Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Polárník Miroslav Jakeš vypráví o svých cestách - 2. díl

O sólových akcích, velehorách a projektu „Tři póly a sedm vrcholů“

Miroslav Jakeš je nestorem českého outdooru. Jeho doménou nejsou jen mírně zvlněné ledové pláně, ale taky vrcholky hor. Kdo z našich horolezců může říci, že se pohyboval v zimě po svazích himalájské osmitisícovky. A právě Miroslava Jakeše jsme se ptali...

Český polárník Miroslav Jakeš
Miroslav Jakeš na výpravě

Sólové akce Tě asi baví, vylezl jsi takhle na Pik Lenina, přešel Grónsko, Špicberky i norskou Hardangerviddu. Jsi takový introvert nebo je spíš těžší sehnat parťáky?

Se sólovými cestami jsem začal již za minulého režimu. Ne, že bych se vyhýbal společnosti, ale často jsem se rozhodoval rychle a dohodnout se s někým, aby se mnou jel, bylo složité. A tak jsem zprvu často sám vyrážel do rumunských, bulharských a později i jugoslávských hor. Pokud jsem s někým jel, tak ve dvou nebo v malých skupinách. I když jsem spíše samotářský, nebráním se na moji vlastní výpravu někoho vzít. Nakonec, jako průvodce pořádám výpravy ve skupinách. Převážnou část extrémních výprav jsem ale vykonal sám.

Při výběru účastníků dávám přednost především těm, kteří na tom nemusí být fyzicky nejlépe, ale těm, kteří psychicky lépe snášejí případné nesnáze na výpravě a jsou nekonfliktní. Mám některé účastníky, kterým se lyžařské výpravy tak zalíbily, že se opakovaně zúčastňují mých výprav.

Na vrcholu Avačinského vulkánu, vpozadí Korjakskaja
Na vrcholu Avačinského vulkánu, vpozadí Korjakskaja

Co je na sólech nejtěžší a co naopak nejlepší?

Na sólech jsem odkázán sám na sebe. Nikdo mi nemůže pomoci. V případě problémů je musím vyřešit sám. Musím být daleko opatrnější. Obrovskou výhodou je to, že jsem vlastním pánem a nemusím se ohlížet na ostatní a být tak omezen. Při extrémní výpravě, kdy je například potřeba brzy vstát anebo jít dlouhý pochod, by takový režim nemusel někomu vyhovovat.

Sólová výprava má svoji větší hodnotu, ale nemusí tomu tak být, když jdu se skupinou jako průvodce a mám zodpovědnost vůči ostatním účastníkům. Například na severní pól. Vedle činností, které vykonávají všichni stejně, musím skupinu vést a dávat pozor, aby se něco nestalo. Je to daleko náročnější, než kdybych šel sám. Pokud bych byl řadovým členem skupiny a někdo jiný by ji vedl, byla by to pro mě procházka.

Polárník Miroslav Jakeš - Na Špicberkách s revolverem, nutnou výbavou
Na Špicberkách s revolverem, nutnou výbavou

Podnikl jsi i zimní sólo výstup na „skoro sedmitisícovku Aconcaguu. Byl jsi tam celkem 9x. Co Tě na ní přitahuje, jaké máš zážitky s vichrem blanco viento a plánuješ desátý výstup?

Ano, na Aconcague jsem byl mnohokrát. Nejdramatičtější byl můj první výstup. Zcela sám jsem vystoupil na její vrchol, a to v zimě. Stal jsem se tak prvním Čechem, kterému se to podařilo, ačkoliv jsem o to neusiloval. Chtěl jsem na vrchol vystoupat v létě, podobně jako kamarád Vláďa Bezděk, který byl prvním Čechoslovákem na vrcholu. Především mi šlo o zážitek a ne o prvenství. Než jsem však vyřídil letenku a výjezdní doložku k vycestování, odletěl jsem do Jižní Ameriky až po sezoně, to je v období, kdy je na jižní polokouli zima.

Dnes už vystupují v létě na vrchol Aconcaguy davy turistů. Je zde horská služba a v základním táboře veškerý servis. Kdo má prachy, může si dovolit i průvodce, který ho doprovodí na vrchol. Když jsem tam byl v zimě já, nebyl pod Aconcaguou, přede mnou ani po mě nikdo. Cestou do základního tábora jsem přecházel zasněžená místa a lavinoviště. Cestu k vrcholu jsem neznal. Napoprvé jsem byl už jen kousek od vrcholu, ale nevěděl jsem, zda je to on a raději jsem sestoupil ke stanu. Myslel jsem si, že vidím předvrchol a hlavní vrchol je ještě dále.

Když jsem pak po dvou dnech vyrazil opět na vrchol, přihnal se obávaný viento blanco (bílý vítr). Podařilo se mi ještě vyjít na vrchol, ale při sestupu již zčásti omrzlý, jsem ještě ve vánici uklouzl a při padesátimetrovém pádu se potloukl, takže jsem se nemohl ani ohnout, abych si později mohl sundat boty a ošetřil zmrzlé prsty. Jen díky péřovému oblečení jsem nezmrzl. V mlze se mi podařilo najít roztrhaný stan a sestoupit níže. Když jsem se pak po třech dnech dobelhal do civilizace, nedalo se už nic dělat a ještě v Mendoze mi prsty amputovali.

Český polárník Miroslav Jakeš na jedné ze svých výprav

Později, po listopadu 1989, jsem už jako průvodce vedl skupiny na vrchol, abych si vydělal peníze na živobytí a také proto, že obě země latinské Ameriky - Chile a Argentina se mi líbí pro svoji přírodu, lidi, dobré jídlo a pití. 

V současné době je poplatek za výstup tak veliký, že už o dalších výstupech moc neuvažuji. Jen bych chtěl ještě naposledy vystoupat na Aconcaguu, a to v zimě, jako jsem to udělal v roce 1986.

Český polárník Miroslav Jakeš

Na Cho Oyu jsi v roce 1982 stanovil zimní výškový rekord. Kdy a kde jsi začínal s horolezectvím?

Jako student na vysoké škole jsem absolvoval horolezecký výcvik v oddíle Slavia VŠ. Bavilo mě lézt po skalách a také v Tatrách. Myslím si, že jsem byl takový průměrný horolezec. Lezení po skalách definitivně skončilo po amputaci prstů na nohou po zimním výstupu na Aconcaguu v roce 1986. Více než lezení jsem se věnoval chození a výstupům v horách, přičemž se mi mnohokrát hodily zkušenosti z lezení.

Co se týče výstupu na Cho Oyu, nebyl jsem na jeho vrcholu, ale spolu s Jaroslavem Pavlíčkem jsme dosáhli na svazích hory výšky, která v té době byla československým výškovým rekordem. Před odjezdem do Nepálu jsme neměli cíl vystoupat na Cho Oyu, chtěli jsme se jen toulat v horách v málo navštěvovaných místech. Přitom jsme se náhodou dostali až do základního tábora pod Cho Oyu a odtud pak zkusili lézt dále. Dostali jsme se až nad první výškový tábor.

Od dalšího výstupu nás odradily černé mraky, přicházejí od Tibetu, a tak jsme sestoupili. Trochu mě to mrzelo. Ale udělali jsme dobře. S výbavou skládající se jen z lana, maček, cepínu a několika ledovcových skob a karabin bychom měli problémy. Bůh ví, jak bychom skončili. Navíc jsem se později z druhé strany Cho Oyu setkal s výpravou Reinholda Messnera, který se pokoušel také vystoupat na vrchol, ale kvůli počasí musel výstup vzdát.

Hory byly a jsou nadále mým zájmem. Prochodil jsem mnohá pohoří a vystoupal na jejich vrcholy. Mým přáním je i zdolat všechny nejvyšší vrcholy všech sedmi kontinentů, což se mi až na Masiv Vinson v Antarktidě a Mont Everest podařilo. Nepřekonatelnou překážkou jsou peníze. Jen jednou jsem dostal příspěvek od sponzora k výstupu na Mont Carstenz , nejvyšší horu Austrálie a Oceánie.

Ubytování ve stanu Hannah při expedici na severní pól
Na Severním pólu se stanem Hannah

Jak daleko jsi s plněním dlouhodobého projektu „Tři póly a sedm vrcholů“?

Schází mi Mount Everest, Massif Vinson v Antarktidě a jižní pól. Vše se zadrhlo na penězích. Tyto poslední cíle jsou pro mě z hlediska financí zcela nedostupné. Všechny cíle projektu se mi podařilo dosáhnout tak, že jsem tam zorganizoval výpravy, které jsem si sám zaplatil nebo jako průvodce jsem je měl zaplacené. Jedině na Mount Carstenz, jak už jsem se zmínil, mi přispěl asi polovinou sponzor, jinak bych to také nezvládl. Myslím, že i přes svůj věk bych zbývající cíle mohl ještě udělat a možná, že bych byl nejstarším člověkem, kterému by se to podařilo.

Potok na ledovci
Potok na ledovci

Při vší úctě musíme prozradit, že je Ti 68 let. Jak se tělo vyrovnává s prakticky neustálou vytrvalostní zátěží v drsných podmínkách?

Stále ještě stačím výpravy zvládat, i když si uvědomuji, že už výkonnost bude s věkem ubývat. Fyzickou zdatnost si stále udržuji. Pořád vodím lyžařské minivýpravy do polárních končin, na severní pól a dalších oblastí.

Miroslav Jakeš - Grónsko - plovoucí ledovce u Ilulissatu
Grónsko - plovoucí ledovce u Ilulissatu

Když chce někdo mladší začít s výpravami do drsné zimy, čím má začít a jaké postupné kroky podnikat?

Měli by začít s turistikou, a to ve všech ročních obdobích. Naučit se tábornickým dovednostem napřed v létě a pak i v zimním období. Postavit stan za jakéhokoliv počasí, připravit jídlo, naučit se základům přežití, navigace a řešit různé problémy, to je cesta k úspěchu. Spoléhat na štěstí je v polárních podmínkách nebezpečné.

Začít s kratšími pobyty a cestami a po jejich zvládnutí pak nároky zvyšovat. Chtít jít hned na severní pól by skončilo tragicky. Sám jsem takovou myšlenku měl po prvním severním pólu, kdy jsem chtěl jít podruhé sám na severní pól. Možná bylo mým štěstím, že jsem nesehnal peníze a k cestě nedošlo, neboť jak jsem později poznal, nebyl jsem po technické stránce, vybavením, ani zkušenostmi na výpravu ještě připraven.

expedice polárníka Miroslava Jakeše

V roce 2004 se připravoval jeden dobrodruh na přechod přes severní pól. Nejprve přijel na severní pól na trénink. Ačkoliv byl velmi fyzicky zdatný, dobře vybavený a teoreticky také připravený, neměl praktické zkušenosti. Hned první den pochodu se mu při vaření vzňal benzín a shořel mu stan. Přestože měl dva telefony, nemohl se dovolat, neboť baterie měl studené. Až později zavolal vrtulník. Když pro něho letěli, zapomněl na sebe pořádně upozornit, a tak jej vrtulník přelétl. Piloti ho pak přeci jen našli.

I výprava tak zkušeného horolezce jakým je Reinhold Messner skončila hned první den přivoláním záchranného vrtulníku. Tím chci zdůraznit důležitost dokonalé přípravy a získání praktické dovednosti.

expedice polárníka Miroslava Jakeše

V příštím dílu se dozvíte o výpravách na severní pól…

Více Miroslavu Jakešovi a jeho výpravách »
 


 


Další outdoorové čtení

Děti baví dobrodružství. Zkuste jim nabídnout to na skialpech. Co potřebují a kde si půjčíte dětskou výbavu...
V Rock Pointu je stále více a více z nás naladěno na skialpovou vlnu. Nevynecháme žádnou příležitost...
Zažil časy podomácku vyráběného vybavení i oblečení. Jaké je srovnání s dnešní technicky propracovanou výbavou...