Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Prominentní vrcholy Lužických hor

Poprvé jsem běžel v Lužkách (dovoluji si jim po jejich přeběhu říkat takto důvěrně) v roce 2017 malý, ale výživný 2denní závod „10 Lužických sedmistovek“ s hvězdným obsazením na startu. Tím hvězdným myslím to, že běžel snad kompletní Spartatlonský tým v čele s Radkem Brunerem.

Jak jsem zmínil, závod je to dvoudenní s tím, že první den se běží 66 km a druhý 44 km, takže výživný víkend. Tenkrát jsme tam šli ze dvou důvodů, a to jednak si vyzkoušet, jaké je běžet 2 dny po sobě ne úplně krátkou vzdálenost a pak se podívat někam, kde jsme ještě neběželi. Množné číslo proto, že jsem tam byl s věrným parťákem Dejvem. No, skončili jsme na chvostu výsledkové listiny, ale nešli jsme tam s žádným cílem, jen si to užít, takže vlastně dobrý. V tu dobu jsem měl už taky v hlavě, že další rok chci na Madeiru, na vysněný MIUT, kde v rámci závodu přeběhneš celý ostrov.

Tohle ale zmiňuji jen proto, že na konci prvního dne jsem na seběhu z Klíče potkal máničku v tričku z tohohle závodu, takže jsem neváhal a hned se s tím týpkem dal do řeči. Ten týpek byl Martin Bláha – duchovní otec a člověk, který PVLH vymyslel a dal dohromady.

Členství v PVLH si musíte vyběhat

Pravidla jsou poměrně jednoduchá a jasná. Pokud se chceš stát členem klubu PVLH, musíš do 24 hodin přeběhnout všech 18 prominentních vrcholů. Trasa je čistě na tobě s tím, že start a cíl musí být v jednom místě.

Než jsem se na tuhle akcičku vypravil, dlouho jsem to odkládal. Martin se občas přeptal, kdy jako konečně dorazím, ale pořád jsem měl nějaké závody a nějak mi to nezapadalo do kalendáře. Až Covid-19 a omezení mě i spoustu dalších běžců konečně dotáhl do téhle, neprávem opomíjené, krajiny. Lužické hory jsou pískovce, které kdysi přelilo magma a vznikly tyhle sopečné hory s nejvyšším vrcholem – Luž/Lausch se 793 m. To jen taková malá informační vsuvka.

Lužické hory
Lužické hory

Otázka zní: kdy a s kým

No tak zpátky k našemu pokusu. Už nějakou dobu jsem se domlouval s Maruš a bráchou, že to dáme. Otázka jen byla kdy a s kým. To s kým vyřešil bráchův úraz v Jizerkách, takže jsme s Maru začali ladit termín. Času teď bylo dost, protože všechny závody byly zrušeny a tím pádem jsme jen řešili, jak to skloubit s rodinami. Volba padla na poslední květnový víkend (ještě, že ne na ten předtím, kdy lilo jako blázen a kamarádky Marcela s Petrou si to fakt užily). Zbývalo tedy sehnat někoho, kdo nám bude dělat support.

Oslovil jsem lidi z týmu a nabídl se brácha a Peťa Adamec, takže paráda, tohle máme taky v suchu. Trasa je hotová, support máme, super. Teď už jen dokoupit jídlo, pití, pobalit to a můžeme vyrazit. Vybavení je jasný, něco mám od kluků z Rock Pointu a něco od Ivo Šmída jako ambasadora Crazy Idea, takže mám to nejlepší.

startujeme o půlnoci

Je pátek, 29. května 2020, den pokusu. Teda pokusu. Od začátku jsem přesvědčený, že to dáme. Otázka je jen jak a za jak dlouho. Přes den jsem normálně v práci, odpoledne zajedu dokoupit pár posledních drobností, balím, hodně piju a jím a okolo 21.30 vyrážím pro bráchu. Start a cíl máme s Maru plánovaný ve Falknově, respektive Mlýnech u nádraží ČD. Vyrazit chceme o půlnoci, abychom s čelovkou běželi max do 5 hodin a navečer byli zpátky.

Zhruba 30 minut před půlnocí parkujeme u nádraží, za chvíli přijíždí Maruška, pijeme, připravujeme věci v doprovodném autě a čekáme na půlnoc. Brácha nás fotí, postuje na FB s tím, že vyrážíme a určitě to dáme. Bum, je půlnoc a běžíme. Dost se těším, konečně zase nějaká výzva, snad to půjde dobře.

Maruška zavazuje a chystáme se na start
Maruška zavazuje a chystáme se na start

Před námi je 18 vrcholů

Vyrážíme, začátek rovinka a pak vzhůru pomalu na první kopeček – Sokol s 668 m. Maru to teda do kopce dost pálí, za chvíli musím sundat bundu, leje ze mě dost. Nahoře trošku hledáme vrchol a pak rychle dál směr Velká Tisová 692 m. Zatím to jde dobře, tempo slušný a cesta ubývá.

Po Tisové míříme na Velký a Malý Buk, oba mají přes 700 m. Tady potkáváme dalšího běžce, který nahlásil pokus – Tomáš Slovák. Na podzim mu prý Maruš naložila, tak by jí to asi rád vrátil, to se nám ale moc nelíbí a věříme, že náš čas bude lepší. Po Bucích přichází Klíč s 759 m. Moc dobře si pamatuju stoupání na něj ze závodu „10 lužických sedmistovek“.

Cesta se klikatí a my pořád valíme nahoru. Kousek pod vrcholem parádní výhled na noční Nový Bor a už jsme tady. 5 kopců máme za sebou, a to neběžíme ještě ani 3 hodinky, jde to dobře. Nahoře spí několik lidí jen tak pod širákem, je teplo, jasno, takže super. Pár rychlých fotek a valíme dolů do Svoru, kde čeká brácha. Tady na 20. km trošku Coly, lehce pojíst odskočit si a zase dál.

Teď nás čeká rovinatější úsek, kde můžeme něco naběhnout. V cestě na další místo, kde bude brácha čekat, nám stojí jen jeden vrchol, kupodivu zase Sokol a 593 m. Běží se dobře, začíná vycházet sluníčko, žádný extra stoupání, takže zanedlouho jsme v Petrovicích. Lehce mě zlobí žaludek, nic zvláštního u mě, tak si dávám Colu a Birell a dělá se mi líp. No super.

Celkem slušně to valíme nahoru i dolů
Celkem slušně to valíme nahoru i dolů

Za chvíli se zvedáme, bráchovi říkáme, ať jen popojede kousek dál, že si dáme Popovu skálu s 565 m a přiběhneme o kousek vedle, kde se zase potkáme. Cesta vede lesem a je hodně běhatelná, takže paráda. Vylezeme na Popovku a otáčíme zpátky. Po cca 8km okruhu se zase potkáváme s bráchou, sundávám Salomon s-labku a beru Dynafit Shake dry, furt se dost potím. Ta ženská mě žene jak nadmutou kozu.

Znovu se napijeme a pak podle lesa míříme směr Hvozd, což je další kopec se 750 m. Nahoře je krásně, svítí slunce, takže zase rychlá fotka a jdeme dolů. Teď prý jen takový kopeček – Plešivec 653 m, pak už ten nejvyšší vrchol – Luž.

Běžíme po hranicích s Německem. Někde jsem četl, že tu nedávno někoho z našich předchůdců naháněli policajti, to nás snad mine. Je to dobrý, nikde nikdo. Traily střídá asfalt. Před stoupáním nahoru ještě na chvíli sedáme něco pojíst a napít se. To stoupání vypadá dost přísně. Výšlap nahoru jde pomaleji, než bych chtěl, ale hurá, jsme nahoře. Vrchol je obehnaný plotem, vypadá to, že tam něco staví. Tak dál.

nepodcenit výbavu

Dalším vrcholem je můj oblíbený Pěnkavčí vrch s 792 m, ten si taky dobře pamatuju z minula. Jsme nahoře, najít vrchol a pak už do Stožeckého sedla, kde čeká brácha s Plzničkou, mňam, se těším. Nějak mě už pár kilometrů něco tlačí pod palcem, vypadá to na puchýř od mokrých ponožek, následek několika průběhů mokrou trávou. Snad to bude v pohodě, na puchýře netrpím, ponožky, které jsem zvolil, jsou moje oblíbený Smartwool PhD Endurance Run v designu Rob Krar a už jsem je měl s sebou v Pyrenejích, kde se osvědčily. V sedle si beru nové a taky přezouvám boty.

Namísto Speedgoat beru bačkory Challenger, samozřejmě oboje od Hoka One One. Jinou značku vlastně už ani nepoužívám. Přehazuju taky tričko a džínový kraťasy od Crazy Idea doplňuju tričkem Air Man od stejné značky.

Tak dál, teď Jedlová a 774 m, tady jsme taky byli, jen nahoru se šlo jinudy. My to bereme hodně napřímo přes šutry a nahoře za odměnu otevřené okýnko s nabídkou pár jídel a pití, tak sedáme a polknu malý Cvikov. Není vůbec špatný, ale zase dál.

Na trati jednou přezouvám a měním triko. Maru mě hrozně žene
Na trati jednou přezouvám a měním triko. Maru mě hrozně žene.

Klíšťata kam se podíváš

Po asfaltu dolů a na další vrchol. Zase Plešivec? Asi jo, tak ho zmáknout a do Chřibské, kde máme poslední místo, kde se můžeme potkat s bráchou. Přibíháme a kousek vidíme hospodu. Dal bych si nějakou zeleninovou polívku, ale smůla, zahrádka je plná důchodců, takže nic. Dám si další Birell a Colu. Maru míří do cukrárny pro chlebíček a já koukám, že mám na nohách několik klíšťat. Sakra.

Jedno jen leze, ale další dvě jsou už zakousnutá, takže se je snažím vytočit. To první dobrý, ale to druhý nemůžu dostat pryč. Maruš je vybavená a uchošťourem mi ho vytočí, tak můžeme pokračovat.
 

V trávě o klíšťata není nouze V trávě o klíšťata není nouze


4 vrcholy před cílem začínám vadnout

Před námi posledních asi 17 km, ale ještě 4 vrcholy. Už vadnu, ale dát to musíme, to je jasný. Maruška vypadá dost čerstvě. No, prostě se kousnu a dokončím. Loučíme se s bráchou a říkáme si, že se uvidíme tak za 3 hoďky v cíli. Kéž by, vychází to na výsledný čas okolo 16:30, ale už to tolik neřešíme a jdeme.

Chřibský vrch, Javor a Studenec. Ten si taky pamatuju, ty kamenný schody. Tak už jen poslední, je ještě kus cesty a je prý nejhezčí. Pche, nejhezčí, to je relativní, nejhezčí je už být v cíli. Poslední km dávám na dluh, už nic nejím, jen lehce Colu.

Před vrcholem mi Maru naznačuje, ať jsem zticha. Co se děje? Už to vidím. Stádo laní se popásá, ale jakmile nás zmerčí, mizí v lese a my můžeme dorazit Střední vrch. Nahoře si sedáme, Maruška chystá foťák na společný foto, napiju se a pak už do finále.

Vychází mi to na cca 2 km, to už je pohoda. Lesem dolů, už vidím silnici. Teď jen poslední asi 1 km a už vidím nádraží a auto s bráchou. Vítá nás slovy – kde jste tak dlouho? Hm, došlo mi, že jsme museli zpomalit, takže jsme o cca 40 minut pomalejší, než byl odhad v Chřibské.

Lužické hory - krásné lesy a málo lidí
Lužické hory - krásné lesy a málo lidí

18 lužických vrcholů + 1 vrchol blaha

Máme to za sebou. Celou dobu si říkám, že už se nevrátím, nebavilo mě to a nelíbilo se mi to. Skoro 40 hodin už jsem nespal a jsem unavený, mám žízeň a dal bych si polívku. Ještě chvíli sedíme, dám si poslední Birell, pak se loučíme a jedeme domů za mýma holkama. Cestou pospávám, musím si trošku odfrknout, abych to pak od bráchy dojel domů a někde cestou neusnul.

Doma mě čeká, bez předchozí domluvy, zeleninová polívčička a vana. Jupí! Najdu si další 2 kousky těch krvesajů na nohách. Těch mrch je v trávě fakt asi dost. Tak snad z toho nic nebude, myslím, žádná polízanice. Chvíli se natáhnu a začínám usínat. Vyklube se z toho 11 hodin, tak dlouho už jsem nespal, ani nepamatuju. Únava asi fakt byla.

Když se ohlédnu zpátky. Už mi otrnulo a asi si to ještě přeci jen dám. Nevím sice kdy a s kým, ale chtěl bych asi tou verzí přes Německo.

Já a Maru jsme to zvládli  - 18 lužických vrcholů s velkou časovou rezervou
Já a Maru jsme to zvládli  - 18 lužických vrcholů s velkou časovou rezervou

Lužky si dejte!

Je tam moc pěkně, málo lidí (teď obzvlášť), krásný lesy (teda pokud neběžíte přes vykácený plochy s poházenými větvemi). Je to kraj, kde má dlouhou historii sklářství, potkáte spoustu stavení typických pro tenhle kout ČR.

Takže Lužický hory ahoj a uvidíme se!

Text: Roman Chládek
Foto: Marie Zelená, Roman Chládek
 



Délka trasy: 98,5 km, převýšení +4200 m
Čas: 17:22 hod.
Více info o PVLH: www.PVLH24.cz. Je zde i seznam všech vrcholů, přes které musíte vést trasu a další info
 


 

Roman ChládekROMAN CHLÁDEK

ultratrailový běžec a pravidelný zákazník pražské prodejny Rock Point v Letňanech

Věk: 49
Disciplína: horský běh - trailrunning
Kde bydlím: Luštěnice, nedaleko Benátek nad Jizerou
Měsíčně naběhám: 400-500 km (teď méně, je konec sezony a plánuji malý odpočinek)
Poměr tvrdý/měkký povrch: 10/90 %
Počet běžeckých bot v botníku: 11 párů
Počet závodů za posledních 12 měsíců: 5
Můj nejdelší závod: UTMB – Ultra Trail Mont Blanc, trasa TDS 125km / +7500 m, 26:56:36 h
Největší běžecký úspěch 2018: Hochkönigman - 92 km/+5500 m, 30. celkově, 10. místo v kategorii),
Největší běžecký úspěch 2019: Pyrenees Stage Run - 240 km/+15000 m za 7 dní, 10. místo celkově, 8. v kategorii.
 


Další outdoorové čtení

Jaké to je jet na kole celý den i noc a ještě k tomu v závodním tempu? Naše ambasadorka Markéta "Peggy" Marvanová se nám svěřila se svými pocity před závodem, během něj i po něm...
Chystáte delší túru? Zaměřte se nejen na plán trasy, ale i kontrolu vybavení. Proč? Přečtěte si, co se stane, když...
Patří mezi lezecky nejvýznamnější a jednoznačně taky nejfotogeničtější skalní útvary pohoří Dolomiti di Brenta...