Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Pyrenees Stage Run 2019

Roman a Zbyněk Chládkovi pod týmovým názvem RunSport Team vyrazili na závod snů: 240 km, 15000 m, 2 země, 5 národních parků. Roman se námi o svých zážitcích podělil a vy si tak můžete přečíst o zákulisí takového závodu a podívat se na ultrazávod pohledem samotného běžce...

Asi před třemi lety jsem někde na facebooku zahlédl zmínku o etapovém přeběhu Alp – Goretex Transalpine Run. Začal jsem se o to zajímat více, nicméně poté, co jsem zjistil, kolik je startovné, zůstalo na nějaký čas jen u snění.

Pak jsem narazil na obdobný závod v Pyrenejích, který běželi Zuzka a Honza Bartasovi a o kterém mluvili jen v superlativech.

Výběr závodu i parťáka

Oslovil jsem lidi v práci, známé, nevím koho všeho, až nakonec jeden z nich kývnul. Následně začalo přemýšlení, s kým a který z nich dát. Poprosil jsem o tip Honzu Bartase a Toma Rybáře, kteří měli s těmito závody zkušenosti, a zeptal se jich, který je podle nich lepší a proč. Za mě mi z toho vycházely lépe Pyreneje, ale finálně jsem to chtěl uzavřít až po poradě s parťákem, jehož výběr jsem pečlivě zvažoval, kandidátů jsem měl několik. To, co bylo za mě rozhodující, byl jejich výkon, chtěl jsem někoho, kdo bude o kousek rychlejší než já, aby mě motivoval víc běžet a ne jen se kochat.

Po několika měsících jsem se rozhodl pro bráchu. Těch důvodů bylo, krom výkonu, několik, včetně možnosti spolu předtím trénovat, abychom se sladili. Když padlo rozhodnutí s kým, začali jsme řešit kam a tady jsme se jednomyslně shodli – PYRENEES STAGE RUN. Proč? Těch důvodů bylo opět několik – protože jsme tam ani jeden nebyli, narodila se tam ikona běhání v horách Kilian Jornet, Pyreneje jsou jiné než Alpy a samozřejmě rozhodovalo i doporučení známých, kteří tam byli.

Cesta na start

Nebudu popisovat, co všechno předcházelo tomu, než jsme tam 31. 8. 2019 ráno odletěli, protože to bylo samozřejmě o tréninku, hledání levných letenek (to se nám stejně nakonec nepodařilo), řešení v čem poběžíme (rozuměj botách)…

Budík zvoní v 5:45, fuj, ale vlastně ne, hurá! Rychle posnídat, pofackovat poslední zbytky do báglu a mažu směr brácha, se kterým následně odjíždíme na letiště, odkud zamíříme směr Barcelona. Brácha má všechno časově naplánováno, takže i když máme při odletu hodinu zpoždění, jsme v pohodě, protože další vlak do místa startu jede za 2 hodiny. Na peroně jsme dříve a netrpělivě vyhlížíme náš vlak, ale ten pořád nic. Projelo už spousta jiných, ale ten náš pořád nic! Safra, vždyť už tu měl být před 15 minutami. Kontrolujeme, zda stojíme na správném nástupišti, ale to jsme. No nic. Asi nejen u nás jezdí vlaky později. Konečně je tady a my sedíme v něm a z Barcelony už jen poslední 2 hodiny cesty do Ribes de Freser, což je náš cíl a místo, odkud startujeme.

Cesta mi připadá nekonečná. Naproti sedí 2 týpci, co asi taky poběží. Ptají se průvodčího na stejné městečko, kam míříme my. Snažím se trošku číst, ale spíš koukám z okna a kochám se krajinou. No sláva! Jsme tady, vystupujeme a hledáme náš hotel. Z nádraží k hotelu je to asi 10 minut chůze. Ubytujeme se a teď vyzvednout startovní balíčky, zpátky na hotel a ve 20 hodin na večeři, po které je brífink. Lehce konverzujeme s dalšími spolusedícími u stolu, teda spíš brácha, já s mou mizernou angličtinou jen tak občas něco prohodím. Pořadatelé nachystali i místní vínko, tak to je povinnost ho okoštovat. Po večeři a rozpravě o trase pro další den hurá na hotel, nachystat věci na 1. etapu, která vedeRibes de Freser do Queralbs a má parametry 33,8 km/+2200 m. No, pěkný začátek. Večer je silná bouřka a slejvák, tak se jen modlím, aby to do rána přešlo a užili jsme si očekávané výhledy.

Na start!

Neděle ráno, 1. září. V 6 hodin zvoní budík. Jo vlastně hurá, čeká nás první etapa! Takže posnídat, dobalit cajky, obléknout a dojít na start, na místní náměstíčko. Když tam přicházíme, mám pocit, že vidím nějakou povědomou tvář. Jo jasný, je to Martin Hakl, hned se ke mně hlásí, a když se ho ptám, co tady dělá, tak prý je na dovče v Barceloně a zajel si sem zaběhat. Včera běžel tu naši první etapu a prý je parádní. No tak super, natěšení stoupá. Ještě nás oslovuje nějaký běžec: prý, "mluvíte česky?“ Takže je tu ještě dvojka Mountain Goats, což jsou Čech Pavel a Slovák Jakub.

V 8 hod. to Tomas odpálí a konečně běžíme. Pomalu stoupáme na první občerstvovačku, která je asi na 9. km. Tady se jen napijeme, popadnu pár ořechů a dál do kopce. Když se prodereme lesem, otevřou se konečně ty výhledy. Tady nahoře je to celý exponovaný, není žádný vedro, sluníčko svítí a míříme na nejvyšší vrchol prvního dne, což je Balandrau s 2585 m. Fotím a kochám se, ale pořád taky běžíme, jsme přece na závodech, byť většina ostatních říká, že to je pro ně adventure. Na vrcholu jsou Amíci z Aljašky, kteří mohutně povzbuzují, a když se s nimi brácha baví, vypadne z nich, že pracují pro značku Altra. Společný foto s bráchou a valíme dolů na další občerstvovačku.

Tady opět jen lehce napít a pojíst, hlavně ořechy a valit dál. Jen tak kouknu do jejich zápisu, kdo už proběhl a – ty jo, jsme devátí! Doteď jsme to vůbec neřešili, ale „top ten“ je paráda. No, nemá cenu to nijak moc řešit. Jednak nejsme ještě v cíli a druhak nás čeká ještě dalších 6 dní a je potřeba zachovat chladnou hlavu, abychom nepřepálili. Krajina okolo je nádherná. Nikdy jsem ve Španělsku a hlavně v Pyrenejích nebyl, takže to nasávám naplno. Běžíme do údolí, odkud zase stoupáme, místy až s lezeckými prvky. To mě baví. Teď už by to měla být jen rovinka a pak dolů. Za námi vidíme další 2 – 3 dvojice, safra. Ale co, prostě poběžíme a uvidíme, dnešek nic neřeší. Poslední občerstvovačka a pak jen dolů do cíle. Ten seběh mi ale nechutná, samý velký šutry, takže opatrně, hlavně se nezranit. Kousek před cílem nás předbíhají Christo a Anna, což je smíšená dvojka a taky nás dobíhají Skotky, který jsou famózní v seběhu, ale před nás se jim nechce, prý v pohodě. Už jsme v Queralbs, cíl, 11. místo, ale hlavně nealko pivko, jídlo a masáž. Skvělý! Pivek můžeš vypít, kolik chceš, rozuměj, KOLIK CHCEŠ, ne jedno a vypadni. Užíváme pohodu a sluníčko a po nějaké době pobalíme cajky a jdeme na vláček, který nás sveze dolů, do Ribes de Freser, kde nás čeká ještě jedna noc, než začne každodenní stěhování. Na hotelu odpočinout, zlehka protáhnout, pak večeře, brífink, na hotel a spát, ať jsme čerství na další den.

Do rodiště Kiliana Jorneta

Ráno opět budíček v 6 hod., snídaně, protáhnout, dobalit a na vláček, který nás opět doveze do včerejšího cíle v Queralbs, odkud běžíme do Puigcerda, což není jen cíl, ale hlavně rodiště skvělýho Kiliana. Trasa má parametry 37 km s převýšením +2000 m, ale tentokrát je to hlavně lesem a žádný moc velký výhledy. To mě až tak moc nebaví, ale co, další den si spravím chuť. Říkám bráchovi, že je potřeba myslet na to, že je to pořád teprve druhý den a šetřit síly, čehož se osobně držím. Zbyněk má tendence jít trošku rychleji, čemuž se bráním a běžím pomaleji.

Dneska do toho řádně šlapou naši spolucestující ze Švýcarska, Achim a Simon a taky Skotky. Hlavně Katie, Samantha je na poslední občerstvovačce slušně prošitá. Z lesů sbíháme dolů na prašnou cestu, která nás vede do cíle, do Puigcerda. Tady je cíl na náměstí. Opět rituál: nealko pivko, zapsat na masáž, něco sníst a společně se 2 páry z USA na campus, kde dneska spíme. Můj cíl na večer je jasný - pořádně se nacpat, ať mám na tu nejdelší etapu hodně sil. Večeře je parádní, dávám si polívku, nakládám i pořádný talíř „vege“ stravy a zeleninky, uff. Jako, je toho dost. Samozřejmě nechybí vínečko, jako každý den, to je super. Nacpaní jdeme na rozpravu o nejdelší etapě celého závodu. Prý bude krásně a teplo, hmm, tak to nic pro mě. Šup na pokoj a spát.

Nejdelší, 3. etapa do Andorry

Úterý ráno, budík na 5:15, protože dneska je start v 7 hodin. Trasa měří 47 km a máme nastoupat asi 2700 m. Cíl je v Encamp, v maličkém státu jménem Andorra. Protože je ještě trochu tma, z města nás vede auto, které asi po 5 km zastavuje a nechává nás pokračovat do kopců. Dnešek bude dlouhý a je potřeba jít s chladnou hlavou, čehož se držíme a do kopce zpomalujeme. Držíme se zase v popředí, bohužel s několika dalšími přichází lehký kufr a tak trošku ztratíme. Ale to je jedno, před námi je ještě spousta kilometrů. Dneska, na rozdíl od včerejška, je to zase kochačka. Nádherná příroda, totální fascinace horami, ale taky pekelný sanšajn. Začíná se oteplovat. To mi nedělá dobře a začíná se mi bouřit žaludek, takže ještě zpomalím. Brácha letí a čeká na občerstvovačce. Po ní nahoru, na nejvyšší bod dneška, což je Portella d´Engorgs s 2700 m. Slunce pálí a mně je hůř. Z gelu se mi zvedá žaludek, jen ho dám do pusy. A to jsme někde v půlce trasy. Trápím se, ale nejsem sám, přibíháme k jezírkům a přichází přísný stoupání na Coll de Ĺ Illa a pak dolů, do údolí. Jdu. Otřesy mi nedělají dobře, předbíhají nás další soupeři, ale nějak je mi to jedno.

Vbíháme do Andorry. Tak na tohle jsem se fakt těšil, ale ne s tím, že mi bude blbě. Využívám potůčky, nechávám se polévat ledovou vodou a piju už jen vodu, právě z těch potůčků. Je skvělá. Strašně si nadávám a říkám si, že už nikdy v takovým vedru a tak exponovaný závod nepoběžím, ale to asi každý, kdo běhá ultra, zná, v cíli už je všechno jinak. Míjíme pasoucí se divoké koně, krávy, ale hlavně se blížíme do cíle. Dneska mi to nesedlo. Dobíháme na 17. pozici a propadáme se pořadím na průběžný 15. flek. To je pořád cajk. Jeli jsme si to sem přece hlavně užít. Hlavně, že jsme v pořádku. Nealko pivka mi srovnají žaludek, masáž nohy a ledová voda v místní říčce je parádní. Najíst, napít, protože dehydratace dneska byla slušná a na hotel. Tady vyzvednout bágl s věcma, na pokoj, protáhnout se, poležet a večeře. Dneska je teda fakt parádní: pizza, ryby, spousta dalších dobrot, takže nevíš, co si nabrat. Chci ještě pizzu, ale tu už snědli Amíci, kteří se na ni vrhli, takže musím počkat, až ji zase doplní, mňam. Slušně nacpaný jdeme na brífink a pak zase spát, dneska to fakt potřebuju. Ještě, že zítra je krátký den, jen 20 km.

Na výletě do bezcelní zóny

Ráno si můžeme trošku přispat, start je až v 8.30 hod. Takže v klidu na snídani, zabalit tašky a taky běžecký bágly. Dneska bereme na test vestu Osprey Duro 6 z Rock Pointu, tak jsem na ni zvědavý. Parametry dnešní trasy jsou 29 km, ale převýšení 2000 m s cílem v Arinsal, ještě pořád v Andorra. První kopec paráda, žádný problémy. Občerstvit colou a oříšky, seběh dolů, zase do mírného kopce, seběh a pak už se blížíme k poslednímu kopci – ten bude ještě bolet. Před ním je občerstvovačka, takže nalít se colou, nabrat vodu, nějaký ořechy a melouny a hurá vzhůru. Brácha je rychlejší, já jdu s rozumem, stoupání je nekonečný. Konečně top, kde čeká brácha a teď už jen seběh dolů, do cíle, na pivo. Dneska jsme 13., pivka chutnají skvěle, masáž je fantastická, voda v potoce ledová, takže všechno dobrý. Na chvíli na hotel, ale odpoledne máme naplánovaný výlet do hlavního města malého státu – Andorra la Vella.

Jsem zvědav, protože tahle zemička je bezcelní zónou a rozkaz z domova zněl jasně – přivez značkový trička, stojí tam tak 2€. S bráchou se couráme po hlavní třídě, ale nic takovýho tady teda nemají. Levný cigarety, parfémy a alkohol tu jsou všude, ale trička za 2€ nikde. Vracíme se zpátky do Arinsal na hotel a na večeři. Večerní kolorit, po večeři rozprava na další den, kdy vyběhneme z Andorry zpátky do Španělska a start zase v 7 hodin ráno. Parametry jsou cca 40 km/2600 m nahoru, ale také 2900 m dolů.

Po stopách Kiliana Jorneta

Ráno je slušná kosa, ale jdu jen v tričku a v trenclích, tak zlý to nebude. Po startu míříme do národního parku Comapedrosa, kde se běhá skyrace a kde loni zaběhl šílený čas kdo jiný, než Kilian. První kopec je nekonečný. Na občerstvovačce jen pití a ořechy, ale to stačí, máme teprve 5 km, tak dál. Krátká rovinka a pak zase nahoru na jeden z nejvyšších bodů celého závodu – Portella de Baiau s téměř 2800 m n. m. Nádhera, nad námi krouží orel a my míříme nahoru, teplota rapidně dolů. Sakra, přece si nebudu brát bundu, už tam musíme být. Přestávám cítit prsty na rukou, ale to není nic nového. Tyhle problémy mě provází opakovaně a naposledy mě na 100 miles of Istria donutily vzdát. Ale na to nemyslet, tady se dohrabu na vrchol a pak by mělo být lépe.

Dneska se s bráchou držíme spolu, žaludek je v pořádku a cítím se dobře. Na vrcholu je fakt kosa a navíc silně fouká, mraky sedí nízko. Teď těžší technický seběh přes suťové pole, pak proběhnout údolím a dolů za teplem a sluníčkem. Běžíme s Christem a Annou, kteří zatím vedou mixy. Anna má trošku problémy se seběhem. Není divu, je už 5. den a únava se začíná projevovat. Běžíme společně, hop přes potůček, ale Anna uklouzne a padá do ledový vody, fuj. Říkáme jí, ať se převlékne, že nastydne, tak zpomalují a snad si jde vyměnit oblečení.

My běžíme dál, konečně sluníčko, teplo a občerstvovačka, kde mají zeleninovou polívku. Pošleme jí tam, napít, ořechy a dál. Dneska je to fakt dlouhý seběh, 16 km dolů, než půjdeme poslední kopec a zase seběh do cíle. Před stoupáním občerstvit, jen cola a ořechy a nahoru, ať jsme v cíli. Stoupání je zase dlouhý, za námi už se objevují Christo a Anna, kteří jdou jako stroje a nahoře nás docvaknou. Výhledy nahoře neskutečný, tak pokoukat a teď to rozběhnout dolů. Za chvíli už jsou oba daleko za námi, ale někdo se přesto blíží – Kanaďani Tara a Martin. Ti nás nakonec kousek před cílem i předběhnou.  Ale co, dneska bereme 10. místo, takže spokojenost. Cíl je malé město v horách - Tavascan.  Po každodenním rituálu v cíli, tzn. pivko, masáž, jídlo a na hotel, se jdeme natáhnout a domlouváme se, že se půjdeme před večeří trošku projít. Netušíme, že opravdu jen trošku, protože to město je fakt maličký. Procházka je tam na 15 minut, tak skočíme do krámu pro vodu a bagetu. Mám nějaký hlad a večeře daleko.

Po večeři, kde mají masoužrouti burgery s hranolkama je tentokrát brífink venku, kam se nikomu nechce, protože teplota rychle klesá a prognóza na ráno? Mají být pouhé 4°C. Na pokoji zase pobalit cestovní tašku, tohle je fakt snad největší pruda, nachystat věci na ráno a spát. Zítra trasa Tavascanu do Esterri d´Anneu, 26,6 km a +1600 m.

Po startu je to hned zase do kopce, takže se snažíme mazat, co to jde, kupodivu se cítím pořád líp a silnější, takže paráda. V půlce stoupání občerstvení colou a ořechy, gely jsem vysadil a je mi líp jen na tomhle, a zase stoupat na dnešní jediný vrchol, což je Collada Dels Tres Estanys s 2500 m, pak dlouhý, opět 16km seběh do cíle. Běží to dobře. Pereme to, co to jde, kousek před cílem dobíháme Belgičany, které jsme doposud viděli vždycky jen v cíli. Trošku zabloudili, tak běžíme společně a společně proběhneme i cílem na děleném 7.-8. místě. No tak to je jízda, to jsme nečekali, pořadí jsme celý den neřešili.

Kousek za námi dobíhá i česko-slovenský tým a čekají, kam až se pořadím posunou. Ostatně to my také. My průběžně 12., kluci jdou do první dvacítky. No super, protože na začátku seběhu byli s námi, ale pak jsme prý nasadili strašný tempo, a to už nedali, každopádně zaběhli skvěle! Pivka, masáž, melouny, vaječná omeletka a na hotel. Ty bláho, zítra konec. Bavíme se o tom, že na 11. místo ztrácíme jenom 19 vteřin a na 10. už 14 minut. To není málo, ale ty Amíky, Elizabeth a Stuarta, snad dáme a být 11. ze startujících asi 60 týmů, by bylo parádní. Ale Top10? Chodí nám zprávy, že prý je desítka na dohled a že to dáme. Ale 14 minut? Navíc, když Kanada běží skvěle a sedí jim hlavně technický seběhy? No uvidíme, jde se spát. Zítra nás čeká posledních 33 km a 2200 m do kopce, zase v poměrně velké výšce.

Útok na Top10

Po startu je zase pěkná kosa, na trávě dokonce jinovatka. Dneska jsem ale nasadil návleky na ruce a vestu, takže mi zima není. Profil je opět do kopce, pak dva brdky a seběh. Nejvyšší bod je Col de Basiero s 2700 m, pak technický úsek, druhý vrchol s 2600 m a dolů. Je opět krásně, to počasí nám fakt přeje. Pršelo jen dvakrát, ale vždycky až večer a přes den už bylo slunečno. Vyškrábeme se na první vrchol, jdeme opět společně s Christem a Annou, kteří ukazují, že do kopce jsou silní. Ale přichází obrovské kameny, po kterých musíš skákat, a to není nic pro Annu. Já si to naopak užívám a volám na Christa, že Speedgoat je mé druhé jméno, no, spíš kozoroh.

Všude okolo jsou ledovcová jezírka s průzračnou vodou, kde je vidět až na dno a samozřejmě krásný hory. Občas fotíme a kocháme se, na čas, ani výsledek nemyslíme. Je to krása. Jak já se cítím skvěle, tak naopak je vidět, že brácha už není tak jistý při došlapech a musí si dávat pozor, aby poslední den dokončil v pořádku, to je nejdůležitější. Proběhneme technickým úsekem mezi oběma vrcholy, jsme na druhém a tady je výhled na nejvyšší pevninský vrchol Španělska. Foto, protože tohle prostě musíš. Složit hůlky, sundat vestu a mazat dolů. Přibíháme na poslední občerstvovačku, kde mají skvělou čočkovou polívku, napít coly a dolů. Když odcházíme, akorát přicházejí Tara a Martin, takže náš aktuální náskok může být pár minut. Ale co, 11. místo je bezva. Začátek seběhu je techničtější, po kamenech, pak přichází zpevněná cesta, do cíle zbývá asi 12 km. Zkouším za to vzít, brácha se drží. Běžíme tempo okolo 4:15/km, to nemůžeme vydržet, je to fakt daleko. Zkusit to ale musíme.

Pořád to ženeme, dobíháme druhý pár z USA, Mikea a Emilly, kteří nechápou. Rubeme to dál a utíkáme jim, cíl se blíží, síly docházejí, takže občas na pár vteřin přejdeme do chůze, ale pak to zase rozběhneme. Cíl už sakra nemůže být daleko, i když se to zdá nekonečné. Konečně jsme v Salardú. Vidíme cíl! No hurá! Obrovská euforie, medaile na krk, gratulace od týmů, které jsou už v cíli – dneska 7. flek. Bude to stačit?

Protože je konec, dneska dávám alko piva a užívám si sluníčko a masáž, gratulace dalším, kdo dobíhají. Mike a Emilly nám děkují, protože díky tomu, že jsme je předběhli a utekli jim, tak jim to nedalo a začali víc běžet. Nakonec vyhrávají kategorii mix, běželi fakt dobře. Kanada nakonec dobíhá jedenáctá a my jsme celkově před nimi, na 10. místě. O 9 vteřin! 7 dní běžíš a nakonec rozhoduje takový minimální odstup. Vypadají ale, že jsou spokojení a navzájem si gratulujeme, stejně tak i s ostatními.

To byl ale týden…

Je konec. Poslední večeře, vyhlášení vítězů, spát a ráno busem 5 hodin do Barcelony, odkud se vrátíme domů.

Bylo to nádherný dobrodružství, neskutečná příroda, skvělý lidi jak z organizačního týmu, Jordi & Tomas, tak bezvadná parta nás běžců, ale hlavně dobrovolníci včetně masérů. Určitě to všem doporučujeme, je to dražší akce, ale kdo to zažil, určitě potvrdí, že to za to stojí. To, že jsme nakonec skončili desátí, je něco navíc. Letěli jsme si to užít, což se za mě splnilo vrchovatě. Po tom, co se mi honilo hlavou, že příští rok nic nepoběžím a na Andorra Ultra Trail nepojedu v žádném případě, je to už zase všechno jinak. Miluju běhání + miluju hory = miluju běhání v horách a zatím na tom nic měnit nebudu.

Poděkování za podporu

Děkujeme Rock Point Praha Letňany, konkrétně Zdendovi Baťkovi (Zdendo, ty fusky Smartwool v dyzajnu Rob Krar jsou naprosto skvělý!!!, díky moc za ně), který nás podpořil obuví Hoka One One, modely: Evo Mafate a Speedgoat 3 (což jsou za mě famozní botky, ve dvojkách jsem odběhal závody posledních dvou sezón) + běžecké vesty Osprey Duro 6. Děkujeme sponzorovi Hospoda pod gaštany v Prievidzi, který nám poskytl finance na startovné a děkujeme našim rodinám, které nám to tolerují, byť to s námi občas není lehké.

Trasa závodu a naše výsledky:

  • 1.etapa: Ribes de Freser – Queralbs, 34,3 km, 2200 m+, 5.51.53, 11. místo
  • 2. etapa: Queralbs – Puigcerda, 37,4 km, 1700 m+, 5:35:51, 15. místo
  • 3. etapa: Puigcerda – Encamp (Andorra), 47,5 km, 2600 m+, 9:02:08, 17. místo
  • 4. etapa: Encamp – Arinsal, 20 km, 1900 m+, 3:57:15, 15. místo
  • 5. etapa: Arinsal (Andorra) – Tavascan (Spain), 39,7 km, 2700 m+, 7:36:25, 10. místo
  • 6. etapa: Tavascan – Esterri d´Aneu, 26,6 km, 1800 m+, 4:14:54, 8. místo
  • 7. etapa: Esterri d´Aneu – Salardu, 32,8 km, 2300 m, 6:18:23, 7. místo

 

 

Videa na Youtube
 

 

Prožil a napsal: Roman Chládek, ultratrailový běžec a pravidelný zákazník pražské prodejny Rock Point v Letňanech.

Další outdoorové čtení

Začít s běháním po čtyřicítce? To nás zaujalo a zeptali jsme se Romana Chládka, ultratrailového běžce a věrného Rock Point zákazníka, na pár všetečných otázek.
Jak to vypadá, když se školíme přímo v terénu...
Nejlepší je, když si můžete produkty rovnou vyzkoušet. A my ty od Salewy zkoušeli přímo v Dolomitech...