Noc tuleních pásů pohledem z chvostu startovního pole

Podívejme se tentokrát na legendární skialpový závod dvojic poněkud netradičně. Jak vypadá takový závod z chvostu startovního pole?

Mezi účastníky to docela zašumí, když organizátoři oznamují, že sníh je vážně hodně zmrzlý a doporučují jít na Růžohorky na botách. S parťákem ještě konzultujeme stav věci s kamarády. Jelikož haršajzny (stoupací železa) s sebou nemáme, uvidíme na místě, jak to půjde. Sundat lyže můžeme kdykoliv.

Házíme lyže na batoh a vyrážíme ke sjezdovce Javor, kde je od Rock Point stánku hromadný odchod k oficiálnímu startu nad parkovištěm Kaplička. Jsme mezi posledními, ale po namrzlé silnici nijak nespěcháme. Skialpový had se zdá slušně dlouhý.
 

Start jsme skoro prošvihli, ale nakonec se ukazuje, že je to vlastně jedno, protože parkujeme v davu závodníků před prudkým výšvihem pod lanovku. Přesně z tohoto důvodu je o tohle strategické místo boj v řadách prvních střelců. My zkrátka čekáme a krok za krokem se pohybujeme za těmi před námi.

Nastupujeme do lyží a v jednolitém hadu se šoupeme pod kopec. Zdá se, že všichni před námi stoupají na Růžohorky na lyžích, takže si říkáme, že to půjde. Šlo. Asi tak padesát výškových metrů. Ti s haršajznama jsou o něco rychlejší, ti bez nich (někteří i s nimi) jsou v otočkách celkem nestabilní a had se zpomaluje.

Když kolem nás o kus dolů projede holčina a těm nad námi se párkrát smýkne lyže, rozhodneme se dojít na botách. Stejně jako asi desítka dalších v naší blízkosti. Nejprve nedokážu říci, jestli je to rychlejší nebo ne, protože jít tenhle kopec s lyžema na zádech není zrovna to, co chcete.

Občas se mi noha zaboří až po koleno do sněhu. Představte si to asi tak, jako když s několikakilovým závažím na zádech chcete vyjít v přeskáčích tři schody na jeden krok. V horní části je už sníh tak zmrzlý, že když omylem sejdu z jakž takž vyšlápnuté stopy, musím si botou nejprve sníh nakopnout, než se na nohu postavím. Na druhou stranu, čím jsme výše, tím více našlápnutých stop tu je, jak postupně většina docházela na botách. Neskutečný zážitek, kterému říkám zkušenost. Dost jsem se tu potrápila.
 

Během sjezdu do Úpy se vydýchávám. Najednou se jedna z červených blikaček (označují trasu) začne hýbat a já koukám, že za mým parťákem vybíhá pes. Brzdím. A ještě že tak. Chundeláč totiž najednou mění směr a přebíhá mě sem a tam přímo před lyžema. S výkřikem brzdím, co to jde, pes začíná chápat, že hrát si nebudeme a mizí v dáli. Mám za to, že měl packy od lyží na deset centimetrů. Teda, dost jsem si oddechla, že se nic nestalo.

Na Portáškách nás pak vítá jedna ledová plotna. Ještě, že nemám takový světlomet jako jiní závodníci, alespoň nato tolik nevidím, určitě by mě to zpomalilo. Dole si říkáme, že jsme tam museli nechat hrany.

Nahoru se Javořákem hrozně vleču. Dost dvojic nás předchází a na občerstvovačce se nejprve ani nechci zastavovat. Pak mě ale přijde líto těch už nalitých kelímků, že by zbyly i těch mrznoucích lidí co tam u toho stojí, tak si jeden beru. Jelikož nás předešli skoro všichni ti, které jsme během sundavání pásů a sjezdu nechali za sebou, propadáme se zase až na chvost. Zato můžeme obdivovat krásu nočních Krkonoš a v zádech nám svítí nádherná zlatá koule měsíce. Dovolím si tvrdit, že toho si zase ti chrti v předu určitě ani nevšimli (smích).
 

Poslední stoupání na vrchol sjezdovky Javor se šoupu čím dál pomaleji, ač to není nijak závratně prudký kopec. Parťák už na mě nahoře čeká. Oceňuji jeho luxusní support, a zatímco se vzpamatovávám, sundavá mi pásy z lyží. Díky tomu jsme na závěrečný sjezd naskočili rychle a míříme dolů.  

Po zkušenosti z minula, když jsem měla problém se dohrabat poslední dva metry do cíle v hluboké vrstvě „krupicového cukru,“ dávám si na to letos pozor. V cílové zatáčce nezpomaluji, ale ouvej. V cíli je drobná zácpa. Tak to se mi ještě nestalo, ale v mém případě už o čas opravdu nejde.
 

Letošní ročník mě zase slušně prověřil. Potrápil, ale i naplnil další chutí se pro příště zlepšit. Hlavně jsem se zase mohla potkat s kamarády, užít si fajn den a poměřit síly s těmi nejlepšími. A aby to nebyla jen prázdná fráze, tak jaký, že je takový poměr? Zkrátka, když jsme přezouvali na Růžohorkách ke sjezdu, první dva borci projížděli cílovou páskou. Neskutečné! Klobouk dolů.

A na závěr? Závod je za námi, vzhůru na after party! Ta nerozlučně k Noci tuleních pásů patří. Živá muzika v Klondiku, skvělá atmosféra a zábava až do rána.