Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte.
Rozumím
Nový Zéland s Benem - 4. díl
Bloudění na JZ hřebenu Mt. Aspiring
Tenhle výstup byl pro nás na Zélandu rozhodně nejtěžší a i s odstupem času dost pochybujeme o pravdivosti oblíbeného rčení o tom, že zážitky nemusí být pozitivní, hlavně, že jsou intenzivní. Vydáváme se na naši první třítisícovku - "Matterhorn Jižních Alp".
Hned na úvod je třeba jasně deklarovat, že na těch intenzivních zážitcích má zásluhy Jakub, ale budiž mu drobnou omluvou, že ne zcela záměrně. Ale začněme od začátku. Po měsíci a půl už jsme se natolik rozkoukali a rozchodili, že je načase zkusit nějaký obtížnější výstup. Počasí je tradičně jako na houpačce, ale my se pokusíme výstup mezi cyklóny nějak vtěsnat. Jen přístup pod kopec totiž zabere den a půl.
Chata French Ridge Hut stojí na malebném místě a už jen nocleh na ní stojí za to. My ovšem nemáme času nazbyt. Noc jsme přečkali ve stanu na konci údolí a ještě dnes potřebujeme překonat ledovec k chatě další. Po dopolední svačince chvátáme dál.
Průstup mezi séraky výšvihu zvaného Quarterdeck je dobrá kličkovačka. Musíme sami najít cestu, neb nám nikdo nedokáže poradit, kudy vede nejlepší trasa. Balancujeme mezi trhlinami a nakonec slavíme úspěch.
Dostáváme se na horní okraj rozlehlého ledovce Bonar. Otevírají se nám první výhledy na pyramidu Mount Aspiring a elegantní návěje na západním hřebenu Mt. Avalanche. Na rozjímání ovšem není čas, potřebujeme přejít celý ledovec dříve, než rozměkne tak, že se budeme bořit po kolena.
Chatu Colin Tod Hut máme dvě noci jen pro sebe a navíc ve vybrané společnosti hejna papoušků Kea. Zápisy a reporty od minulých výprav, které jsou plné dramat a nehod, naši morálku jaksepatří nahlodají, ale když si vyslechneme rádiovou relaci slibující slušné počasí, jsme připraveni brzy ráno vyrazit.
Po budíčku v 4:00 nás mrazivé ráno potkává na ledovci, po kterém svižně stoupáme a hledáme rampu – obávané a klíčové místo normální výstupové linie. Tma a výrazná odtrhovka udělá své a tak omylem naplouváme do JZ hřebene, který vyžaduje DLOUHÉ lezení po předních hrotech a kulminuje ledem ve strmém kuloáru.
Mt. Aspiring a výstupové trasy. Modrá linie přes "rampu" a červená JZ hřebenem, na kterou jsme zabloudili. S vypětím všech sil a pouhými třemi šrouby vybojujeme strmý, podvrcholový úsek. Už nám zbývá posledních pár metrů a konečně se dostáváme na slunce.
Jsme děsně vymrzlí a nohy máme od neustálého kopání v tvrdém ledu zcela odrovnané. Tato epizoda má svou dohru ještě později, kdy Kristině slézá celý nehet na palci.
Konečně se těšíme z vrcholového výhledu. Radost máme především proto, že už nemusíme dál lézt. Sestup „normálkou“ po rampě a akrobatické překonání odtrhovky také není žádnou procházkou a tak nás ta pravá úleva čeká až zpátky na chatě. Ještě není ani poledne, ale my odmítáme chodit někam dál z bezpečného útočiště.
Krvavé ráno čtvrtého dne dává předzvěst blížící se fronty. Nás čeká ještě celodenní pochod (ledovec, brody a 25 km), abychom se dostali zpátky. Oddychneme si, až když otevíráme dveře Bena. Ještě, že jsou ty čtyřky v evropských Alpách většinou snazší!
Začít s běháním po čtyřicítce? To nás zaujalo a zeptali jsme se Romana Chládka, ultratrailového běžce a věrného Rock Point zákazníka, na pár všetečných otázek.
Chata French Ridge Hut stojí na malebném místě a už jen nocleh na ní stojí za to. My ovšem nemáme času nazbyt. Noc jsme přečkali ve stanu na konci údolí a ještě dnes potřebujeme překonat ledovec k chatě další. Po dopolední svačince chvátáme dál.
Průstup mezi séraky výšvihu zvaného Quarterdeck je dobrá kličkovačka. Musíme sami najít cestu, neb nám nikdo nedokáže poradit, kudy vede nejlepší trasa. Balancujeme mezi trhlinami a nakonec slavíme úspěch.
Dostáváme se na horní okraj rozlehlého ledovce Bonar. Otevírají se nám první výhledy na pyramidu Mount Aspiring a elegantní návěje na západním hřebenu Mt. Avalanche. Na rozjímání ovšem není čas, potřebujeme přejít celý ledovec dříve, než rozměkne tak, že se budeme bořit po kolena.
Chatu Colin Tod Hut máme dvě noci jen pro sebe a navíc ve vybrané společnosti hejna papoušků Kea. Zápisy a reporty od minulých výprav, které jsou plné dramat a nehod, naši morálku jaksepatří nahlodají, ale když si vyslechneme rádiovou relaci slibující slušné počasí, jsme připraveni brzy ráno vyrazit.
Po budíčku v 4:00 nás mrazivé ráno potkává na ledovci, po kterém svižně stoupáme a hledáme rampu – obávané a klíčové místo normální výstupové linie. Tma a výrazná odtrhovka udělá své a tak omylem naplouváme do JZ hřebene, který vyžaduje DLOUHÉ lezení po předních hrotech a kulminuje ledem ve strmém kuloáru.
Mt. Aspiring a výstupové trasy. Modrá linie přes "rampu" a červená JZ hřebenem, na kterou jsme zabloudili. S vypětím všech sil a pouhými třemi šrouby vybojujeme strmý, podvrcholový úsek. Už nám zbývá posledních pár metrů a konečně se dostáváme na slunce.
Jsme děsně vymrzlí a nohy máme od neustálého kopání v tvrdém ledu zcela odrovnané. Tato epizoda má svou dohru ještě později, kdy Kristině slézá celý nehet na palci.
Konečně se těšíme z vrcholového výhledu. Radost máme především proto, že už nemusíme dál lézt. Sestup „normálkou“ po rampě a akrobatické překonání odtrhovky také není žádnou procházkou a tak nás ta pravá úleva čeká až zpátky na chatě. Ještě není ani poledne, ale my odmítáme chodit někam dál z bezpečného útočiště.
Krvavé ráno čtvrtého dne dává předzvěst blížící se fronty. Nás čeká ještě celodenní pochod (ledovec, brody a 25 km), abychom se dostali zpátky. Oddychneme si, až když otevíráme dveře Bena. Ještě, že jsou ty čtyřky v evropských Alpách většinou snazší!