Peggy Marvanová vypráví o Trans Germany 2018

Vítězných tisíc mil

Cyklistický vytrvalostní závod Trans Germany 2018 představoval 1660 km napříč Německem, od hranic se Švýcarskem až k Baltskému moři. Českému páru Markéta Marvanová, Adam Záviška zabrala 7 dní, 11 hodin a 45 minut. Celkové stoupání bylo 24.000 m, nejvyšší bod měřil 1250 m n. m. Navíc se jelo v extrémních teplotách nad 30 °C. Zajímalo nás tedy, jak to tehdy Markéta s Adamem prožívali a zeptali jsme se...

Jarní závod Italy Divide byl zhruba poloviční oproti přejezdu Německa. Posloužil jako dobrý trénink na Trans Germany nebo jsi během dvou měsíců ještě pořádně trénovala?

Do příprav negativně zasáhlo, že jsem právě dopisovala bakalářskou práci, takže opět nezbylo tolik času na trénink, jak bych si představovala. Itálie ale bezpochyby byla dobrým startem a rozjetím sezóny. V Německu se nám velmi osvědčilo jet na start na kole. Dali jsme si před startem závodu 300 km na rozjetí. Jeli jsme po trase v opačném směru, díky čemuž jsme se nejen dostali do závodního tempa, ale i si efektivně uspořádali věci na kole a připravili hlavu a myšlenky do závodního režimu.

Po rychlém startu kolem řeky Rýn přichází na řadu první kopce.

Jak to bylo s orientací na trati? Smí se používat GPS navigace? Musíš projet nějaká kontrolní místa nebo je na Tobě, kudy pojedeš?

Jelo se opět podle GPS trasy v navigaci. Trasa je pevně určená a její jen malé nedodržení se trestá diskvalifikací.

Trasa vedla po německé straně Krušných hor. Měla jsi na trati nějaké české fanoušky?

Fanoušci na trati sice nečekali, ale i tak nás vždy potěšilo, když trasa zavítala na chvíli do Čech. Bylo hezké jet zahraniční závod a být chvilkami vlastně doma. Když jsme šli v Tisé do hospody, dát si rychle něco k jídlu, potkala jsem kamarádky.

Předpokládám, že jsi toho tradičně moc nenaspala. Jak se tělo vypořádává s minimem spánku a kolik jsi toho naspala v týdnu po závodě?

Nedostatek spánku obvykle pociťuju tak, že se mi chce spát za jízdy. Hlavně v netechnických úsecích. Řeším to krátkými spánky v průběhu dne, kterým říkám „rychlý restart“. Většinou už ani nesesedám úplně z kola. Jen vycvaknu jednu nohu z pedálu a rukama opřená o řídítka usnu. Ten spánek, jestli se tomu tak dá říkat, trvá sotva pár sekund. Ale jsou to sekundy, při kterých zapomenu, kde jsem a co na mě čeká dál. To je osvobozující – něco jako začátek nanovo nebo studená sprcha v průběhu parného dne. 

Pár dní po závodě obvykle nespím o moc déle než v závodě. V Německu jsme ale hned další noc přečkávali na nádraží v Berlíne a čekáním na autobus domů jsme toho opět moc nenaspali. To nás pak úplně vyčerpalo a zbytek týdne jsme spali tak 12-16 hodin denně.

Při cestě na start jsme si užívali, že nemusíme vstávat za svítání jako pak při závodě.

Kolik defektů Tě postihlo na cestě přes Německo?

Měla jsem jeden defekt, vezla jsem totiž lehčí pláště než obvykle na delších tratích.

Vozíš s sebou i náhradní plášť a duše nebo spoléháš jen na krabičku s lepením? Nebo preferuješ bezdušové pláště?

Vozím pláště s dušemi, bezdušovému řešení jsem stále nepřišla na chuť. S sebou si pak vezmu vždy i jednu nebo dvě náhradní duše pro případ většího defektu nebo potřeby rychlé opravy. Náhradní plášť nevozím, je moc těžký.

Nečekaně hravé místo na trati.

Letos Vás na trati provázela vedra, ale asi musíš mít sbaleno i na chladné větrné dny. Jak vypadá skladba oblečení?

Do oblečení vždy zasahuju ještě pár dní před odjezdem vzhledem k předpovědi. Základní oblečení se nemění. Pak se ale rozmýšlím nad tloušťkou bundy a vrchního dresu. Pracujeme s různými materiály a skoro vždy startujeme s jinou kombinací. Na „krátkých“ závodech, jako byly ty letošní, se nám tento systém osvědčil. Co si hodně hlídáme, jsou ponožky, na těch váhu neřešíme. Vozíme různé tloušťky i střihy. Obecně toho ale vezeme minimálně. Mimo ponožek nic nevezeme dvakrát.

Musíš do cíle dovézt stejné vybavení, jaké jsi měla na startu? Nebo můžeš zastavit u pošty a poslat si domů balík s oblečením v případě příznivé předpovědi počasí?

Je to na každém jezdci, co veze a co ne. Tedy, pokud není určena povinná výbava, s tou se pak musí jet celou dobu. I já jsem kupříkladu během závodu 1000miles a Tour Divide posílala zbytečné věci poštou domů. V Německu jsem nevezla nic přebytečného, šlo o „krátký“ závod, takže jsem toho vezla spíš míň než víc. Posílat věci poštou by mě zbytečně zdržovalo.

Jedna poněkud nevhodná otázka pro dámu. Předpokládám, že během vytrvalostního závodu zhubneš. O kolik kilo byla lehčí tvoje drobná postava v cíli? Máš nějaký speciální stravovací režim před a po závodě?

Samozřejmě, že tělo zhubne. Kolik přesně ale nevím. Kila totiž nejsou směrodatná. Tělo je v cíli dehydratovanější a během jízdy spálí nejen tuky, ale i nepotřebnou svalovou hmotu. Před závodem ani po závodě si obecně neodpírám jídlo, na které mám chuť. Před závodem lehce naberu nad svou váhu a po závodě se zas vrátím na tu původní. Tělo se s tímto umí vypořádat hodně rychle. Samozřejmě něco jiného to bylo při závodě na 4500 kilometrů přes Ameriku nebo při měsíc dlouhé cestě v zimě za polárním kruhem. Tam jsou pak moje přípravy v tomto ohledu sofistikovanější a snažím se hlavně před startem nabrat aktivní svalovou hmotu. 

Posledních 600 km před cílem se okolní krajina změní. Kopce střídá rovina.

Kolik toho sníš cestou a co jíš? Spořádáš to za jízdy nebo si dáš pauzu?

To záleží na vyčerpání, délce a místních možnostech nakupování. Využíváme hlavně samoobsluhy, rychle nakoupíme, naložíme to do kola a batohu a můžeme jet dál. Sušenky, oříšky a jiné kalorické bomby jíme za jízdy. Občas je ale výhodné si na chvilku odpočinout. V Německu byly úžasné pekárny plné skvostných koláčů a dortů. Zastavit na takové občerstvení nám zabralo třeba jen 5-10 minut, což se nám pak vrátilo v rychlejší jízdě a veselé náladě.  

Jak náročné byly pískové cesty na severu u Baltu v závěru závodu? Co na to řetěz, převody, brzdy?

Pískové cesty byly pro mě náročné opravdu hodně. Na posledních 600 km jich bylo opravdu hodně. Jelo se střídavě po lepších cestách, kde jsem se vždy chlácholila, že další písek už nepřijde, ale vzápětí se odbočovalo zase do písku. Bylo to těžký hlavně na psychiku. Na rychlých rovinatých cestách nebyl problém to pořádně rozjet. Zato při najetí do písku jako by měl člověk pocit, že se ho někdo zezadu drží. Jemný písek bral hodně sil, zatímco tempo bylo mrzutě pomalé.

Kolo, jako zatím vždy, vše vydrželo. S brzdami a řazením nebyl žádný problém, kromě občasného domazání řetězu jsem se o kolo nemusela vůbec starat.

Nejzajímavější místa na trati?

Trať projíždí kupříkladu skrze rozsáhlé území bývalé továrny na výbušniny, kdy cestu dlouho lemují ruiny. Jede se také kolem povrchového uhelného dolu. Zajímavých míst je na trati ale více.

Jeden z nejhezčích výhledů na trati

Kolik procent trasy tvořil asfalt a kolik terénní cesty?

Server bickepacking.com uvádí, že ze 70 % jde o neasfaltové cesty a 15 % je singletrack. S tím souhlasím. Většina cest byla velmi dobře sjízdná a zpevněná, což se odrazilo na rychlosti závodu.

Probíhal na cestě boj o pořadí nebo to bylo víceméně dané po prvních dnech?

Pro nás byly karty rozdané hned druhý den ráno, kdy jsme byli na 7. místě. Od té doby nás nikdo nedojel a ani my nikoho nedojeli.  Pravdou je, že dva Švýcaři byli celé ty zbylé dny 20 km za námi a snažili se nás dojet. Ale nepovedlo se jim to.

Co závod, to výhra. Nezačíná to být nuda?

Ani ne. O výhru ani tak nejde. Jet takovýto závod je zábava. Není to jen jízda na kole. Je to několik lidí, co se snaží být co nejrychlejších a mají společný zájem. Vznikají tu příběhy a většina závodníku co tyhle podniky jedou, jsou úžasní a inspirativní lidé, se kterými je radost prohodit několik slov při jízdě. Vlastně nám v Německu toto klasické míjení docela chybělo.

Poté, co s Markétou dojeli do cíle, pár sil ještě zbylo...

Každý rok se připravuješ na jeden až dva vytrvalostní závody. Kolik dní v roce vlastně sedíš na kole, jaký je denní průměr najetých kilometrů a kolik km natočíš za rok?

Na kole sedím často, ale ne tak často, aby se mi zprotivilo. Jsem člověk, co hledá zážitky a dobrodružství a kolo je moje cesta k nim. Není pro mě důležité, kolik mám naježděných kilometrů a ani nevozím na tréninky tachometr, protože bych si pak nemusela přes hlídání čísel všímat důležitějších věcí. Tréninky a všechno odvíjím od svých pocitů. Přiznám se tedy, že nevím.

Jak zvládá takovou zátěž kolo? Jak řešíš servis a kolik z ročního rozpočtu spolknou náhradní díly, pláště apod…

Co se týče materiálu, nám v tomto naštěstí pomáhají sponzoři. Ty částky jsou totiž děsivé. Kupříkladu jen za pláště je to neuvěřitelných dvacet tisíc ročně.

Chystáš se v budoucnu i na závod českých 1000 mil, který pořádá Jan Kopka?

To je složitá otázka. Teď aktuálně se na něj nechystám, protože po světě je spoustu míst a závodů, které bych chtěla vidět. 1000 mil jsem jela dvakrát a je to nádherný závod vedoucí neuvěřitelně pestrou krajinou Československa, ale aktuálně mě lákají místa, která jsem ještě nenavštívila. Ale kdo ví. Nikdy neříkám nikdy.

Tvoje plány pro zbytek léta? Jaké další ultrazávody tě lákají?

Naše další cesta je ještě docela daleko, ale je pro nás tak nepředstavitelná, že se na ni začínáme připravovat už teď. V červnu 2019 se totiž chceme účastnit bikového závodu přes Ameriku z východního na západní pobřeží. Opět jde o závod bez zabezpečení, který měří 8000 kilometrů.

 

Otázky kladl: Michal Bulička
Foto: Markéta "Peggy" Marvanová