přátelská nálada. Vždy přijde salva smíchu, když se všichni smějí postiženému, jak se snaží nemotorně sednout na židli. Tohle prostě k trailovému běhu patří. Následující dny budeme cítit hlavně nohy. Když všechna bolest zmizí, víte, že tohle podstoupíte znova. Porazit sám sebe, svoji lenost, to za to prostě stojí. Bolest je dočasná, sláva věčná.


41 km s převýšením 1400 m za 5:35 a nějakej drobák


profil tratě

 

Text: Martin Vitík (Rock Point Plzeň Americká)
Foto: Martin Vitík, Tomáš Mráz

Další outdoorové čtení

Šest dní na treku. Krásná příroda, slunce i déšť, kvalitní koňak i koňské maso a neskutečná pohostinnost. Co můžete zažít v Kazachstánu?
Honzu Trávníčka a Miri Jirkovou tentokrát limitovaly zdravotní potíže i počasí. Jaké to je, "otočit" čtyři hodiny pod vrcholem 8000ky?
Šestice osobností Rock Point Týmu odhaluje své plány na nadcházející sezónu...