Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Martin Mužík běží " "Napříč Šumavou"

Každý z běžců celého projektu "Napříč Šumavou" se s námi podělil o zážitky a pocity z jedné etapy. Martin alias "Mužajs", nám sepsal závěrečnou část celé šumavské výzvy...

4. Etapa dává tušit "zážitkový běh"

Vstávám a přemýšlím, jestli budu schopnej se po těch skoro 140 kilometrech postavit na vlastní nohy. Ale jo, ono to jde…, teda vlastně jsem to čekal mnohem horší. Tak s chutí do snídaně, aby tělo mělo přes den z čeho brát. To je důležitý, čeká nás totiž výběh na Třístoličník s nadmořskou výškou 1323 metrů a pak vlastně celý hřeben až na Plechý, což je nejvyšší hora české strany Šumavy.

Na tuhle etapu se těším od začátku, a i když není královská, tak tajně doufám, že bude nejvíc zážitková. Přeci jen po hřebenech hor se neběhá každý den!

Počasí neráčí přát, je třeba se vybavit

Předpověď počasí nevěstí úplně užívání si panoramat, ale ve Strážném neprší. Nicméně, mohlo by být o trochu tepleji. Proto volím spodní triko s dlouhým rukávem a tříčtvrťáky. Jinak výbava zůstává stejná – svrchní triko a běžecká bunda od Dynafitu a na nohy osvědčené Ultra100 od stejné značky. Parádní papuče na tohle běhání.

Na záda běžecký batoh Osprey Duro 6 a do něj nějaký dobroty od Adventure Menu a taky iontův nápoj. Málem bych zapomněl „Goráčovku“, ale naštěstí mi ji Fífa připomene, takže Dynafit Ultra Shakedry GTX letí do batohu.

Ještě rychle probrat zajímává místa na trase, kde se potkáme s naší foto a video dokumentační jednotkou na elektrokolech – Kubou a Robem (sorry Robe, musel jsem prásknout, že se vozíš na kole s pohonem) a vyrážíme. Nálada v týmu je pořád skvělá, a i na parťácích – Fífovi, Radkovi a Lindě není moc poznat, že mají za sebou dvoutýdenní dávku kilometráže hobby běžce koncentrovanou do třech dní.

Šumava je holka mnoha tváří

Nejdříve bereme za Strážným žlutou turistickou a ta nás odměňuje parádním singlíkem v lese. „Tohle by šlo,“ říkám si. Bohužel, lesní parádička po pár kilometrech končí a my nastupujeme na červenou turistickou, která nás dovede až do Nového Údolí, prvního zajímavějšího místa na trase.

Cesta je většinou asfaltová, ale příjemně se vlní krajinou. Občas asfalt vystřídá i nějaký ten štěrk. Tuhle část Šumavy navštěvuji poprvé, a protože jsem vždycky bral Šumavu takovou, jaká je v okolí Železné Rudy nebo případně Zadova - hodně lesnatou, nestačím se divit, jak je tady jiná.

Z infotabulí podél cest zjišťuji, že zde dlouho vládli Schwarzenbergové a na krajině je to znát. Většinou jde o pastviny ohraničené skládaným kamenem sesbíraným z polí a luk, aby dávaly co největší výnosy.

Běžíme v pohraničí a míjíme nespočet ruin bývalých osad a vesnic. Škoda, že již neexistují. Musel tady pulsovat život. Po pádu Železné opony se sem život částečně vrátil. Na pastvinách jsou vidět krávy nebo ovce, ale vesnice už nikdo nikdy nevzkřísí.

Cesta příjemně ubíhá a v kolektivu se pořád bavíme nějakými těmi vtípky a veselými příhodami „z natáčení“. Čas od času kolem nás proletí dvě “stíhačky” na elektrokolech a za pár chvil probíháme kolem nastražených objektivů fotoaparátů a videokamery.

U Krásné hory se kolem nás prožene Rob, kterého jsme cestou nepotkali s foťákem a tak se divíme, kde se “zašíval”, že jsme ho nepostřehli. Následuje bonmot, který nás všechny dost pobavil. „Našel jsem skvělý místo na focení, bohužel bylo kilák na jiné trase,” hlásí Rob a šlape do pedálů, aby dohnal Kubu vpředu.

Skoro na konci světa

Zhruba po hodině běhu se dostáváme k osadě Nové Údolí a je čas na občerstvení. Místo je na hranicích s Německem a betonové zátarasy nám připomenou, že i když jsme sCORO NA KONCI SVĚTA, tak i tady je poznat, že zažíváme období plné koronavirových omezení.

Pošumavská jižní dráha smutně dýmá, ale na svoji nejkratší mezistátní železniční cestu v Evropě se dnes vydat nesmí. U muzea Železné opony nám naše “stíhačky” předávají 200g balení čokolády, kterou samozřejmě nepohrdneme. Kluci rychle balí svoje nádobíčko a vyráží k Plešnému jezeru tak, aby stihli vydupat na Plechý před tím, než tam dorazíme my.

Po krátkém a vítaném občerstvení se stále ještě po asfaltové cestě vydáváme vstříc Třístoličníku, na což nás začíná upozorňovat i profil, který se z mírně zvlněného mění na táhlejší stoupání. Zatím nic kritického, ale nohy to pociťují. Pořád jsme na červené turistické a ta nás vede až k Rosenauerovu pomníku, kde začíná Schwarzenberský kanál. Takže taky rychlá fotka od amaterských fotografů, protože profíci se tou dobou ženou k jezeru a hurá dál.
 

Pořád jsme celkem nízko. Dá se čekat, že profil na Třístoličník bude asi slušně výživnej. Po cca kilometru od kanálu, dál po červené, cesta uhýbá doprava a začíná již řádně stoupat.

Z cca 950 m n. m. se potřebujeme dostat do 1323 m n. m. a máme na to cca 2 kiláky. Uff! Jdeme na to, snad to nebude moc bolet. Hlava velí jasně: „Na tohle ses přeci těšil 3,5 dne, tak s chutí do toho!“ Pozitivní na tom stoupání je, že z asfaltky se cesta mění na trailovou. A to hned trailovou z kategorie A++, protože říčka Světlá tady neteče úplně ve svém korytě, ale ráda využívá i turistickou cestu. Aspoň se člověk nenudí.

Běžíme "po čáře"

Ve stoupání se skupina drolí. Zatímco já s Fífou volíme trochu vyšší tempo, Radek zůstává se svou brněnskou kolegyní Lindou. Po chvíli narážíme na hraniční kámen a pokračujeme dál “po čáře” směrem na vrchol. Říčka Světlá už nám nečvachtá pod nohama, vystřídaly ji kameny a kořeny stromů, přes které “tančíme” k prvnímu vrcholu onoho hraničního hřebene.

Třístoličník! Jsme skoro tam, ještě vyběhnout pár schodů a můžeme se kochat zaslouženou odměnou. Vlastně, počkat! Nemůžeme. Počasí se po cestě dost změnilo a nahoře je řádný nečas. Vidět moc není, nepříjemně fouká a začíná i pršet.

Kolegové vytahují nepromokavé oblečení a než stačím dodělat audiovizuální dokumentaci (najdete na Rock Point Instáči), tak je vidím, jak jsou na půl cesty k dalšímu vrcholu. Prej nebudou čekat, že je zima a stejně je docvaknu. No tak jo!

Nahazuju silný kalibr proti dešti = Dynafit Ultra Shakedry GTX a vyrážím stíhat skupinu. Vlastně mě to dost baví. Hřeben je fakt TOP. Určitě parádní zážitek!

Ke skupině se připojuju kousek před Trojmeznou. Zdolat tenhle vrchol vyžaduje trochu horolezectví, ale nic strašného to není. Kolegy nahoře přinutím i přes nepřízeň počasí k rychlé fotce u kříže a valíme dál. Čeká nás totiž další turistický highlight čtyřdenní výzvy, kterým je Trojmezí – místo, kde se potkává Česká republika s Německem a Rakouskem.

Místo bývá turisticky hodně exponované. My tam ale potkáváme pouze jednu německy mluvící rodinu. Není se čemu divit. Počasí je, že by psa nevyhnal. Svojí strojenou němčinou požádám o fotku s velkým státním znakem ČR. Na další fotky se státním znakem ostatních zemí už nemám to srdce, pána trápit dokumentací 4 bláznivých běžců.

 

Zbývá nám posledních pár výškových metrů a asi 1,5 kilometru na Plechý. Cesta je pořád nádherná a já jen lituju, že počasí je fakt špatný. Už z dálky vidím, že to kluci na kolech zvládli a od jezera to nahoru vyskákali po svých, aby nás zdokumentovali na nejvyšším bodě celé trasy.

Upřímně, nevím, jestli jim to stálo za to, protože na vrcholu rozhodně nepanovaly podmínky, které by si člověk přál při takové “události”. Viditelnost byla asi tak 3 metry, foukal vítr a déšť padal vodorovně. No nic! Rychlá vrcholová fota a video a nějak se pokusit o sváču a šup dolů k jezeru.

Osvěžovací stanici jsme nakonec rozbili v závětří pod velkým placákem. Krab, který ráno převážel auto do Nové Pece, již stihl doplnit dvojici Rob – Kuba, připravil parádní svačinku – tvarohové buchty a teplý čaj. V takových podmínkách, jako když najdeš.

Blížíme se do finále

Cíl začíná být na dohled. Vybíháme pěkně nejkratší možnou cestou po žluté turistické značce, padáme k Plešnému jezeru. Velmi rychle ztrácíme těžce získané výškové metry. Moc pěkný, zvlášť když je všechno mokrý a klouže to!

Úplně jsem slyšel svůj nedávno vymknutý levý kotník, jak si potichu říká: „Tak to snad nemyslíš vážně, ne?” Myslel jsem to vážně, ale taky jsem se směrem dolů vydal dost opatrným krokem. Seběhy mi prostě nejdou. Cestou dolů jsme samozřejmě narazili na Štifterův pomník. Asi 10 m vysoký obelisk z opracovaného kamene.
 

Vůbec nechápu, kdo tam ty šutry vytáhnul, protože to muselo být dost za trest. Dali jsme u něj mlžnou fotku na památku a z vyhlídky na Lipno bylo vidět jen to, že vodník Kebule tu mlhu umí a je jedno, jestli je to u Jičína nebo tady na Šumavě.
 

Dole u Plešného jezera, schovaný pod přístřeškem, čekal zbytek support teamu – Bystrouš a Klára. Dneska bohužel bez dobrot z cukrárny, ale i tak jim patří velký dík za podporu a servis po celé 4 dny. Nečekané chuťovky po cestě a taky snídaně byly vždycky na jedničku.

Počasí u Plešného jezera bylo pořád deštivé, ale aspoň bez mlhy. Další fotka a vyrážíme na poslední část dnešního a vlastně i celého šumavského dobrodružství! Před námi poslední trailový úsek – přeběh Kamenného moře a pak už jen asfalt až do Nové Pece.

Celkem náročná pasáž takhle ke konci. Linda to bohužel odnesla pádem. Naštěstí to bylo jen na zadek a s lehkou odřeninou. První, co udělala bylo, že vypnula hodinky a pak až řešila škody na těle. Holt závodnice!

Žlutou turistickou jsme vyměnili za zelenou a trail za asfalt. Asi to bylo i dobře, protože po více než 160 kilometrech je kontrola došlapu přeci jen celkem náročná. Takhle jsme si mohli v klidu v dešti cupitat vstříc cíli a přitom hodnotit poslední 4 dny.

Celá šumava za 4 dny

Osobně musím říct, že to byla fantastická záležitost s partou skvělých lidí. Užil jsem si hromadu legrace a viděl Šumavu tak, jak nikdy. Byl to určitě životní zážitek! Na začátku jsem si vysnil místa, která jsem na Šumavě měl v plánu navštívit už hodně dlouho a viděl je naráz během 4 dnů! Naprostá paráda! K tomu ty lidi, se kterými bych jel asi kamkoliv. Z toho, co mezi námi při závěrečných kilometrech zaznělo, to nebyl jen můj subjektivní pocit.

Nadšení je cítit a slyšet i od ostatních. Vzájemně si sdělujeme svoje dojmy a věci, které nás zaujaly nejvíc. Poslední kilometry utíkají jako ta voda, co padá z nebe. Najednou jsme na nádraží v Nové Peci. Běžíme k nádražní budově, nevybavím si už, kdo koho první chytá za ruku, ale s rukama společně nad hlavou dobíháme na perón v úžasné euforii.

Placáky se všemi v týmu, objímačky, děkovačky, společné fotografie ….  A je to! Máme hotovo!

a že to za to stálo!

Těch více než 170 kiláků v nohou za to určitě stálo. Hodně silná záležitost. Spousta zážitků a samozřejmě plánů, co s tím udělat dál, protože by byla škoda, nechat si tu parádu pro sebe a taky nenavázat projektem pro vás všechny.


Zleva: Honza Krabec (Krab), Martin Mužík (Mužajs), Kuba Cejpek, Radek Civiš, Linda Beniačová, Filip Tomeš (Fífa), Klára Nová, Tomáš Bystřický (Bystrouš)

Martin
 


Trasa: Strážný - Nová Pec, 4. etapa
Vzdálenost: 35 km
Převýšení: 900 m


 

Martin MužíkMARTIN MUŽÍK

Je autor trasy. V mládežnických kategoriích patřil k nadějným běžecům na atletickém oválu. Stal se reprezentantem České republiky, mnohonásobným mistrem České republiky i účastníkem mládežnických Mistrovství Evropy v dráhové atletice i krosu. Vybojoval 11. místo na Mistrovství světa v běhu 3000 m překážek dorostenců. V posledních letech se věnuje trailovému běhání a v letech 2018 i 2019 si doběhl pro několik medailových umístění v Rock Point Horských výzvách. Hledá si vlastní projekty jako například jednodenní přeběh Českého lesa v délce lehce přes 100 km, který realizoval v roce 2019 s tréninkovým parťákem Filipem Tomešem. Stal se běžeckým trenérem na Rock Point Trailrunningových kempech a ambasadorem značky Dynafit.
Instagram: @muzajs.bezec

Další outdoorové čtení

To je běhání, testování, kempy, závody a prostě vše, co s během souvisí...
Běžecká i turistická výzva pro všechny! Pojďte do toho s námi...
Výzva pro turisty i běžce. Dejte s námi některou ze 4 etap "napříč Šumavou", anebo si naložte rovnou všechny. Zvýšíte tak šance na výhru...