Posledního dubna 2018 stanula v cíli vytrvalostního cyklistického závodu Italy Divide 2018 a stala se tak druhou ženou, která úspěšně dojela do cíle. Za 4 dny, 17 hodin a 52 minut. Start byl v Římě, cíl u jezera Lago di Garda. Navíc, ženský traťový rekord posunula o více než 9 hodin. A jako obvykle byla nejmladší účasnicí. Říkáte si, kde tato drobná dívenka bere sílu a vůli bojovat na tak těžkých závodech? Zeptali jsme se Markéty, jak to vlastně na takových závodech chodí a jak se s tím dokáže poprat...
Trasa závodu byla přesně daná, nebo se muselo projet kontrolními body a zbytek podle sebe?
Trasa závodu je přesně určená a její dodržení se striktně hlídá. Což je jedním z benefitů podobných závodů, každý jezdec dostane gps soubor s trasou, která je vybrána místními znalci a zavede vás do míst, které by vás jinak ani nenapadlo navštívit…
Je pro závodníky připraveno nějaké zabezpečení?
Tyto závody jsou nejen o fyzickém výkonu, ale také o tom, jak se o sebe dokážete postarat. A tedy striktně bez zabezpečení. Jediné, o čem by se dalo hovořit, že organizátor zajištuje, je sledování účastníku na trati pomocí gps-gsm zařízení. Na žádné občerstvovačky ale závodník čekat nemůže. Vše je na něm, což přidává tomuto a podobným závodům punc dobrodružství.
Ujeli jste přes 900 km. Jaký byl rychlostní průměr a jaký povrch cest převažoval?
Čas se měří od startu až do cíle, takže do průměru se počítá i čas zastávek na spaní, jídlo apod. Náš průměr byl 8 km/h.
Povrch cest jsme očekávali hodně jezdivý, protože hodně jezdců volí pro tento závod tzv. gravel bike (hybrid mezi silničním a horským kolem). Nakonec nás ale překvapilo, kolik technických úseků na trati bylo. Byli jsme hodně rádi, že jsme zůstali věrní našim horským kolům. Možná je ale vhodné dodat, že takovéto závody jezdíme na hardtailu s pevnou vidlicí.
Závodníci jeli ve stylu bikepacking. Co to přesně znamená?
Bikepacking bychom mohli popsat jako spojení horské cyklistiky a minimalistického způsobu kempování. Bikepacking opouští od přetěžkých nosičů a namísto toho využívá beznosičových brašen, které zvládnou jízdu v jakémkoli terénu.
Jaká byla povinná výbava?
Nebyla žádná. Tedy mimo Spotu, což je zařízení, které posílá informace o poloze přes družici do internetu pro online sledování.
Prozraď, co jsi všechno vezla a kolik to vážilo?
Na Itálii jsem se speciálně snažila kolo co nejvíce odlehčit. Nově jsme letos začali vozit lehčí systém brašen a už jen tato změna nám pomohla ušetřit přes půl kila. S váhou kompletně naloženého kola jsem se dostala na 14,4 kg.
Během závodu jsi spala pouhých 9 hodin z celkových 114. Vezla jsi vlastně spacák?
Jistě, spacák s sebou vozím vždy. Nemám takovou fyzičku, abych ujela 900 km bez spánku, a ačkoli jsem někdy spala jen hodinu, tak i ta byla k nezaplacení. Váha celého mého spaní v Itálii neměla ani kilo, takže nejde o tak velkou váhu. Taky mi spacák dává pocit velké jistoty, protože vím, že si kdykoli můžu lehnout. Spoléhat se se spánkem na hotely by nebylo efektivní.
Kolik horských průsmyků jste museli vyšlapat?
Na trati, když jsme projížděli Toskánskem od jednoho kopce k druhému, jsme se bavili tím, že když vidíme velký kopec, tak trasa na ten kopec vede. Když se pak za ním objevil ještě větší, ani jsme nemuseli koukat na trať do GPSky, bylo jasné, že pojedeme na něj. Jeden z dalších českých jezdců nám ale tehdy řekl, že se v těch šílených kopcích uklidňuje touto myšlenkou: „nás čekají už jenom dva. Na trati jsou totiž pouze dva kopce vyšší než 1000 m n.m. Pokud budeme počítat jen ty kopce, které mají více než 1000 m.n.m., tak ty jsme ještě na žádný nejeli, takže si ani nemáme na co stěžovat.“
Jaký byl nejdelší a nejnáročnější kopec?
Pro mě rozhodně Lessinia. Jeli jsme na ní přes celou noc. Je to předposlední kopec na trati, na který se stoupá z nuly do 1650 m.n.m.
Ve tři ráno jsme na tomto kopci chytli děsivou bouřku. Byla zima, silný protivítr, hustě pršelo a místy nás bičovaly kroupy. Snažili jsme se co nejrychleji dostat z kopce dolů, abychom nezmrzli. Protivítr byl ale tak silný, že nám to dlouho nejelo ani z kopce. Déšť byl tak prudký, že nám po zádech stékal souvislý pramínek vody, který nám následně vytékal z nohavic do bot. Prsty na nohou ani na rukou jsme zimou vůbec necítili. Asi tak hodinu jsme jeden na druhého nemluvili, jen jsme šlapali, co to šlo, a hlavou se nám hnaly děsivé myšlenky. Když jsme ráno v šest sjeli do údolí a vesnice, která byla výškově na úrovni hladiny moře, vůbec nám nevadilo, že nás čeká ještě jeden podobně šílený výjezd na Monte Baldo do 1600 m n.m. Nutně jsme se totiž potřebovali zahřát a taky nás hřálo vědomí, že jde o poslední kopec.
Která italská pohoří jste projeli a kde se Ti nejvíce líbilo?
Jeli jsme přes Apeniny a Alpy. Ve výsledku se mi zpětně nejvíc líbil ten náš hrozný zážitek na Lessinii, nejvyšším bodě na trati. Je totiž pak hezké ocitnout se na teplém suchém místě a jen vzpomínat a uvědomovat si, jak hezké je, že tam už nemusím být.
Stačila jsi vnímat krásu italských měst. Do kterého se chceš vrátit jako turistka?
Když jsme projížděli městy a vesnicemi třeba ve dvě ráno, tak to bylo okouzlující. Všude bylo prázdno, už nebylo vedro, ale jen teplo a ticho dokreslující atmosféru křivolakých uliček. Takto jsem si to opravdu naplno vychutnávala. Ale dostat se do měst přes den, kdy byl boj prokličkovat se mezi přívaly turistů, to pro mě to kouzlo ztratilo. Dokonce ani nevím, který že to byl ten pověstný balkónek z Romea a Julie.
Do kterého města bych se vrátila jako turistka, nevím. Ale ráda si zajedu další ročník závodu Italy Divide a projedu si to celé ještě jednou.
Plánuješ nějakou strategii nebo prostě jedeš, co to dá až do cíle?
Má strategie je jasná. Vím, na co mám a podle toho jedu. Snažím se jet stálým tempem celou trasu, tak, aby mi v polovině nedošly síly. Většinou když mám roupy to přehnat, říkám si v duchu, že závod začíná až za polovinou.
Jela jsi s přítelem Adamem, jak se vám dařilo sladit tempo, přestávky na jídlo a odpočinek?
Máme toho společně za sebou už tolik, že je naše tempo už jakoby automaticky přizpůsobeno jeden druhému. Je zcela jasné, že i kdybychom se snažili jeden druhému ujet, stejně se nám to nepodaří. Ale i přesto je jízda ve dvou vždy v něčem pomalejší. Společně prožité zážitky nám ale za to stojí.
Na závěr se pokus shrnout závod jednou větou…
Moc pěkný závod, kde je zajímavá krajina doplněná téměř o všechny významné italské památky, což zaručuje nezapomenutelný koktejl zážitků.
Rozhovor vedl: Michal Bulička
Foto: Markéta Marvanová, členka Rock Point Teamu
Norsko si nás získalo svou podmanivou přírodou. Projeli jsme jeho jižní část na kole i pěšky a zážitků je spousta. Přečtěte si, co určitě stojí za návštěvu...
