Nový Zéland s Benem - 3. díl

Nástrahy odpočinkových dnů

Je jasné, že nelze den za dnem neúnavně běhat po horách. Člověk si potřebuje odpočinout od vypětí náročných horolezeckých pasáží a stovek metrů převýšení. Nejlepší relax slibuje pohodová turistika v malebné krajině jezer, s nenáročným terénem a dalekými výhledy. Ovšem, co když to ve skutečnosti dopadne zcela naopak?

Pokračujeme v našem doposud úspěšném zélandském tažení. Vylezli jsme pár snazších kopců a opravili první závady na Benovi. Po nepřízni počasí předchozího týdne se konečně ukazuje slibné okno vysokého tlaku a my jej hodláme využít k pokusu o výstup na krásný a relativně snadno dostupný vrchol Mount Earnslaw (2830 m). Cestou do Glenorchy stíháme ještě jeden vynucený odtah a návštěvu servisu, ale pak rychle práskneme do kočáru, pár kilometrů si ještě ušetříme díky jízdě terénem a za tmy stíháme dojít na úpatí hory.

Biváček Esquilant Hut je pro nás to dopoledne vítaným cílem, a to hned ze dvou důvodů. Z předchozího náročného dne a dnešního brzkého startu jsme náležitě vyčerpaní a navíc se kvapem blíží špatné počasí. Zatímco chatkou lomcuje vítr, my zalézáme do spacáků, které si ještě vyhříváme lahvemi s teplou vodou. Uvnitř máme pěknou nulu a já mám letní spacák, vážící 680 gramů.

Noc proběhla navzdory výše zmíněnému příjemně a hladce, ráno jsme svěží jako rybičky a ještě za šera vyrážíme vstříc sněhovým severním svahům. Čeká nás asi 600 metrů převýšení. Podmínky nás dost překvapí, ale naštěstí tím milým způsobem. Cepíny drží ve firnu jako přibité. Za necelé dvě hodinky vybíháme na vrchol, poprvé se nám nad inverzní oblačností ukáže vrchol Mt. Aspiring a my zpětně vyhodnocujeme tento výstup jako nejpohodovější ze všech.

Na Zélandu najdete asi 1000 chat, které nesou souhrnné označení Backcountry Huts. Mají různé stáří, původ, velikost a stupeň komfortu. Obří stavby na tzv. Great Walks pojmou desítky turistů, malé biváčky v horách nebo v odlehlých lesích často jen dva poutníky. V každém případě musíte být připraveni, že budete chatu sdílet ještě s ostatními obyvateli.

Nepřesunuli jsme se na Aljašku. Autobus Alexandra Supertrampa je schovaný i nedaleko Glenorchy. Našli jsme ho zcela náhodou a podle výrobního štítku byl jen o dva roky starší než Ben, zato nenávratně nepojízdný. Přesto nám přišlo dobré, využít této příležitosti.

Po drobném úklidu jsme měli ubytování par excellence. Základem bylo komfortní manželské lůžko a improvizovaná kuchyň, ale při probírce relikvií jsme objevili i další praktické předměty, jako například zcela zánovní fotografický stativ.

Po horolezeckém výstupu na Earnslaw a dvou dnech v okolí Glenorchy, jsme si naordinovali odpočinkový pobyt u Mavora Lakes, v rekreační oblasti nedaleko Queenstown. Chtěli jsme opět trochu pocvičit naše a Benovy schopnosti jízdy v terénu a trochu se protáhnout po hřebenech místních kopců. Ovšem jak se říká – člověk míní, Zéland mění.

Jen co jsme dojeli na parkoviště u North Mavora Lake, došlo na nejhorší. Tentokrát to nebyla jedna nepříjemnost, ale kumulace hned tří. Z šotolinové cesty jsme chtěli pokračovat náročnějším terénem podél břehu jezera, jenže ouha. Věděl jsem, že se na starém Land Roveru může kdykoliv cokoliv porouchat, ale že ulomím řadicí páku, to mě nenapadlo ani ve snu. Se soumrakem jsme zůstali nepojízdní 60 km od nejbližší vesnice, napospas sandflies, kteří v neodbytnosti směle soupeřili s místními nadmíru komunikativními důchodci.

Veškeré problémy jsme vyřešili rázně a bez odkladu. Sbalili jsme si saky paky a na tři dny odešli do hor. Podél břehu jezera Mavora jsme nejdříve došli na krásnou chatu Boundary Hut (studená sprcha a kolonie myší v ceně) a pak už jsme vyrazili vstříc hřebenu za zmiňovanými výhledy.

Tento odpočinkový den stál opravdu zato. Horolezecký výstup na Earnslaw byl dvouhodinovou procházkou, odpočinkový trek u Mavora Lakes jsme začínali v půl deváté, stan stavěli po šesté večer a mezi tím jsme si moc neodpočali. U idylického plesa jsme alespoň na chvíli zapomněli na všechny útrapy toho náročného dne.   

Zázemí auta má své limity, ale naše kulinářskou odvahu to nijak neomezilo. Zvládali jsme vařit na dvou plotýnkách, a když počasí nepřálo, tak bez ostychu i uvnitř. Jednou došlo dokonce na smažený sýr, párkrát jsme s menším či větším úspěchem pekli chleba v popelu a vždy se mohli spolehnout na nejlepšího kuchaře, kterým je, jak známo hlad.

 

Přečtěte si také - Nový Zéland - 1. díl, Nový Zéland - 2. díl, Nový Zéland - 4. díl., Nový Zéland - 5. díl, Nový Zéland - 6. díl,  Nový Zéland - 7. díl

Text a foto: Jakub Cejpek, člen Rock Point Týmu
http://newzealandrover.cz