Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Příběh Ocúnu

Víte, jak začal příběh největšího domácího výrobce lezeckého vybavení? Jakou roli v něm sehrál výlet na Sibiř? A odkud se vzalo jméno Ocún?

Před 20 lety v Českém ráji hledal Pavel Hendrych jméno pro svoji novou značku sedacích úvazků. Už pár let úspěšně vyráběl lezečky značky Rock Pillars a v roce 1998 se definitivně rozhodl rozšířit nabídku o sedáky a postupně také o další materiál, aby mohl říct, že nabízí lezci všechno, co k lezení potřebuje.

„Přemýšlel jsem nad tím snad dva týdny. Chtěl jsem jméno, které bude dobře znít i vypadat napsané. Taky jsem chtěl, aby bylo použitelné v zahraničí,“ popisuje Pavel, jak se snažil naplnit svoje vlastní zadání. Jméno k němu nakonec samo přišlo, když listoval průvodcem do Skaláku. Ocún – prominentní věž v Dračích skalách (vede na ni třeba proslulá Krvavá spára, VIIc), hezké slovo i odkaz k odvážné lezecké tradici domácí oblasti. Když ho uviděl, měl prakticky jasno.

Že našel to pravé jméno, si potvrdil jednoduchým průzkumem veřejného mínění. „Šel jsem večer do hospody, na papír jsem napsal několik kandidátů na novou značku, a aniž bych komukoli řekl, co hodlám vyrábět, nechal jsem lidi hlasovat. Výsledek byl jednoznačný.“
 

První úvazek, který neměl parametry hadice

K výběru jména pro novou značku ale vedla dlouhá cesta, kterou v osmdesátých letech nastartovala kombinace Pavlovy lezecké vášně s všudypřítomným socialistickým nedostatkem. Nebyly sedáky, nebyly lezečky. Kdo chtěl kvalitní materiál, musel si ho opatřit na západě, nebo sám vyrobit.

Mamka doma měla šicí stroj a mně to s ním šlo. Už na gymplu jsem všem spolužákům a spolužačkám zužoval a zkracoval džíny,“ vysvětluje Pavel, kde získal potřebné základní dovednosti. Když jsem na vejšce začal lézt, musel jsem si svůj úvazek ušít. Postupně jsem začal šít i na zakázku pro kamarády. Snažil jsem se přitom napodobit západní styl – přidal jsem vnitřní polstrování a obarvil popruhy. De facto jsem vytvořil první český úvazek, který neměl parametry hadice.“

Po absolvování Technické univerzity v Liberci se nechal zaměstnat jako konstruktér nákladních vozů a na podnikání nepomýšlel. Odborná práce ho bavila a dodnes si myslí, že mu dala technický náskok, který dokáže uplatnit i při navrhování lezeckého vybavení.

Jeho výrobu ale úplně neopustil ani jako spokojený zaměstnanec Škodovky. Začátkem devadesátých let byl spoluzakladatelem značky Tukan, pod níž s kamarády ve třech lidech vyráběli sedáky, batohy a péřovky. „Oslovení ty tukane byla mezi námi nadávka,“ vysvětluje, jak lehkovážný byl jeho přístup k obrazu značky v časech, kdy se podnikání v čerstvě svobodném Československu rodilo.

Rock Pillars: Sibiř, Zlín a Mladá Boleslav

Ze Škodovky Pavel odešel v roce 1992, ale ne kvůli lezení. „Chtěl jsem vyrábět titanová kola,“ vysvětluje. Tou dobou měl připravený projekt, který zamýšlel dokončit během cesty do sibiřského Krasnojarsku. Svůj čtyřměsíční pracovní pobyt se rozhodl spojit s návštěvou místních lezců a vyhlášené oblasti Kamenje Štolby (anglicky Rock Pillars). Týdenní dovolená ve společnosti hvězd Světového poháru Salavata Rachmetova a Jevgenije Ovčinikova ho přivedla na úplně nové myšlenky: „Tak jako já jsem si doma vyráběl úvazky, kluci v Krasnojarsku dělali svoje lezečky. A ty jejich byly mnohem lepší, než co jsem si s sebou přivezl já. Před odjezdem jsem si od nich koupil několik párů a vzal jsem je domů.“

Sibiřské lezečky držely dobře v plotnách, byly měkčí a konstrukčně vyspělejší než aktuální československá nabídka. Pavel je rozebral a předesignoval: „Poslal jsem jim do Krasnojarsku výkresy, podle kterých mi je upravili.“ Výsledkem byla první kolekce lezeček, kterou prodával v českých outdoorových obchodech. Výprava na Sibiř tak trochu nečekaně změnila směr Pavlovy kariéry – místo titanových kol začal s konečnou platností vyrábět lezečky Rock Pillars.

V roce 1994 se v Rusku začal hroutit průmysl. Pavlovi chodily zprávy o tom, že není kůže nebo podešvová guma a že mu nebude dodaná objednávka. Jeho reakce byla rozhodná: „Nechal jsem si poslat kopyto, doma jsem ho upravil podle sebe a rozhodl jsem se, že začnu lezečky vyrábět sám.“

S kopytem ze Sibiře se vypravil do Zlína, kde stále přežívala baťovská tradice. Potřeboval se naučit základům řemesla a sehnat materiály. Když se mu to podařilo, vyvzoroval v opravně obuvi doma v Mladé Boleslavi první v Česku vyrobené modely lezeček Rock Pillars. S nimi se v roce1994 zúčastnil slavného veletrhu OutDoor ve Friedrichshafenu. Naproti němu měla svůj výstavní stánek La Sportiva s víc než šedesátiletou tradicí výroby bot. Lezečky byly ale tou dobou stále ještě nové pro všechny. Všichni se teprve učili, jak vyrobit neanatomické boty s přilnavou podešví a tendencí deformovat chodidla.

Engineered for climbing

„Z veletrhu jsem přijel se zakázkami. Měl jsem vyrobit 500 párů bot. Tehdy jsem pochopil, že to začíná bejt vážný,“ popisuje s úsměvem Pavel historický mezník svého podnikání. Jen pro zajímavost – 500 párů bot se dnes pod značkou Ocún vyrobí za jeden den.

Rozumět materiálům se učil za pochodu. Do Zlína si jezdil pro rady týkající se kůže i podešvových gum: „Vždycky jsem nějakého zkušeného ševce vzal do hospody a on mi za pivo dával školení.“ Spojení svérázně získávaných nových znalostí s technickým vzděláním se ukázalo být úspěšné. Aby zdůraznil význam svého exaktního, inženýrského přístupu k vývoji lezeček, vymyslel si motto „Engineered for climbing.

Plodem tohoto přístupu k vývoji lezeček je kupříkladu podešev přetažená přes patu – málo se ví, že Rock Pillars byla první značka na světě, která s tímto konstrukčním řešením přišla. Dnes se jedná o všeobecný standard, který přijali všichni výrobci.

Český příspěvek horolezeckému průmyslu

Význam značky Rock Pillars utěšeně rostl, což přispělo k rozhodnutí vrátit se k šití sedáků a v roce 1998 vznikl způsobem popsaným v úvodu Ocún. Téhož roku na OutDooru představil Ocún vedle sedáků i bouldermatky. Bouldering byl mladý, poměrně neznámý sport a matrace působily trochu jako zjevení. Už o dva roky později se bouldermatky od Ocúnu konstrukčně odlišily od konkurence – zipy našité ze dvou obvodových stran umožnily dva způsoby složení (2in1). Toto řešení je jejich poznávacím znamením dodnes.

Vedle podešve přetažené přes patu a 2in1 konstrukce bouldermatek obohatily značky Rock Pillars a Ocún horolezecký průmysl řadou dalších inovací, které přispívají k vyššímu uživatelskému komfortu lezců i k posouvání sportovní výkonnosti. Jedná se například o systém posuvného pasu, který ručí za perfektní vycentrování sedáku na těle lezce. Patentovat si Ocún nechal 3 Force System známý z populárních lezeček Ozone – díky němu je torzní stabilita boty výrazně větší, což v praxi znamená, že ustojíte mnohem menší stupy. Zcela ojedinělé řešení vymysleli vývojáři z Ocúnu pro bouldermatku Dominator – konstrukce zvaná FTS Absorption Block nevyužívá klasických horizontálních vrstev různě tuhého molitanu, místo nich je plněná dutými pěnovými válečky. Díky nim je Dominator o 20 % lehčí než srovnatelně objemné matrace a navíc má lepší výsledky v testech tlumení pádů. Koncept sedacích úvazků WeBee z 3D pěny unikátně kombinuje vysokou prodyšnost s odolností a snadnou údržbou… O všech přínosech Ocúnu k vývoji lezeckého vybavení se v budoucnu dočtete víc.

Rock Pillars + Ocún = Ocún

S rostoucí popularitou značek Rock Pillars a Ocún se jejich dichotomie (rozdvojenost) začala jevit jako matoucí – souvisí spolu, nebo nesouvisí? A proč se tedy všude objevují vedle sebe? Řada lezců si nebyla jistá, a proto padlo rozhodnutí je v roce 2015 spojit. Situace je od té doby jasná a přehledná. V Evropě si Ocún postupně buduje reputaci poctivého výrobce s kořeny v lezecké oblasti, kde se hrdinství a tradice ctí. Za Atlantikem je dnes – tak trochu k vlastnímu překvapení – známý díky spárovým rukavicím. Spatřeni už v nich byli takoví lezci jako Tommy Caldwell, Adam Ondra nebo Steph Davis.

Text: Lucie Trojanová
Foto: archiv Ocún

Další outdoorové čtení

Pěšky 3000 km, 100 km převýšení. Jaké to je, strávit třetinu roku v pohorkách se dozvíte v rozhovoru…
Šest dní na treku. Krásná příroda, slunce i déšť, kvalitní koňak i koňské maso a neskutečná pohostinnost. Co můžete zažít v Kazachstánu?
Honzu Trávníčka a Miri Jirkovou tentokrát limitovaly zdravotní potíže i počasí. Jaké to je, "otočit" čtyři hodiny pod vrcholem 8000ky?