Sean Villanueva O'Driscoll a jeho narozeniny v Patagonii

Nejlepší dárky jsou jednak ty, které se nedají koupit a také ty, které si nadělíte sami. A Belgičan Sean Villanueva O'Driscoll si vzal obě poučky zodpovědně k srdci a oslavil své čtyřicátiny více než velkolepě. Nevybral si totiž nic menšího, než šestidenní sólo traverz hřebene Fitz Roy.

Sean je lezec, kterého by si snad každý přál mít v partě. Nejen, že mu to leze a má zkušenosti z náročných expedic do velkých stěn, ale především se zdá, že z něj čiší zenový klid, optimismus a s flétnou na rtech rozdává dobrou náladu plnými hrstmi i po širokém okolí.

Zvětšit náhled obrázku: The Moonwalk traverse Fitz-Roy, © Rolando Garibotti, Patagonia Vertical

Krev, mráz a flétna

Belgie není zemí, kterou by zrovna proslavili bigwally. Z 13letého Seana, který začal na překližce, se ale postupně stal dobrodruh, který jezdil stopem po skalách a vbrzku i do dalekých krajů na náročné expedice. Zatímco většina lezců tíhne k dobře dostupným a bezpečně odjištěným oblastem, Sean našel zálibu v odlehlých koutech světa v liniích, které jsou, diplomaticky řečeno, zajímavé.

Nevadí mu, když je skála mokrá, zmrzlá, ani když mu zůstává ve zkrvavených rukách. Nacpe se bez okolků do bolestivých širočin a ještě si pochvaluje, jaké je to bezvadné dobrodružství. Zamiloval si bigwally, vysoké stěny, ve kterých hledá linie prvovýstupů. Jak sám říká, neexistuje nic, co by ho na životě ve stěně nebavilo. Naopak, maximálně si při tom užívá přítomný okamžik. I když čeká dlouhé dny v závěsné posteli, než se přežene fronta, vytáhne si svou irskou flétnu a užívá si, že má čas na preludování.

Sean na prvním vrcholu hřebene, De l'S. © Sean Villanueva

Posedmé v Patagonii

Patagonii si Sean, jako mnozí jiní lezci, zamiloval. A teď máme na mysli geografický název, nikoliv Kalifornskou značku oblečení, jejíž je Sean shodou okolností rovněž ambasadorem. Nejjižnější cíp Jižní Ameriky uchvátil generace dobrodruhů velkolepými scenériemi a pravou divočinou, které dodává patřičný šmrnc především nechvalně slavné nestabilní a divoké počasí. Je to místo, kde se odehrály významené milníky lezecké historie a Seanovo výkon z letošního února potvrzuje, že tento proces neustal. A to aniž bychom jakkoliv přeháněli.

Tommy a Alex

Celá řada lezců si dlouho brousila zuby na ikonický, pětikilometrový hřeben Fitz Roy. Ten zahrnuje kromě hlavního dalších zhruba 8 vrcholů, 4000 metrů pozitivního převýšení, lezení náročnosti až 6c a to vše ve zmíněných patagonských podmínkách, které zahrnují vichřice, sněžení, bouřky a další prvky zpříjemňující lezení.

Mnozí místní matadoři čekali celé roky, než bude dobrá konstelace, která by jim umožnila překonat náročnou linii. Až v roce 2014 přišel Tommy Caldwell, zkušený expediční dobrodruh a Alex Honnold, skvělý yosemitský lezec, ale patagonský nováček. V drobně lehkomyslném stylu, především ze strany Alexe, který si tehdy dokonce sbalil nesprávný typ maček, traverz přelezli v prvním pokusu a tímto počinem si zasloužili i Zlatý cepín.

Patagonská žula a zázračných 6 dní pěkného počasí. © Sean Villanueva

Dobrovolná roční karanténa

Uplynulo 7 let, situace ve světě je jiná, ale hřeben Fitz Roy zůstává stále stejně obtížný a patagonské počasí stejně nemilosrdné. Sean Villanueva je už rok v El Chaltén. Pandemie zavřela hranice a on se rozhodl zůstat dobrovolným vězněm na jednom z nejkrásnějších míst naší planety. Pro horolezce dobrodruha to byl rok v ráji. V ráji, který byl, k neradosti většiny místních prakticky bez turistů. Sean si to mohl užít z té lepší stránky. Byla to nejdelší doba, jakou kdy strávil na jednom místě. Učil se cizí jazyky, kromě flétny cvičil i na dudy, pěstoval zeleninu, užíval si spánek a zdravé jídlo. A lezení.

Čekání na okno

 Myšlenka na traverz se mu honila v hlavě celou řadu měsíců, promýšlel logistiku, rizika, ale nikomu se s tím raději nesvěřil. Tím spíš, když uvažoval o sólo akci. Kdyby býval řekl svému oblíbenému spolulezci Nicovi Favresse, zřejmě by nestálo mnoho sil ho pro takový bláhový nápad nadchnout, ale ten odletěl před lockdownem zpět domů. Navíc chtěl Sean už dlouho, inspirován Silvií Vidal, podniknout nějakou akci zcela sám.

Takto zleva doprava prostoupil Sean hřebenem Fitz Roy. © Rolando Garibotti, Patagonia Vertical

Bohužel, jak sám říká, se to uskutečňuje obtížně, když máte kolem sebe pořád tak skvělé spolulezce. Nyní ale nadešla ta správná chvíle. Za dlouhých zimních dnů si Sean pročítal lezeckého průvodce a spojoval jednotlivé články celé cesty. Zprvu bláhový plán začal nabývat reálných obrysů. Naplánoval si přelez hřebene v opačném směru než Tommy a Alex a říkal si, že by se mu na to ideálně hodilo 10 dní dobrého počasí. Tak dlouhé okno je ale v Patagonii holá utopie a tak se spokojil s hledáním šestidenního intervalu, na který je potřeba už jen nehorázné štěstí.

Hřeben si šel jednou okouknout v jihoamerické zimě, ale to se kvůli sněhu ani nedostal pod nástup. Výstup, který v létě zabere hodinu, mu v závějích trval 6x tak dlouho. Podruhé zas musel utíkat hned na začátku hřebene, když ho po vylezení dvou vrcholů smetl silný vítr a špatné počasí.

Sean po dokončení traverzu na posledním vrcholu Guillaumet.  © Sean Villanueva

6 dní plných dobrodružství

Začátkem února letošního roku ale opravdu došlo k oné šťastné konstelaci počasí. A že to vyšlo zrovna na jeho 40. narozeniny, považuje Sean za zázrak. Sbalil svou irskou flétnu a vyrazil. Až na poslední chvíli řekl dvěma přátelům, co má za lubem. Respektive nastínil, že začne výstupem na Aguja de l’S a uvidí, jak to půjde dál.

I tak počítal s tím, že se ho budou spíš snažit odradit. Opak byl ale pravdou. Rolo Gagibotti, místní horolezecká legenda, mu dokonce okamžitě vrazil své nejlepší lano a sadu zánovních friendů. Colin Haley mu zase půjčil odlehčené mačky a to dokonce ani nevěděl, jaký výstup má Sean v plánu.

I přes pokorný přístup se Seanovi povedl neuvěřitelný kousek. Během šesti dnů (5.–10. 2 2021) přelezl volně celý hřeben a trasu nazval Moonwalk Traverse. Navíc ohromil celý lezecký svět – i když to zdaleka neměl v plánu.

„Kdyby to šlo, rád bych si to přelezl jen tak sám pro sebe a nikomu o tom ani neříkal. Užíval jsem si lezení za východů slunce, bivaky s úchvatnými výhledy, dobrodružství v krásné přírodě a obrovské zážitky, které mi tato cesta přinesla.“

Sean na třetím z vrcholů, Rafael Juares.   © Sean Villanueva

Během velkolepého přelezu udělal díky napůl vybitému foťáku jen pár záběrů, ale...

O některé dojmy se podělil v rozhovorech: 

Jaké to bylo, oslavit čtyřicátiny v rámci tohoto přelezu? Dělal sis při tom rekapitulaci své více než dvacetileté kariéry?

V den mých narozenin jsem na to skoro zapomněl. Až když jsem potkal pár kámarádů, kteří zrovna sestupovali z Fitz Roy, poblahopřáli mi a mělo to skvělou atmosféru. První dny další roku života jsou pro mě vždycky trochu speciální, a když se jednalo o čtyřicátiny, byl ten pocit o to silnější.

Jak bys popsal technickou obtížnost výstupu? A jak to ztížil fakt, že jsi to lezl sólo?

Lezení samo o sobě tam není moc obtížné, ale náročnost spočívá v délce celého traverzu. Vyčerpávající je hledání cesty, mnohé úseky jsou často mokré nebo namrzlé a taky s sebou musíte tahat těžký batoh. A když lezete sólo, musíte každý úsek překonat třikrát: nejdřív vylézt jištěné sólo, poté slanit a vybrat jištění, vyprusíkovat zase nahoru a navíc ještě vytáhnout batoh. A pak začít s další délkou. Je to o dost težší, než když lezete lanovém v družstvu. Naštěstí jsem měl obrovskou kliku na počasí. Podmínky byly skvělé, ačkoliv jsem většinou lezl v jižních stěnách, které jsou na jižní polokouli ty stinné.

A jaká část traverzu pro tebe byla nejobtížnější?

Hned první den mi padající kameny udělaly na laně tři záseky až do jádra. Říkal jsem si, že se s tím asi moc daleko nedostanu, ale omotal jsem to páskou a pokračoval. Nějakým zázrakem lano vydrželo až do úplně posledního slanění, kdy už to oplet nevydržel.

Trochu jsem taky vybál při výstupu na Fitz Roy, kde jsem narazil na ledové úseky, na které jsem nebyl moc dobře vybavený. Na nohách jsem měl lehké nástupové boty, na nich hliníkové mačky a v ruce jeden cepín. Chvíli mi trvalo, ale nějak jsem se s tím popasoval.

Na které všechny vrcholy jsi v rámci traverzu tedy vylezl?

Hřeben má více než 5 kilometrů, během kterých jsem nastoupal bezmála 4000 metrů. Jsou tam lezecké úseky až 6c a vylezl jsem celkem na 10 vrcholů: De l’S, Saint-Exupéry, Rafael Juarez, Poincenot, Kakito, Fitz Roy, Val Biois, Mermoz, Guilaumet South, Guilaumet main.

Jedná se o 7 hlavních vrcholů v masivu Fitz Roy a k nim jsem přidal na závěr pár menších. Ty už tolik nezvyšují obtížnost traverzu, zaberou jen pár hodin, ale říkal jsem si, že bych si mohl užít ještě trochu lezení, když tam jsem. Kdyby tam byly další vrcholy, ještě bych pokračoval.   

A proč jsi cestě dal název The Moonwalk Traverse?

Říkal jsem si, že by bylo vtipné pojmenovat to podle toho typu tance, který dělal Michael Jackson, kdy to vypadá, že jdete pozpátku. A taky proto, že jsem to šel opačně, než Tommy a Alex. Taky jsem tam nahoře zažil neskutečnou atmosféru. Přišlo mi, že jsem od všeho pozemského tak daleko, že bych mohl být rovnou na Měsíci.

Co všechno sis s sebou sbalil?

Vybavení jsem nepřikládal moc velký význam. Myslím, že důležitější je odhodlání a motivace. Pořád si připomínám, co dokázali horolezci v dávných časech s vybavením, které zdaleka nebylo tak lehké a propracované, jako máme k dispozici dnes. Velká část mých osobních věcí navíc nebyla po roce v Patagonii v úplně nejlepší kondici, naštěstí jsem si hodně lezeckých věcí a oblečení mohl půjčit od lezců v El Chaltén.

Měl jsem s sebou následující:

• jídlo na 10 dní (bramborová kaše, polenta, sušená zelenina, ovoce a houby, ořechy, tvrdý sýr, koření, ½ litru olivového oleje, pár porcí Lyo Food)
• vařič a plyn
• oblečení: nepromokavé oblečení, péřovka, mikina R1, bunda Air Jacket, dvě trička, funkční spodní prádlo
• nástupové boty Scarpa Kalipe a lezečky Scarpa Instinct
• stan, karimatka, péřový spacák
• batoh a tahačák
• hliníkové mačky, cepín Petzl Gully, jeden šroub do ledu
• lano a pomocná šňůra
• dvě sady friendů, karabiny, sedák, 5 expresek, 6 smyček, 3 kladky s blokantem
• toaletní papír, kartáček, čelovka
• flétna

 

Traverz jsem dokončil s rezervou jídla na 4 dny a 250 ml olivového oleje, ale s posledním útržkem toaletního papíru. Bylo to tak tak. Batoh jsem nevážil, ale byl hodně těžký. Rozhodně příliš těžký na to, aby se s ním dalo lézt.

Jeden z vzdušných bivaků. © Sean Villanueva

Takhle to dopadne, když  půjčíte Seanovi na týden lano. © Rolando Garibotti, Patagonia Vertical

Širočina jako zákusek

Neuplynul ani měsíc a Seanovi se povedl další řádný patagonský zářez. Tentokrát spojil síly s Jonathanem Griffinem a společně se jim podařil prvovýstup jedné z nejdelších širočinových spár na světě. Linii v jižní stěně Cerro Chalten nazvali La Chaltenense (500m, 7a).

Ani pro ostřílené borce, jakými jsou Sean a Jon, to nebyla žádná procházka. V mrazivém dni, 3. března, si s jižní stěně užili asi hodinu slunce v prvních dvou délkách (společnými s cestou Colorado Route) a pak 15 minut večer. Oba si tak z cesty odnesli i lehké omrzliny. Netrpěla ale jenom jejich těla, nemilosrdná zubatá spára, do které se museli nacpat, požírala i jejich boty a oblečení.

„Zažili jsme několik zoufalých momentů,“ vzpomíná Sean. „ Párkrát mi to trochu uklouzlo, zasekl jsem se ve spáře, docházel mi dech a bojoval jsem o to, abych se udržel nějakou částí mého těla. Snažil jsem se tam nasoukat rukama, nohama nebo i celým tělem. Při tom jsem měl svaly kompletně zakyselené a musel jsem se přemlouvat, abych to nevzdal. Pak jsem se nějak oklepal a snažil se vylézt těch pár centimetrů zase zpátky.“

La Chaltenense (500m, 7a) je 350metrová a bolestivá širočina. © Sean Villanueva

Dva friendy na jednu délku

350metrová spára, která jim dala tak zabrat, je po celou dobu široká 12-15 centrimentrů, což je přesně ta nepříjemná velikost, ve které se nedá lézt na žábu, ale zároveň do ní nevsoukáte celé tělo. Obtíž představuje i jištění.

Většina 8délkové cesty se dala zajistit jen Camalotem velikosti č. 6, které měla dvojice jen dva a tak je postupně posouvali tak, že na konci délky občas nebylo mezi štandy žádné mezijištění. Vše vylezli kompletně tradičním způsobem, žádné nýty ani skoby. Nejdřív se střídali na prvním konci lana, ale od 4. délky se ujal vedení Sean, což ale zase způsobilo, až Jon často mrznul skoro hodinu na štandu.

Cesta Chaltenense začíná společně s linií Colorado. © Jonathan Griffin

Koncert až do ranních hodin

Lezecký očistec si tak aspoň zpříjemňovali muzikou, kterou Jon pouštěl z malých reproduktorů, Součástí nákresu prvovýstupu je tak i playlist se skladbami k daným délkám. Na vrchol Cerro Chalten se dostali až 4. března v půl čtvrté ráno. Bez stanu, bez vařiče. Přečkali noc v jednom spacáku a ráno začali sestupovat.

La Chaltenense (500m, 7a) včetně playlistu 
Větší verze obrázku: La Chaltenense, © Rolando Garibotti

Po výrazné spáře pokukoval Sean už pár let.“Je to zřejmá linie, čistá spára, která rozděluju hladkou jižní stěnu Cerro Chalten. Královská linie.“ Jméno cesty se vztahuje k jejich dlouhému pobytu v El Chatén, Sean i Jon tu strávili více než rok. Chtěli tak alespoň trochu poděkovat místní komunitě, která je přijala mezi sebe. V jižní stěně, ve které jsou linie nesoucí názvy California, Washington, Colorado, Canada a Britain, je tak od letoška i cesta vzdávající hold i místnímu prostředí. A není ledajaká. La Chaltenense je opravdová „king line“, výjimečná a velkolepá.

Stín Fitz Roy během dalšího mrazivého bivaku.  © Sean Villanueva

Podívejte se na pár povedených videí, ve kterých účinkuje Sean:
 

• Dokument Dodo’s Delight z arktické expedice
• Sean leze v Ádru. Třídílné video ve francouzštině s anglickými titulky
• Dokument A line across the sky o přelezu Tommyho Caldwella a Alexe Honnolda
• Nejlepší hudební klip všech dob od Seana Villanueva a Nico Favresse: Oslavné video mikiny Patagonia R1

 

Seán Villanueva O’Driscoll je ambasadorem firmy Patagonia

Zdroj: Rock And Ice, PataClimb, Patagonia, Patagonia Vertical, Alpinist