Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Jak probíhají přípravy na Lapland Extreme Challenge?

Přibližně 900 km zasněženým Finskem opět čeká na jednadvacetiletou Peggy a jejího dvaadvacetiletého přítele Adama. Peggy se stala v roce 2015 nejmladší úspěšnou závodnicí americké Great Divide Tour (4 418 km). Společně s Adamem letos zdolali náročný skotský Highland Trail 550 a na únor chystají druhý pokus o zvládnutí závodu Lapland Extreme Challenge, který ještě nikdo nikdy nedokončil. Mladý pár čeká náročný neprobádaný terén, mrazivé teploty a jistě i zátěžová zkouška jejich vztahu.

Lapland Extreme Challenge tvoří 40 průchozích bodů. Přibližně na polovinu těchto bodů nevede žádná cesta - jsou umístěny uprostřed lesů, mokřadů, jezer… na místech, kde i v létě běhají jen sobi a vlci. Vede oblastmi, kde ten daný rok či několik let zpátky nikdo neprošel. Závod je úplně bez zabezpečení. Na cestě dlouhé 900 km není žádné místo, kam by si závodníci mohli poslat baterie, benzín, jídlo a jiný potřebný materiál. První a téměř poslední civilizace, kde je možné něco dokoupit, je až v polovině závodu.

“Vlastně se nejedná ani tak o závod, jako spíš o výzvu a dobrodružství. Není to jen o fyzičce, podstatnou část tvoří psychika a rozum, morál, vůle a sebedisciplína. Tedy, není to jen o sportovním výkonu!!!"

Naše výstroj nesmí být moc těžká, dokonce ani za předpokladu, že je do 40° mrazů. Největší zátěží je jídlo, benzín a baterie minimálně na 15 dní. Bude zázrak, pokud výbava nebude těžší než 35 kg na osobu. Jak pravil Antoine de Saint Exupery: “dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale kdy už není co ubrat.” Toto si opakuji hodně často, ale bohužel pro nás je mnoho věcí, které můžeme pouze odlehčit, nikoli ubrat. Protože jde o závod úplně bez zabezpečení, musíme si s sebou vzít třeba i sekyrku, abychom byli schopni zjišťovat bezpečnou tloušťku ledu pro přechod vodních ploch, prosekat se k vodě na pití, pokácet stromy pro postavení mostku na brodění otevřené říčky apod.

Přesná trasa není určena, jsou dány jen průchozí body.

Z map nejde vyčíst téměř nic. Často sedíme nad mapou a polemizujeme, která cesta bude ve skutečnosti průchozí a která neexistuje ani v létě. Ke spoustě bodů nevede cesta žádná, ale i tak se musí promyslet, kudy půjdeme. Podle vrstevnic usuzujeme, kolik kde bude nafoukaného sněhu. Vyhýbáme se rychlým úzkým tokům (rychlé potoky a říčky nezamrzají ani v -40 °C) a oblastem s nízkým a hustým porostem, které by byly s expedičními sáněmi těžko průchozí.”

Minulý rok se Peggy s Adamem výzvy zúčastnili na sněžných kolech. Plánovali dojít k odlehlým bodům jen ve sněžnicích, bez kol. Bylo jim jasné, že kola těmito oblastmi nepůjdou protlačit. Kola párkrát opustili a šlo to. Jenomže pak začalo hustě sněžit. Během jednoho týdne nasněžilo 80 cm sněhu. Uzamkla se cesta dlouhá 130 km a společně s ní i další postup. Tato cesta byla na mapách vyznačena jako skútrová highway, jenže ve skutečnosti nebyla.

Letos se na výzvu vrací s novou strategií. Namísto snowbiku berou lyže. Nechtějí, aby náhlá změna počasí a mohutné sněžení mohlo ovlivnit úspěch jejich cesty, jako tomu bylo loni.

Jak probíhají přípravy?

Přípravy jsou celkem komplikované. Ačkoli se s Adamem často pohybujeme v lyžařském prostředí, lyže podobné těm používaným v Laponsku se nedají v České republice sehnat. Původně jsme rozmýšleli klasické skialpy, ty jsme ale museli brzy zavrhnout pro malý vztlak při brodění speciálním Laponským sněhem. Problém tamního sněhu totiž není jen v jeho množství, ale i v konzistenci. Tento sníh se v každé hloubce chová jako prašan, netvoří se v něm vrstvy, které by ho zpevnily. S klasickými lyžemi, tak jak je známe z našeho prostředí, bychom se doslova “topili až po uši”. V další fázi výběru lyží připadali v úvahu dvě varianty. Buď lyže s šířkou stejnou jako klasické běžky, avšak měřící 2.5-3 metry, nebo lyže dlouhé 140 cm s šířkou o poznání větší. Obě tyto varianty vyhovují tamním podmínkám, ale už nejsou tolik kompatibilní k vázání, které by nám umožnilo použít vhodné boty. Po mnoha konzultacích jsme přišli na způsob, jakým bychom mohli spojit ideální obuv, vázání a lyže s dostatečným vztlakem. Jsme připraveni oblast přejít na splitboardech, které se svou šířkou a odporem podobají tamním lyžím a vázáním jsou kompatibilní s použitím overshoes v kombinaci se zimními teniskami. Spojením těchto vybraných bot a vázání bude zajištěna plná funkčnost. Nepromokavost nám umožní pohyb přes vodu a zvýšená prodyšnost obuvi bude eliminovat riziko omrzání prstů. Běžně se v Laponsku používají speciální holínky, které mají vnitřní zateplenou vrstvu do teplot -40 °C. Holínky se však po několika dnech bez možnosti usušení mění ve skálu.

Na všechno, co vezeme, musí být především spolehnutí. Ať už jde o oblečení, jídlo, vařič… zkrátka vše musí být vyzkoušeno v autentických podmínkách, což není vždy snadné ani možné. Časová investice do vymýšlení se tu počítá na měsíce.

Co Vás na této výzvě tak láká?

Dostat se do míst, kam se místní neodvažují, kde ten daný rok či několik let zpátky nikdo neprošel. Kde můžete lehce udělat stopu, potkat stádo divokých sobů, při putování pozorovat polární záři a hlavně přemýšlet jinak a poznávat sami sebe, partnera a skutečné hodnoty. Po několika dnech v mrazu dojít k otevřenému srubu, škrtnout sirkou, uvařit čaj a cítit, jak ohromné bohatství tyto věci skrývají. Čistý způsob putování Laponskem, při kterém se musíte spolehnout hlavně na sebe a svou výbavu, si snad nejde nezamilovat…

... a pak se vrátit domů. Pustit kohoutek a pít. Nemuset pro čtyři litry vody trávit hodinu u vařiče, zmrzlými prsty přidávat sníh a drkotat u toho zuby. Najednou vidíte civilizaci jinak. Je to jednodušší. Ale mnohdy i nepochopitelné. Otevřou se Vám oči a začnete přemýšlet i o banalitách všedního života, nad kterými jste se nikdy ani nepozastavili, protože jste je brali jako samozřejmost.

Tento a jiné nezabezpečené závody mají podobnou myšlenku jako moje práce Messengera na kole. Vlastně jsou společně cestou zpět k přírodnějšímu životu. Všichni za mou prací vidí dřinu a občas mě i nahlas litují. Málokdo vnímá radost z čistého pohybu. Škoda, že nejsme připraveni vidět rozdíl, jestli přijede pro balíček někdo na kole nebo autem… Zásilka se přece tak i tak doručí.

Peggy na závodech nejde jen o osobní překonání, svými výkony chce pomáhat lidem. V průběhu TDR, nejdelšího nezabezpečeného závodu horských kol na světě, pomohla získat 65 000 Kč na speciální elektrické dvojkolo pro dívenku Dáju trpící myopatií. O rok později vybrali společně s přítelem Adamem při závodě ve Skotsku dalších 38 000 Kč na podporu bezplatné půjčovny speciálních kol pro postižené děti.

Sbírka bude provázet i další závody roku 2017. Tentokráte se nebude týkat konkrétní osoby a ani není směřována na handicapované sportovce. Peggy má za to, že pomáhat se má všem, kdo to potřebují. Nyní se zaměřuje na motivaci lidí ke sportu a obnovení skutečných hodnot. Chce je dostat zpět do přírody a ukázat jim největší hřiště světa. Sbírka se proto bude týkat stavby víceúčelového venkovního hřiště pro děti i dospělé. (sbírka bude probíhat v létě 2017).

“Hřiště vznikají, ale často nemají logiku a lidé nejsou jejich součástí. Na začátku je velký balík peněz a je potřeba jej proinvestovat. Dál už to asi všichni znáte. Potom se objeví často nesmyslné seskupení strojů, které ani nemůže fungovat. Já mám za to, že na začátku musí být chuť a odhodlání a hlavně plán, který má logiku a možnost rozvoje. Tento plán je již vytvořen a začíná se realizovat. Chci být jeho součástí, nejen touto sbírkou ale i osobně.“

Z příprav i z průběhu závodu Lapland Extreme Challenge vzniká deník. Peggy již jednu knihu formou deníku napsala. Ta kniha se jmenuje „Cesta za štěstím“ a popisuje nejdelší nezabezpečený závod světa pro horská kola Tour Divide Race.

Lapland Extreme Challenge odstartoval 18. února 2017 z Rovaniemi,
na překonání panenské krajiny byl limit třicet dní. Jak Peggy dopadla?
Zapsala se do historie závodu!


Více info na: www.peggymarvanova.cz

Další outdoorové čtení

Po mém červencovém řádění v Dolomitech mě koncem srpna čekala další výzva, další splněný sen - výstup na Matterhorn.
Expedice na objektivně nejnebezpečnější Annapurnu v roce 2012 byla pro mě přelomová. Proč?
Bezpochyby se o to zasloužila dvě velká vítězství extrémních závodů. Ptali jsme se na trénkink, režim dne, ale i na přítele Adama.
0,-