Mera Peak aneb Nepálské jaro II

Po trekařském dobrodružství pod Annapurnou jsme vítali další kámoše a dobré známé. Tentokrát jsme pro ně  s místní agenturou připravili trošku náročnější program. Jednalo se o výstup na šestitisícový Mera Peak (6 461 m) a následný přechod sedla Ampulapcha pass ve výšce 5 845m.

Výstup na šestitisícový Mera Peak nepatří k tomu nejtěžšímu, co můžete v Nepálu „zdolat“. Ale patří to k tomu nejhezčímu, co můžete v Nepálu vidět a zažít. Myslím, že si to celá parta moc užila - hlavně tu zimu :-).
Měli jsme obrovský štěstí na počasí. Když jsme potřebovali, tak bylo aspoň jeden den hezky, i když velká kosa. Byli jsme rádi i za velkou pomoc od climbing šerpů na Mera. Bez nich bychom bezpečnou cestu s novým sněhem mezi trhlinama těžko hledali. Taktéž při náročném přechodu sedla si mákli všici. Prostě super parta bílejch ksichtů i šerpíků. Díky!!!

Jedna skupinka z Annapurna Treku nám odjela a nás čeká další dobrodružství s dalšíma kámošema. Lehká pochodová šestitisícovka Mera Peak. Ale přes krásné sedlo a opuštěným údolím Hinku.

Přivítací večeře. Zase se povedla výborná skupina. O zábavu bylo postaráno. Jen tak dál.

Se Subinem a Ongchhu Sherpou – naši dva nejbližší v Nepálu. Parádně nám všechny akce zajišťují a všichni, kdo se s nima potkali či s nima nějak spolupracovali, nechtějí jindy již nikoho jinýho. Včetně nás. Zajišťují nám osmitisícové expedice, ale i naše treky s kámošema.

Dva dni v Kathmandu vždy věnujeme památkám. Stojí to za to. Swayanbunath. 3 roky po zemětřesení nepoznáte, že se něco stalo.

Baktapur – jedno z královských měst v údolí Kathamandu. Další kouzelné místo. Sice trochu dál, ale za návštěvu stojí.

Docela čisto všude. Už zjistili, že to turisti mají rádi

Moudrá paní. Sice jsme s ní nemluvili, ale vypadá tak, že?

Po přistání v Lukle (prý jedno z nejnebezpečenějších letišť na světě) se vydáváme hned bočním údolím, mimo hlavní davy k Everestu. Odměnou jsou nám takové ranní výhledy od první lodže.

Tyto nosiče potkáváme až na cestě zpět, kdy se napojujeme na main trekařskou cestu na Kala Pathar a do základního tábora pod Everestem.

Nás čeká noční a dopolední výstup na ten náš kopec. Měli jsme štěstí na počasí. Sice hodně nového sněhu. Ale šlápli jsme to a hurá nahoru. První v letošní sezóně.

Vrcholovka všech. Musím pochválit. Mákli si, ale šťastní byli

Vrcholovka s Miri. Musím pochválit, ani si moc nemákla, ale šťastná taky byla. To asi kvůli tomu, že je se mnou :-)

Po sestupu nastává čas na testování Hannah stanu Hawk 2. V údolí směrem k Amplulatcha Pass žádné lodže nehledejte.

Pěkný domeček jsme si postavili. Dobrý útočný stan, lehounký. Pár vylepšení a bude světovej.

Usušit po ránu a hurá do sedla. Trochu čekáme podobný výkon a obtížnost jako na Mera, i když sedlo má necelých šest tisíc.

Domněnka se potvrzuje a přesto, že na Mera nebyly jumary třeba, tak tady za ně někteří byli moc rádi. Docela jsme se zapotili.

Ale ty výhledy při dlouhém výstupu stály za to. Letos jsme byli s pomocí našich šerpíků (díky za to) první skupina, které se podařilo projít. Asi 5 grup otáčelo.

Mačky jsou povinností. Dokonce se ze sedla i slaňuje. Kdepak to na treku máte. Moc se nám to všem líbilo.

Povinné modlitební praporky na vrcholku sedla a už jen dlouhý a to fakt dlouhý sestup do civilizace. Do první lodže.

Loučíme se tímto výhledem. Odpověď na častou otázku proč?

Text a foto: Honza „Tráva“ Trávníček a Miri Jirková