Jak se běží napříč Šumavou pohledem "ajťáka"

9 min čtení 01. 08. 2022

Myslíte si, že "ajťáci" nejsou sportovci? Chyba! Náš kolega Martin Vondrák je rovnou šéf ajťáků a běh má rozhodně rád. Ale co běh! Rovnou ultra běh. A tak nás už ani nepřekvapí, když se vydá na nějakou hodně dlouhou štaci. Tentokrát se rozhodl přeběhnout napříč celým pohořím. Dal si totiž Rock Point výzvu „napříč Šumavou“ a za dva dny uběhl 160 km. Zajímalo nás, proč zrovna Šumava, jak náročné to bylo, jestli vyrazil zase sám a jak se mu líbila trasa, jejíž autorem je náš další kolega Honza. A tak jsme vyzvídali…
 

Při přeběhu Šumavy, u Prášilského jezera

Jak moc náročná se ti výzva „napříč Šumavou“ zdála? Měl jsi natrénováno?

Chtěl jsem si dát něco, co nebude tak náročné, protože jsem právě neměl natrénováno nijak extra. Říkal jsem si, že pokud za červen naběhnu 400 km, tak si dám dlouhý běh, který jsem v hlavě stále plánoval (cca 350 km za 6 dní). Prostě něco podobného jako loni. Ale to se mi nepovedlo, takže jsem zvolil krátkou (časově) variantu. Ale i tak to bylo celkem náročné....Náročné byly hlavně začátky. A to opravdu je o hlavě a ne o natrénování.

První kilometry jsou pro většinu běžců krušné. Co bylo v začátku nejvíce náročné pro tebe?

Vyběhl jsem z Dešenic přesně v 6:00, takže to znamenalo vstávat cca v 4:15. Už začátek běhu mě přesvědčil o tom, že to nebude žádná legrace. Tuto část Šumavy dobře znám, tak jsem si říkal, že vlastně první stoupání začíná až v Hamrech. Párkrát jsem z Hamrů na Ostrý šel. Je to pohodové, mírné stoupání až Pod stateček, pak se to trochu zvedne a poslední část jsou trochu kameny. Ale když jsem viděl, jak Honza Krabec naplánoval cestu tady, bylo mi jasné, že to žádná legrace nebude. Už „nesmyslné“ stoupání z Dešenic a pak klesání na přehradu mi utvrdilo, že je Honza fakt vtipálek. Pak v Hamrech po zelené, po louce… Hned z kraje totálně mokré boty od rosy… Na Ostrém jsem byl okolo 8:00 a byl krásný výhled, obloha úplně bez mraků.
 

Jezero Laka ve své plné kráse

Vidíš, krásné počasí a krásné výhledy, to zní nádherně…

No, pro někoho, kdo jde na výlet to zní super, ale když jsem si uvědomil, že mě čeká ještě 70 km a bude azuro a horko, tak nic moc.

Jak se tedy v tom horku běželo? Potkal si vůbec někoho?

Po Ostrém následuje klesání k Černému jezeru, ovšem v rámci klesání je i celkem nepříjemný kopec nahoru. Na Černém jezeře jsem byl brzo, a tak tam ještě chlapík, co prodává pití, nebyl. Zato jsem před sebou viděl běžce, který sbíhal dolů, když jsem vybíhal na Ostrý. Jsem trochu soutěživá povaha, takže jsem ho nahoře na Rozvodí předběhl. Měl jsem toho ale celkem dost. A jestli jsem někoho potkal? Všude bylo, vzhledem k volnu, dost lidí, a to nemám moc rád.
 

V osm ráno je na Ostrém ještě ticho a klid

 

Mluvíš trochu pesimisticky…

Ano, při doběhu na Samoty, kde jsem měl schované náhradní tričko a nějaké gely jsem byl dost vyřízený. Na Samotách jsem si dal polévku a kolu. Bramboračka byla fakt divná a úplně mi to zkazilo náladu. Říkal jsem si, že to po první etapě výzvy (45km) neplánovaně zabalím a kašlu na to. Prostě, hlavě se nechtělo.

Ale nakonec to dopadlo jinak. Co se stalo?

Pak cesta začala stoupat na Polom (mimo turistické trasy), všude dost bahna a vody. Šlo se skoro potokem. Paradoxně mi to vyhovovalo a nálada se lepšila. Pustil jsem si i muziku do sluchátek. Nahoře jsem potkal paní s pánem, chvíli popovídal, doplnil si od nich pití a bylo to dobré. Navíc, pochvala Honzovi za krásnou stezku nahoře na Polomu. Tohle mám rád. A ještě, když jsem kousek od jezera Laka předběhl do kopce mladý pár na kolech, výborná nálada byla zpět a energie bylo na rozdávání. To už jsem měl v nohách okolo 45 km a 1500 m převýšení. Pak následoval seběh do Prášil, kde jsem si dal výborný vývar, usušil batůžek, odpočinul si a bylo to parádní.

Už mě čekal jsem „jen“ výběh na Poledník, seběh a jen zvlněný terén na Modravu (alespoň takto jsem si to představoval). Na Poledník to šlo celkem v pohodě, cestu znám dobře. Jen to horko. Celou dobu nebyl ani mráček. Nahoru jsem přiběhl a u kluka, který prodával v bufetu jsem se dozvěděl, že už nemají skoro nic. Žádná kola, žádné nealko pivo, žádná voda. Naštěstí se objevila jeho kolegyně, která už podle trička Ronhill má s během asi něco společného. Takže najednou byla alespoň voda, popovídali jsme a snědl jsem jí brambůrky. Za tuto pomoc jí moc děkuji a když se ozve, bude mít u nás v Rock Pointu slevu na běžeckou značku Ronhill).
 

Na vrcholu Poledník
Na vrcholu Polom

A co další část trasy, zavtipkoval tu Honza zase někde?

Tak z Poledníku je to příjemný seběh po modré, kde se odbočuje na žlutou a už jsem byl u Srní. Ale pro cestu opravdu platilo pravidlo – je to dál, zato je to horší cesta. Takže místo přímé cesty do Srní cesta vedla okolo nádrže a ještě přes Klostermannovu vyhlídku. Už jsem za ten den viděl tolik výhledů, že bych tento jeden klidně oželel. Na Srní jsem měl domluvené kamarády, kteří mi předali připravené věci – gely a tričko. Jeden kamarád pak i s batůžkem šel pěšky na Modravu, kde se sejdeme. On šel přímo, já musel seběhnout na Čenkovu pilu a pak okolo Vydry zpět na Modravu. Tady mi dost překvapilo/zarazilo, jak moc do kopce ta cesta je. Ale asi to bylo jen únavou. Navíc, u opravovaného mostu se, opět „vtipně“, uhnulo do kopce, aby holt člověk na Modravu seběhl z kopce. Asi, aby do cíle opravdu doběhl (smích) .  
 

V zádech vykukuje městečko Srní

Stihl ses vůbec přes noc trochu regenerovat, nebo se rozbíhalo těžko…

Na Modravě jsem měl zamluvené ubytování. Sehnal jsem od ochotné recepční nabíječku na mobil, ve sprše vypral věci a šel se najíst, pokecali jsme s kamarády a co nejrychleji spát. Ráno jsem bohužel musel čekat až do 7:45 než bude snídaně a hned po snídani jsem vyběhl. Teda spíš vyšel. Nohám chvíli trvalo, než se probudily. Bylo to do kopce a navíc začalo pršet. Takže začátek zase nic moc. Až na Březníku se to zlepšilo a pak už to celkem šlo.
 

Vody a jídla jsi na tuhle etapu měl po cestě dostatek, nebo byl někde problém občerstvení sehnat?

První větší zastávka byla asi po 20 km na Alpské vyhlídce, kde jsem si dal polévku a kolu. Pak mě čekalo 30 km bez možnosti jídla a pití. To bylo celkem dost, takže jsem asi po 20 km musel poprosit nějaké turisty o vodu. Začalo být zase docela teplo, i když to bylo lepší než první den. Doběhl jsem do Nového údolí, kde jsem si dal kulajdu a pití a chvíli si odpočinul. Před sebou jsem měl už „jen“ stoupání na Třístoličník. Pár kilometrů před poslední studánkou před stoupáním jsem (pro mě náhodou, on o mém běhu z emailové komunikace věděl) potkal Aleše Sedláka, výborného českého ultraběžce na procházce s přítelkyní (on těch 160 km přeběhl za 17 hod). Dal mi gel, magnésium a celkově mě tohle setkání dost potěšilo. A taky jsem si říkal, že mi nesmí do kopce předejít (smích). Stoupání bylo naprosto v pohodě a nahoře bylo parádně. Opět až na Plechý byla nádherná cesta po hřebenu, tohle fakt můžu.
 

S nejrychlejším běžcem výzvy "napříč Šumavou"
Alešem Sedlákem
Vrchol Třístoličníku
 

Prý je seběh z Plechýho náročnější, jak to bylo u tebe?

Seběh z vrcholu Plechý na Plešné jezero jsem šel fakt opatrně. Je to po naučné stezce, která pro seběh není úplně ideální. Ale u nouzového nocoviště a dál už začíná pohodová cesta s mírným sklonem, tak jsem to i trochu napálil – jeden z kilometrů jsem měl v tempu 4:26, což je na mě docela slušný, po celkem 150 km.

Takže už žádná krize?

Přesně tak. Na nádraží v Nové Peci jsem byl fakt nadšený, že jsem to zvládnul bez zranění a bez větších problémů s vodou nebo jídlem apod.
 


Výhledy byly parádní, tady panorámata u Třístoličníku

Martine, jak vlastně po doběhu? Někdo pro tebe přijel, nebo jak ses dostal zase zpět do Dešenic?

Přesun si zajišťuji sám. Takže po doběhu už byla klasika. Měl jsem zajištěné ubytování, ve sprše vypral věci, atd. Ale sehnat večeři je v Nové Peci po 19:00 docela problém. V penzionu jsem ještě kouknul na Tour de France a šel spát.

A co ta doprava do Dešenic?

Zpět pro auto do Dešenic by to ráno vlakem trvalo asi 5 hod se čtyřmi přestupy. Tak jsem zvolil jízdu stopem na Modravu (celkem jsem jel v 5 autech, než jsem se tam dostal), pak autobusem do Špičáckého sedla a pak zase stopem do Milenců a odtud 1,5 km pěšky pro auto.
 

Zpět v Dešenicích

Dost náročně zní i ten závěr. Myslím, že to chce notnou dávku odvahy a pevné vůle. Jak se ti tedy celá výzva vlastně líbila?

Celkově se mi ten běh moc líbil a veškerá pesimistická nálada a nástrahy cesty už jsou zapomenuty (skoro). Už se těším zase na něco dalšího. Prostě slovy Honzy Kopky a samozřejmě dalších bláznů – nezáleží na tom, jestli je zážitek kladný. Stačí, že je silný. Ty dva odpadlé nehty prostě dorostou a puchýře mám už teď zahojené.
 

Poblíž Alpské vyhlídky narazíte na ukázku tehdejšího hraničního pásma

 

Tak to nás Martine těší, že sis výzvu běžecky vychutnal, určitě i Honzu Krabce, pro kterého je to srdeční záležitost. Držíme ti palce do dalších výzev a už teď se těšíme, do jaké ultra lahůdky se zase pustíš.

Trasa:

MARTIN VONDRÁK
Martin má v Rock Pointu na starost IT oddělení, ale rozhodně není typickým "ajťákem". Celkem sedavé zaměstnání totiž kompenzuje během. Na hobby běžeckou dráhu se vydal už před téměř 10 lety a zjistil, že nejlepší relax je pro něj dlouhý běh. Tedy maraton a dál. A protože má rád výzvy, tak si občas s chutí střihne nějakou zajímavou ultra vzdálenost. Třeba si odběhne z domova na Sněžku (246 km/5 dní) nebo proběhne napříč Šumavou (160 km/2 dny). Takže sport, pohyb a zejména běh se pro něj stal už srdeční záležitostí.

Fotogalerie


Další outdoorové čtení

Holky si střihly přeběh Krušných hor. Tahle Rock Point výzva je dlouhá 220 km. Jaké dojmy si z přeběhu odnášejí... 

Jak 3 holky přeběhly Krušné hory

03. 07. 2022
12 min čtení
Příběhy
Narozeninový dárek pro sportovně založenou Soňu skrýval velké překvapení. Šedesát poctivých kilomentů napříč Velkou Fatrou a 4km převýšení...
V Alpách je celkem 82 čtyřtisícových vrcholů. A Kubovi už zbývá zdolat pouze jeden jediný. Po dobu 16 let zdolával jeden za druhým. Zeptali jsme se ho...

Vyberte si ze široké nabídky značek

Rafiki Hannah Prana Smartwool Keen Garmont Julbo Osprey