Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Návraty Honzy Trávníčka z jeho nepálských cest

Kam se člověk vrací? Domů. Co je vlastně domů? Kdepak to je? Tam, kde má člověk kořeny či tam, kde je mu dobře a kde má pocit, že tam zrovna patří?

Odpověď na tyto otázky vlastně pořádně ani neznám. Nicméně vám umím popsat svoje pocity po návratu tam, kde mám ty kořeny. Tedy do té naší české kotlinky. A není to úplně jednoduchý, když ten návrat je po 3 měsících strávených v Nepálu, mezi krásnými lidmi původu českého i nepálského.

Honza Tráva Trávníček - plzeňský horolezec a člen Rock Point Teamu při expedici v Nepálu

Málo slunce, více zimy

A o horách a přírodě ani nemluvě. Škoda, že jsou u nás dost často lidi, podle mě mnohokrát i bezdůvodně, takoví „podráždění“. Nechci úplně natvrdo psát to sprosté slovo.

Tak, co mne vlastně „trápí“ po návratu ještě? No, pokud je to v listopadu, tak je to dost přízemní starost, a to je zima. Už jsem vám vůbec říkal, že ji vůbec nemám rád?

No dobrá, to se dá vyřešit oblečením (třeba od firmy Rock Point) a taky hlavou. Prostě si řeknete, že je to OK. Anebo taky, že brzičko zmizíte někam do tepla. Tam jezdím rád. Nějak se mi zdá, že lidi v místech, kde vídají sluníčko častěji než my, tak mají častěji dobrou náladu. Asi mi to připomíná usměvavý Nepál.

Honza Tráva Trávníček - s úsměvem jde všechno líp

Pohyb po návratu bolí

Další věc je tak trochu horší. A to je dlouhodobá absence pravidelného sportu, který je pro mne nejen nutností, ale i velice zábavnou činností. Proto tomu neříkám trénink, ale prostě jen pohyb!

Většinou se vracíte v takovém stavu (aspoň tedy z osmitisícovky), že jste rádi, že jste rádi. Tělo musí ve výškách nějak fungovat, někde brát energii. A co tedy udělá? Nejdřív jde na tuky, ale pak jsou na řadě svaly. Takže, to co jste dlouho trénovali a krásně to vypadalo (aspoň většinou), tak je najednou fuč.

Je to skvělý, že i při přípravě na „osmu“ se nemusíme omezovat pouze na jeden druh pohybu, ale naopak, čím je to pestřejší, tím lépe. Jenže tělo dlouhé pauzy neodpouští. Obzvláště třeba při lezení. Přeci jenom se při lezení zapojují úplně jiné svaly, než jaké člověk používá při chůzi a i při lezení na vysoké kopce. Pak je třeba začínat zase opatrně a postupně. Tedy lézt lehké cesty a vylézt jich mnoho.

Honza Tráva Trávníček a Miri Jirková na expedici v Nepálu

Pamatováka na běh sice máme, ale taky to bolí. Je to vtipný. Přesto, že tři měsíce chodíme po horách, tak nožičky při prvních výbězích pěkně pobolívávají. Platí tedy to samé jako je to u lezení. Začínat v klídku a v pohodě a tělo se nastartuje zase zpátky. Akorát nesmíte zase hned zmizet do Nepálu.

Podobné je to u kola. Taky si nohy vzpomenou na to, že už někdy poháněly kolo směrem kupředu. Jen ten zadek je vždycky otlačený. Ufff. A to si ho otlačuji dvakrát. Na biku i na silničce.

Dýchá se líp…

Jo, to s dechem je to jiný. Ten funguje po delším pohybu ve výškách bezvadně. Ale pozor, tím nemyslím na osmách, ale na pohodových trecích. Takže při výše zmiňovaném pohybu bys problém mít neměl.

 Je to takový divný pocit tady u nás doma, když si každý den ráno nebalíš batůžek, který neseš celý den. Ale zvykám si rychle na jeho nenošení. Tak hurá na výlet. Prověřit, jestli nekecám.

Plzeňský horolezec Honza Trávníček a Miri Jirková na treku v Nepálu

Text a foto: Honza Tráva Trávníček, člen Rock Point Týmu

Další outdoorové čtení

Už vám to slušně leze, umělá stěna je těsná a Jura nízká? Co takhle sportovně odjištěná vícedélka?
Tierra del Fuego je kraj, kde v létě málokdy vystoupá teplota nad 10 stupňů, nepřetržitě tu fouká a téměř denně prší, ale je tu nádherně...
Dle mého jsou to nejkrásnější "české" via ferraty. Pojďme se podívat, kde je najdeme a jak se k nim dostat...