Na skialpech přes Krkonoše

Na přechod Krkonoš jsem se těšil již od loňského skialpového kurzu s Rock Pointem. Vyrazil jsem tedy hned na první vypsaný kurz pro pokročilé. S ostatními účastníky se potkávám v pátek v podvečer na parkovišti v Jánských Lázních.

Skialp kurz začíná...

Příprava na cestu se malinko protáhne, protože kdo má lyže a boty zapůjčené od Rock Pointu a přebírá je až na místě, musí je ještě vyzkoušet a nechat si doladit vázání.

Vyrážíme. Míjíme rolbu upravující sjezdovky, přeběhneme sjezdovku s nočními lyžaři a zaplujeme do temného lesa. Pozvolna stoupáme, nad námi svítí hvězdy a měsíc, prostě nádhera. Odbočujeme z cesty a náš průvodce Wenca nás neomylně vede k dnešnímu cíli - Velké Pardubické boudy.

Lyže do lyžárny, rozdělit na pokoje a hurá na zaslouženou večeři. Teprve teď máme čas představit se navzájem a pokecat. Prostě seznamovací večírek. Ideální čas probrat různé technické otázky kolem skialpinismu včetně takových, jak se dá lepidlo na pásy odstranit z bílých kalhot. Druhý den nás čeká hlavní a nejdelší úsek. Po snídani vyrážíme na cestu. Přidává se k nám druhý průvodce Jirka. Počasí nám přeje a slunce se střídá s občasnými mraky.

Sjíždíme kolem Kolínské boudy a míříme na Hnědý vrch. Pozvolna stoupáme lesem a v dálce sledujeme hlavní cíl naší cesty. Sněžku.

Krátký sjezd do údolí.

Překonání potoka. Ještě jeden sjezd dolů a jsme na Jeleních loukách.

Po obědě zahajujeme cestu prudkým výstupem od Zeleného potoka směrem na Richterovy boudy. Pokračujeme sjezdem přes Modrý důl do Obřího dolu. Zde se rozdělíme na dvě skupiny a kdo se necítí na výstup Obřím dolem a přechod Sněžky, volí jen o něco málo méně náročnou cestu rovnou na Růžohorky.

Sněhu je letos dostatek a bez lyží se jde opravdu dost obtížně.

Stoupáme Obřím dolem a počasí nám opět přeje. Slunce hřeje do zad a jak stoupáme, mraky se protrhávají. Svačina a posilnění přichází na řadu, ještě než vyjdeme na hřeben.

Pak následuje závěrečné stoupání. Sil ubývá a terén je náročnější. Odfoukaný led klouže, pohyb je náročný. Zato nás počasí odmění nádherným západem slunce za Studniční horu a pohledy na Sněžku.

Nad Slezským domem musíme lyže dát na batoh. Pokračujeme na botách. Vítr sílí. Asi od poloviny pěšího stoupání je vítr tak silný, že i lyže na batohu jsou jako plachta, stačí malá změna směru a člověkem to pěkně zacloumá. Nevěřili byste jak „vybavené“ turisty potkáváme. Kecky na nohou nejsou výjimka.

Vítr žene sníh přes vrchol a my se schováváme do alespoň částečného závětří. Začíná se stmívat. Zdravíme se na vrcholu, sundáváme pásy, pár fotek a jedem dolů. Cesta je sjízdná, ale náročná. Odfoukané ledové plotny a nafoukané jazyky.

Zvládáme to a pak sjíždíme až na Děčínskou boudu.

Čeká nás zasloužené pivo a večeře. Při večeři probíráme celý uplynulý den a kdo chce může relaxovat venku v sudu s horkou vodou. Rozlučkový večírek utekl jako voda a je čas jít spát. Zítra nás čeká závěrečný den.

 Ráno nás opět vítá nádherným slunečným a mrazivým počasím. Začínáme sjezdem do Velké Úpy.

 

Bohužel jsem kousek před koncem sjezdu nešikovně padl. Cítím kotník. Není to nic dramatického, ale na lyžování už to nebude. Celý tým se vrací a pomáhá mi k lanovce. K autu sjíždím lanovkou a loučím se. Moje cesta tady končí. Ostatní si ještě užijí slunečný den a výstup zpět na Černou horu.

Dneska to nedopadlo úplně nejlépe, ale i tak jsem si to užil. V duchu už plánuju, že si to někdy musím určitě zopakovat a celý přechod dokončit.
 

Text a foto: Zdeněk Votava, účastník skialpového kurzu