Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte.
Rozumím
Nový Zéland s Benem - 7. díl
Vzhůru na Mt. Cook
Výstup na nejvyšší vrchol Nového Zélandu byl od začátku naším tajným přáním. Snažili jsme se na něj připravit, ale věděli jsme, že by se muselo sejít mnoho faktorů, aby se nám to podařilo. A světe div se, ono se na nás nakonec to štěstí opravdu usmálo!
Po dramatických zážitcích na JZ hřebeni Mt. Aspiring jsme se už ani nechtěli pouštět do žádných větších akcí. Konstelace dobré předpovědi a možnosti usnadnit si přístup však nakonec přispěla k tomu, že Kristina nadhodila, že bychom to měli zkusit, když už tu jednou jsme. V cuku letu jsme si tak sbalili batohy a opět se vydali podél blankytně modrého jezera Pukaki vstříc srdci Jižních Alp.
Tradiční cestovatelský novozélandský snímek vylepšujeme o Bena a nervózní úsměv. Rádi bychom vylezli na tu bílou špičku, která dominuje obzoru, ale v tuto chvíli je opravdu ve hvězdách, jak to dopadne.
S Benem se bohužel nedá dostat úplně všude a tak volíme poněkud odlišný dopravní prostředek. Po dlouhém špekulování nad předpovědí počasí, podmínkou a naší únavou rozbíjíme prasátko a nasedáme do helikoptéry, která nám velmi ošemetný přístup na Plateau Hut zkrátí z 10 hodin na 10 minut.
Plateau Hut je největší chatou v kategorii „alpine huts“ a i když to vypadá, že je odtud vrchol coby kamenem dohodil, je nutné nastoupat pěkných 1700 výškových metrů, než se dostanete ze zápraží na kótu nejvyšší.
Grand Plateau sice leží ve výšce pouhých 2 kilometrů, ale kulisa je věru velehorská. Masiv Mt. Cook doplňují majestátní ledovcové stěny vrcholů Tasman a Dixon.
Průvodce udává obvyklý čas výstupu 15-18 hodin a tak dáváme budík na 0:15 a vyrážíme vstříc zatažené noci. Kličkujeme mezi trhlinami, necháme se bombardovat ledovými projektily, lehce bloudíme, ale nakonec naštěstí nacházíme správnou cestu. V úsvitu nového dne bojujeme v mixovém terénu Summit Rocks.
Krvavé svítání v nás vyvolává rozporuplné emoce, ale magické světlo, které následuje, nás očaruje a naplňuje optimismem. Už stojíme na ledové vrcholové čepici a zbývá překonat jen 200 výškových metrů.
Počasí se mění co pět minut. V jednu chvíli se tak rozplýváme nad pohádkovými výhledy a vzápětí už jsme zase uprostřed mraku. Nejvyšší vrchol tak máme totálně zahalený v mlze. Nad tím ale nesmutníme, bezmračných dnů už jsme zažili mnoho.
Jen co začneme sestupovat, mraky se zase rozfouknou. Slaňujeme Summit Rocks a máváme na sousední Mt. Tasman, který nabízí rovněž fantastické výstupové trasy.
Trasa mezi ledovcem Linda a vrcholovým hřebenem se nazývá Gun Barrels a není to označení zcela náhodné. Nám se naštěstí díky brzkému sestupu kamenné a ledové střely vyhýbají a tak stačí přeskočit odtrhovou trhlinu, překonat velmi strmý traverz a dojít k chatě po relativně plochém ledovci.
Na spodní části ledovce ale vplouváme opět do neproniknutelné mlhy. Po stopách z rána není chvílemi ani památky a tak zapínáme GPS a jen díky její asistenci kličkujeme mezi trhlinami. Po necelých 12 hodinách a závěrečném brození rozměklým ledovcem přicházíme na chatu.
Ráno dalšího dne si vychutnáváme ještě procházku po Grand Plateau. Mt. Cook se koupe v prvních slunečních paprscích a my s respektem pozorujeme, jaká nadílka se sesypala ze séraků Mt. Dixon.
Z vrcholu Glacier Dome pozorujeme východ slunce a ukázkovou inverzní oblačnost, ve které se koupe celé údolí Tasman Valley. Mt. Cook nám opravdu naservíroval všechny tváře, které místní počasí nabízí.
Původně jsme chtěli aspoň zpátky z chaty jít po svých, ale uznali jsme, že si nebudeme kazit zážitek. Cesta přes nestabilní morény a suťové svahy je nejen namáhavá, ale především objektivně nebezpečná a tak ještě jednou využíváme luxusu helikoptéry. Z její paluby máváme Mt. Cooku a děkujeme, že nám bylo dopřáno stanout na jeho vrcholu.
Začít s běháním po čtyřicítce? To nás zaujalo a zeptali jsme se Romana Chládka, ultratrailového běžce a věrného Rock Point zákazníka, na pár všetečných otázek.
Tradiční cestovatelský novozélandský snímek vylepšujeme o Bena a nervózní úsměv. Rádi bychom vylezli na tu bílou špičku, která dominuje obzoru, ale v tuto chvíli je opravdu ve hvězdách, jak to dopadne.
S Benem se bohužel nedá dostat úplně všude a tak volíme poněkud odlišný dopravní prostředek. Po dlouhém špekulování nad předpovědí počasí, podmínkou a naší únavou rozbíjíme prasátko a nasedáme do helikoptéry, která nám velmi ošemetný přístup na Plateau Hut zkrátí z 10 hodin na 10 minut.
Plateau Hut je největší chatou v kategorii „alpine huts“ a i když to vypadá, že je odtud vrchol coby kamenem dohodil, je nutné nastoupat pěkných 1700 výškových metrů, než se dostanete ze zápraží na kótu nejvyšší.
Grand Plateau sice leží ve výšce pouhých 2 kilometrů, ale kulisa je věru velehorská. Masiv Mt. Cook doplňují majestátní ledovcové stěny vrcholů Tasman a Dixon.
Průvodce udává obvyklý čas výstupu 15-18 hodin a tak dáváme budík na 0:15 a vyrážíme vstříc zatažené noci. Kličkujeme mezi trhlinami, necháme se bombardovat ledovými projektily, lehce bloudíme, ale nakonec naštěstí nacházíme správnou cestu. V úsvitu nového dne bojujeme v mixovém terénu Summit Rocks.
Krvavé svítání v nás vyvolává rozporuplné emoce, ale magické světlo, které následuje, nás očaruje a naplňuje optimismem. Už stojíme na ledové vrcholové čepici a zbývá překonat jen 200 výškových metrů.
Počasí se mění co pět minut. V jednu chvíli se tak rozplýváme nad pohádkovými výhledy a vzápětí už jsme zase uprostřed mraku. Nejvyšší vrchol tak máme totálně zahalený v mlze. Nad tím ale nesmutníme, bezmračných dnů už jsme zažili mnoho.
Jen co začneme sestupovat, mraky se zase rozfouknou. Slaňujeme Summit Rocks a máváme na sousední Mt. Tasman, který nabízí rovněž fantastické výstupové trasy.
Trasa mezi ledovcem Linda a vrcholovým hřebenem se nazývá Gun Barrels a není to označení zcela náhodné. Nám se naštěstí díky brzkému sestupu kamenné a ledové střely vyhýbají a tak stačí přeskočit odtrhovou trhlinu, překonat velmi strmý traverz a dojít k chatě po relativně plochém ledovci.
Na spodní části ledovce ale vplouváme opět do neproniknutelné mlhy. Po stopách z rána není chvílemi ani památky a tak zapínáme GPS a jen díky její asistenci kličkujeme mezi trhlinami. Po necelých 12 hodinách a závěrečném brození rozměklým ledovcem přicházíme na chatu.
Ráno dalšího dne si vychutnáváme ještě procházku po Grand Plateau. Mt. Cook se koupe v prvních slunečních paprscích a my s respektem pozorujeme, jaká nadílka se sesypala ze séraků Mt. Dixon.
Z vrcholu Glacier Dome pozorujeme východ slunce a ukázkovou inverzní oblačnost, ve které se koupe celé údolí Tasman Valley. Mt. Cook nám opravdu naservíroval všechny tváře, které místní počasí nabízí.
Původně jsme chtěli aspoň zpátky z chaty jít po svých, ale uznali jsme, že si nebudeme kazit zážitek. Cesta přes nestabilní morény a suťové svahy je nejen namáhavá, ale především objektivně nebezpečná a tak ještě jednou využíváme luxusu helikoptéry. Z její paluby máváme Mt. Cooku a děkujeme, že nám bylo dopřáno stanout na jeho vrcholu.