Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Když chcete sladit běhání s cyklistikou a rodinou

Blíží se hlavní cíl mé běžecké sezóny, závod v oblasti nejvyšší hory Šumavy – Gross Arberu. 22. září 2018 se běží Arberland Ultra Trail, můj hlavní závodní cíl sezóny. V rámci přípravy jsem vyrazil trénovat, kam jinam, než na Šumavu. Aby nebylo manželce doma smutno, vzal jsem ji s sebou a připravil pro nás skvělý běžecko-cyklistický výlet. Jak se na výlet dívám já a co na to má žena?...

Martin Vitík na tréninku na Šumavě

Martin: Tak jako loni chci dát i letos delší běh mimo Plzeň, kde už to mám docela oběhané. Volba padla opět na Šumavu, která je vlakem a busem dobře dostupná. Trasa měřila 32 km, 700+ vertikálních metrů, většinou po silnici díky vojenským cestám. Podařilo se mi přemluvit manželku, která si to střihne na kole a bude mi dělat doprovod, kdyby se něco stalo.


Michaela: Já se prostě nepoučím. Zase jsem kývla na manželovo “super nápad”. Dát na kole Poledník je pro mě dost velká výzva. Stačilo, že jsem ho kdysi před lety vyšlápla po svých. To nekonečné stoupání si pamatuji dodnes. Ale zase na druhou stranu, proč nezkusit překonat sebe sama.

Cestou na Poledník
Cestou na Poledník, Šumava

Martin: Brzké vstávání opravdu není náš šálek kávy, ale cesta vlakem i busem utekla docela rychle. Kolem půl desáté stojíme na Modravě. Docela se ochladilo, občas foukne. Lehká pertexová bunda to jistí, neprofoukne a dobře odvádí vlhkost. Zapneme hodinky, proběhneme městem kolem pivovaru, držíme se několik kilometrů podél Roklanského potoka. Lidí zde moc nepotkáváme. Buď je brzo, nebo se v tom chladu nikomu nechce ven. Pokračujeme přes Rybárnu k Javoří pile, kde začne nejnáročnější stoupání dne. Slunce občas vykoukne z mraků, pohladí nás teplými paprsky a cesta utíká hned veseleji.


Michaela: Řvoucí budík v pět ráno, to byla hodně silná káva. Nebýt toho, že máme jízdenky koupené dopředu, spíme dál. Obléct, připravit si svačinu a hlavně na nic nezapomenout. Takže v šest ráno už sedíme ve vlaku a uháníme směr Šumava. Ve vlaku se průvodčí a spolucestující podivují, kde jako máme druhé kolo. Já se jen usměju, poklepu manželovi na rameno a říkám: “On poběží, je tak trochu cvok”. V 9:30 sundáváme kolo z autobusu a hurá na ten Poledník a dál. Venku fouká vítr a je mi zima. Snažím se šlapat do pedálů, abych se zahřála.

Martinovo doprovod na kole - žena Michaela

Martin: Stoupání na Poledník, vlastně nebylo tak těžké, jak jsme očekávali. Udělat vrcholové foto, lehce se občerstvit, najít cestičku na Frantův most a hurá dolů. Cesta není ideální pro moje silniční boty, musím dávat pozor, kam šlapu. Pár kilometrů se to zvládnout dá. Po dlouhé době potkáváme tři turisty, jinak je zde mrtvo.


Michaela: Prvních 5 km byla taková vlnící se rovinka. Na 6. km to začalo stoupat a dále to bylo v podstatě jen do kopečka. Já si přehodila na skoro nejlehčí převod a poslouchám manželovo hlášku, že teď budu spurtovat jako na Tour de France. Představa, že šlapu ve stoje mě, ale vůbec neláká. V duchu si říkám „To určitě“. Manžel mě dávno předběhl a já zůstávám na silnici sama. Nechápu, jak může tohle tak v klídku vyběhnout. Cestou se povzbuzuji, že to musím dát, že přeci neřeknu, že jsem to kolo tlačila. Zkrátka jsem rozhodnutá ten Poledník zdolat. Stoupání mi přišlo nekonečné. Když jsem konečně zahlédla budovu rozhledny, měla jsem vážně radost. Funím si to k rozhledně, kde už můj muž dělá nezbytné selfie. Uděláme pár fotek spolu a hurá zase dolů, směrem k jezeru Laka.

Společně na vrcholu Poledníku
Na vrcholu Poledníku, Šumava

Cestou na jezero Laka
Cestou k jezeru Laka, Šumava


Martin: Druhé stoupání začíná hned za mostem. Tohle vede k jezeru Laka, po klasické prašné cestě. Zde je již trochu živo, potkáváme cyklisty v obou směrech. Docela paradox, když vidíte lidi, co tlačí elektro kolo. Asi došla baterka. Poslední kilometr je hezky z kopce.


Michaela: K jezeru Laka je kus cesty z kopce, kde je to samý kámen a výmol. Takže brzdím o sto šest a modlím se, ať si nikde nerozbiju čumák. Další cesta za mostem už je pro změnu jen do kopce. Vzdávám to a kolo tlačím. Nejsem v tom ale sama, přede mnou tlačí i elektro kola. Podstatnou část cesty jsem kolo tlačila. Když jsem měla pocit, že je ten kopeček menší, tak jsem zase nasedla a popovezla se. Nejraději mám ovšem cestu z kopce. Když vím, že je cesta bezpečná, nebojím se to pustit a uháním dolů.

U jezera Laka
U jezera Laka, Šumava

Celkové převýšení trasy bylo 700 m
O kopečky nebyla nouze. Celá trasa měla převýšení zhruba 700 m.

Martin: Jezero se od poslední návštěvy vůbec nezměnilo. Letos jsme zde již potřetí. Jen kachničky není nikde vidět. Cítím se fantasticky, v nohou 23 km, krize žádná. Co víc si přát. Do cíle je to už jen kousek, asi 10 km. Poslední kopeček a pak už jen dlouhý seběh do Železné Rudy. Od křižovatky v zátočině s úsměvem na tváři, do kopce skoro letím, ženu nechávám za sebou. Předběhnu bandu cyklistů, kteří nechápou, kde se tam beru. Užívám si každý metr, kochám se výhledy do kraje. Pod Polomem počkám na ženu, která si mě zrakem měří, jestli mi nehráblo.


Michaela: Jezero Laka už letos vidím potřetí. Takže ho jen narychlo zkouknu a zase pokračuji. To, že manželovi vidím jen záda, na to jsem si dávno zvykla. Když předběhne skupinku cyklistů, nevěřícně kroutím hlavou. Čekala jsem, že ho to trochu zmůže, ale vypadá pořád čerstvě, na rozdíl ode mě. Manžel na mě čeká a ubezpečuje mě, že posledních 7 km je jen z kopečka.

V Železné Rudě
Železná Ruda, Šumava

Po výstupu a sestupu z Poledníku je pivo zasloužená odměna
Po 32 km a 700 m převýšení je pivo zasloužená odměna

Martin: Z kopce se pustíme společně, zde má navrch žena, na kole zmizí rychle pryč. Debrník máme jako místo srazu. Zde odbočujeme na město, kolem hřbitova, přes koleje až na náměstí. Zastavujeme, hodinky ukazují 32,87 km. Radostně si plácneme. Bez komplikací v cíli, žádná krize, ani jiná příhoda. Nemohlo to dopadnout lépe.


Michaela: A nelhal. Už to bylo jen z kopce. Měla jsem takovou radost. Užívala si jen tu rychlost a taky bolavý zadek. Takže další výzva pokořena a příště nás čeká… no kdo ví, co ten můj chlap zase vymyslí.

rodinné selfie na Poledníku
 

Text a foto: Martin a Michaela Vitíkovi

Další outdoorové čtení

Dva lezečtí bardi – Karel Vitoušek a Boris Hlaváček iniciovali vytvoření pamětní desky. Téma nás velmi zajímá a zeptali jsme se jich na pár otázek...
Ranní výstup hřebenem Stüdlgrat. Nad hlavou tisíce hvězd, společníka mi dělá nádherné ticho...
Na kole na Sněžku? To je výzva. A my ji dali. Jakou jsme vybrali trasu a že to za to stojí jsme sepsali...