Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Noc tuleních pásů našla trasu i pro hobbíky

Zavinila to zvědavost, že jsem se dvacátého ledna postavila na start legendárního krkonošského skialpového závodu „Noc tuleních pásů“. Letošní ročník se konal po tříleté pauze v Peci pod Sněžkou a lákal mě nejen tím, že byl noční, ale i tím, že jsem chtěla okusit něco z té závodní atmosféry.

"Béčkaři" nejsou žádná béčka

Na skialpech už jsem párkrát stála a kratší trasa „béčkařů“ (6,5 km, 380m+) vypadala tak akorát pro mě. S životním parťákem Zdeňkem jsme tedy šli do toho. Že je kratší trasa pro hobbíky, jsem věděla. Ale je hobbík z pohledu organizátora někdo jako já, nebo je to hbitý skialpinista, který jen nedosahuje takové rychlosti jako profi závodníci? Tak to jsem za chvíli měla tu čest zjistit.

Startujeme

Odpočatí a připravení na závod vstupujeme do zázemí pro závodníky - Musicbaru Klondike. Tady je už na tři sta účastníků a organizátoři na nás chrlí informace k závodu. Já se spíše rozhlížím a hledám další „obyčejné“ závodníky bez drezíků. No, moc takových není.  

Startujeme. Začínáme na botách a „vybíháme“ z kopce dolů. To tedy koukám, jak se dá docela rychle běžet ve skialpových botách. Přesněji řečeno koukám, jak nám ostatní utíkají z dohledu, protože my jdeme „pouze“ rychlou chůzí.

strategie je na místě

Na první lámání chleba dochází hned o pár stovek metrů dál. Pod kopcem se zatím tvoří chumel lidí obouvajících se do lyží a na kopci se díky čelovkám táhne vzhůru krásný světelný had. Díky tomu, že jsme do lyží naskočili celkem rychle, jsme se zařadili ne úplně na posledních místech. Odhaduju, že za námi ještě tak deset, patnáct lidí je. Občas bohužel zastavujeme, protože někdo při obrátce upadne, škobrtne apod. Takže už chápu, proč závoďáci vystřelili tak rychle. Pokud si totiž nechcete vyšlapávat vlastní stopu v hlubokém prašanu, jdete podle toho před vámi. Tím se mezera mezi vámi a těmi na začátku stále zvětšuje.

hlavně neztratit dech

Mě občasné zastavení na prudkém svahu nijak nerozhodí a nesnažím se prošlapávat jinou cestu. Zřejmě nemám ty správné závodní ambice a mám takový nešvar se šetřit. Vždyť jsme na začátku a já nevím, jak vypadá zbytek cesty. Zdeněk tedy na mě čeká na kopci a pomůže mi přepnout vázání, abychom trochu zrychlili. Já se zatím snažím chytit dech, který mi zřejmě zůstal už někde v půlce kopce.

Po zaplutí do lesíku si užívám nočních Krkonoš a mám sto chutí se zastavit a kochat. Ale závod je závod a hlavně, nesmím ztratit parťáka s navigací.

Proč srovnávat nesrovnatelné?

Zhruba v polovině trasy, když si to pěkně svižně šoupeme po rovince, kolem nás probíhá dvojice. No, je tohle možný? Předbíhají nás „áčkaři“ (delší trasa 14,5 km). Nechápu, kde berou tu energii. Musím se pousmát, ale taky mě pěkně naštvou. Znamená to, že zatímco jsem já ušla 3,5 km, oni 10. Nezní to moc povzbudivě, ale jsou fakt dobrý.

Stopaaa!, řve někdo za mnou. Vteřinu přemýšlím co jako tím myslí a další dvě mám na to, uskočit i s lyžema do strany. Kolem mě sprintuje dvojice „áčkařů“ do kopce. Takhle rychle snad neběžím ani po rovině (myslím tím bez lyží).  No hošánci, jen kdybyste táhli takhle těžké lyže a boty a vázání a zadek, to byste nás byli doběhli až o pár desítek metrů dál :-D.

Rychlost určuje i čelovka

Už nás čeká jen sjezd. Za tu chvilku, co sundávám pásy, beru bundičku, uklízím pásy, přepínám lyže, nahazuju znovu bágl..., nás předbíhá spousta dvojiček „áčkařů“, kteří se jen mihnou a pokračují. Tempo mají vražedné a cestu dolů přímou. Já to dolů taky svištím, ale krásnými pěkně vyvedenými obloučky a rychlostí, co čelovka dovolí. Jen když kolem mě osvítí sněhový terén světlomet „áčkařů“ zúžím oblouk na minimum a vím, že kolem šusem proletí drezíkový páreček.

i hobbíci si můžou zazávodit

V cíli je pocit úžasný. Do kopce jsem si mákla zejména s dechem, po rovince udržovala svižnější tempo, dolů si sjezd užila perfektně. Takže celkový pocit na výbornou. A jak časově? Tak jen tak pro porovnání. Když já projížděla cílem, tak první „béčkař“ se už v cíli tři čtvrtě hodiny občerstvoval.

Jsem ráda, že jsem mohla nakouknout do atmosféry legendárního krkonošského závodu a vidět při něm ty nejrychlejší z nejrychlejších. Vlastně ty úplně nejrychlejší jsme zřejmě prošvihli. Ti nás museli předběhnout ještě dříve, než se trasy spojovaly. Takže hobbíci jako já, nebojte se přihlásit na příští ročník a vyzkoušejte si „béčkovou“ trasu. Bude se vám líbit.

A jaké to měli  "áčkaři"?

A protože jsem prostě hrozně zvědavá, dali jsme si se Zdeňkem druhý den také trasu „A“. Tímto bych chtěla vzkázat všem „áčkařům“: Vaše výkony jsou obdivuhodné a já si jdu pustit „Kokosy na sněhu“.

Na fotce se to možná nezdá, ale příkré to bylo dost.


Trochu si neodpustím další srovnání. Tak tenhle kopec pod lanovkou na Růžovou horu, jsem šla asi hodinu a půl. To už první „áčkař“ svačil téměř dvacet minut v cíli.

Pak jsme si trasu už trochu upravili a zkrátili, ale počasí nádherné a tempo nezávodní.

 

 

Text a foto: Eva Votavová

 

Další outdoorové čtení

Vánoce v bivaku.

Běh, označovaný jako královská vzdálenost – 42 km 195 m. Trénoval jsem, abych si ho mohl vyzkoušet. A jaké to bylo?
Leží v nejsevernějším výběžku Mongolska. Jak se dařilo expedici vedené Martinem Ksandrem při přechodu zamrzlého jezera...