Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Sokolovská 24hodinovka aneb závod, na který budu ráda vzpomínat

Peggy Marvanová se zcela vymyká škatulkám. Nejen svou povahou, nýbrž i sportovními výkony. Kolo je její vášní a miluje extrémní výzvy. A protože plánovaný bikepackingový závod v Kyrgyzstánu byl měsíc před startem zrušen, zaměřila se na jiný cíl - tuzemský závod Sokolovská 24hodinovka 2020. Přečtěte si, jak se Peggy jelo na prvním závodě po operaci kolene...

čtyři dny do startu mého prvního letošního závodu

Zastavuji se na půlroční kontrole s operovaným kolenem a v hlavě mi běhá několik otázek. Přemýšlím, jestli svému ortopedovi prozradím, co plánuji na víkend. Přemítám, jak asi bude znít jeho odpověď. Tuším, že mě za tento nápad dvakrát nepochválí.

Nakonec proto po vstupu do ordinace rozhovor ohledně mých plánů ani nezačínám. Jen se nenápadně ptám, jak se mu koleno líbí a co všechno nesmím dělat, abych se neocitla zase na začátku. Dostává se mi odpovědi ve znění: „můžete dělat skoro cokoliv, ale se vším začínejte pomalu a postupně. Furt hrozí, že si to můžete přetrhnout.“ To ale ostatně hrozí vždycky, doplňuji si v duchu odpověď sama pro sebe.

Každopádně jupí. Tahle odpověď mi totiž jako svolení stačí. Postupně… To půjde! Jedno kolo sokolovské čtyřiadvacítky má 8,5 km, takže prostě budu postupně nastupovat do dalších a dalších kol a uvidíme, jak dlouho to půjde. Nepojedu v žádných odlehlých horách, takže můžu kdykoli skončit. Zatím jsem nezkoušela, kolik toho koleno vydrží na jeden zátah. Je to můj první letošní závod.

Markéta

krátce před startem

Stojím na startu v nastavení, že to tam prostě pošlu a pojedu bomby, co to dá. Mimo své odhodlání mám navíc v depu ten nejlepší support tým v podobě manžela Adama. Nikdo jiný mě nezná tak dokonale, je radost ho tu mít. Tento typ závodu sice není nic, co by mě extra lákalo, stále se jen točit dokola na stejném okruhu, ale když mi letošní situace neumožnila závodit jinde, užiju si to alespoň tady.

Jestli zjistím, že koleno drží a funguje jak má, budu doufat v otevření hranic do Maroka a budu chtít startovat na bikepackingovém závodě pohořím Atlas.

Ambice na vítězství nemám. V závodě mimo mě startuje Nikol, která je v těchto podnicích mistryní Evropy a na letošní rok se připravovala na mistrovství světa v Austrálii. Já se na tento typ zátěže cíleně připravovala sotva tři měsíce. Od chvíle, kdy bylo jasné, že letos neodletím na bikepackingový závod do Kyrgyzstánu. Pokud bych měla šanci, bylo by něco špatně, uklidňuji se. Nikol je hustá borka a já se těším, že s ní porovnám své síly po dlouhé závodní pauze.

Před startem v zázemí Rock Point stanu

Je odstartováno!

Do prvního kola nastupuji, jako by bylo poslední. Baví mě kopce i pocit rychlosti. Kolo, které není naložené, prostě letí terénem jakoby nic. Cítím, že co mám našlapáno v kopcích, ztrácím vůči Nikol ve sjezdech. Ta holka fakt letí jako blázen.

Přibližně po pěti kolech začínám mít očuchanou trať a už se to taky nebojím pustit. Cítím se vnitřně spokojená. Jako bych se konečně po té dlouhé době dostala zpět, kam patřím. S každým dalším kolem cítím, jak se ve sjezdech zrychluji. Přesně vím, kdy přijde jaký pařez, strom, kámen. Vím přesně, kde a jak přehodit. Mám naučená místa, kde se stihnu napít nebo najíst. Jen letím a užívám si to.

Peggy Marvanová při startu závodu Sokolovská 24hodinovka

Krátce po stratu

Do začátku jedenáctého kola ztrácím na Nikol 8 minut. Jen pro představu, je to chvíle, kdy máme obě v nohách 85 kilometrů. 85 kilometrů, které jsme najely průměrnou rychlostí 20 km/h. V jedenáctém kole ale řeším defekt, který mě zdržuje jak na trati, tak v depu. Do patnáctého kola už vyrážím se ztrátou celého jednoho kola. Ale výkon je to stále z mého pohledu neuvěřitelný. Neuteče ani 8 hodin (jedna třetina závodu) a už mám najeto 153 kilometrů, Nikol 161.

Předání vody během závodu Sokolovská 24hodinovka 2020

Polovina závodu

Po dvanácti hodinách vjíždím do 26. kola. Když ho půl hodiny na to dokončuji, mám v nohách 221 kilometrů a začínám výrazně litovat, že na této trati nejsem vlastníkem celoodpruženého kola. Rychlá a rozbitá trať mi ničí ruce i záda.

Normálně nemívám na kole žádné odpružení. Celokarbonový rám s karbonovou vidlicí by byl mou volbou číslo jedna, i pokud bych se znovu postavila na start závodu 1000 mil. Jenže tady je to jiné. Trať je nejen plná kořenů a hrbolů, ale navíc je rychlá. Ve sjezdech to tu člověk valí co nejrychleji tak, aby udržel řídítka.

Včera večer jsme ještě na poslední chvíli přehodili na mém kole pevnou vidlici za odpruženou, ale to stejně na této trati nestačí. Nikol a vesměs všichni ti, co už na této trati závodili, mají většinou kola celoodpružená. Ti, co je nemají, mají stejný problém jako já. Jsme úplně vymletí.

Předávka vody během závodu Sokolovská 24hodinovka. Support tým dělal Markétě manžel Adam

Šestnáct hodin od stratu (dvě třetiny závodu za námi)

Mám ujeto 277 kilometrů a Nikol úctyhodných 290. To je vzdálenost, kterou bych před několika lety zdolávala skoro celých 24 hodin. S epickou muzikou v uších a silou ve svalech se sama udivuji nad výkonem, který tu s Nikol podáváme. Diví se i někteří ostatní závodníci. Před chvíli jsem předjížděla závodníka, který na mě hulákal: „Ty kluci tě tu nějak honí!“ Po mé odpovědi, že nejedu v týmu, ale sólo, se podivil ještě více.

Dávám si deset minut pauzu, abych ulevila bolesti zad. Prášek proti bolesti, co jsem do sebe lupla před začátkem kola, zatím nezabírá. Bolest zad už dosáhla takového stupně, že se za jízdy skoro nedokážu pustit rukou řídítek a napít se. Na každém sjezdu si přeji, aby už skončil. Je jasné, že musím na chvíli zastavit a něco i sníst, jinak bych za chvíli shořela. Při příjezdu do depa prosím Adama, ať mě chytne. Normální sesednutí z kola by hrozně bolelo.

Pohled na zázemí závodníků. Markétin je pod  značkou Rock Point

O deset minut později

Jedu zpět na trať. Prášek proti bolesti zabírá a záda ani ruce už mě netrápí. Začínám ale cítit, že mi tuhne koleno. Dokonce cítím, že se ozývá, i přesto, že bolest zad už necítím. Je jasné, že musím zvolnit. Dochází mi, že právě přišla ta chvíle, kdy už nemůžu dál jezdit bomby.

Posledních 8 hodin závodu

V poslední třetině závodu už se řídím jen kolenem a dávám pomalých 6 kol. Je to hodně velký nepoměr vzhledem k předcházejícím 32 kolům. Nikol se tak vůči mně s najetými kilometry posouvá do vesmírných čísel.

Je to vůbec poprvé, co zůstávám v depu a čekám, než budu moci nastoupit do posledního kola. Bez objetí posledního kola v určitém čase by se mi přechozí výsledek dle pravidel totiž vůbec nepočítal. S hodinovým odstupem mi čekání v depu jde na mozek a jedu zkusit, jestli toho neujedu víc. Jen co vjíždím do kopce, se ale otáčím do protisměru a vracím se zpět do depa.

Nejde to. Více než to jedno poslední kolo nedám. Ležím ve stanu a přemýšlím, jestli ho vůbec zvládnu objet nebo aspoň dojít. Nakonec to skutečně zvládám a s pohonem na jednu nohu objíždím poslední kolo. Jupí, můj výsledek se počítá!

I přes dlouhou nečinnost končím s náskokem dvou kol na druhém místě a najetými 323 kilometry. Nikol pokořila svůj osobák a překonala magickou hranici. Najela 408 km. Tuším, že je sama ráda, že jsme do toho na začátku obě šly tak ostře. V minulém roce totiž neměla konkurenci a na první místo jí stačilo najet 263 kilometrů.

Vyhlášení vítězů na závodě Sokolovská 24hodinovka. Markéta Peggy Marvanová na druhém místě

Den po závodě

Po hodinové regenerační masáži u mého maséra uléhám do postele, vypínám zvonění a usínám. Toto je ta chvíle, na kterou mé tělo čekalo. O pár hodin později už se probírá úplně jiný člověk. Je možné, že je má regenerace tak rychlá? Jak mě ten Míra (masér ze salónu RelaxProTělo) dokáže tak rychle restartovat? Všechno je zase v normálu. Cítím se skvěle a jen si říkám: „Škoda, že si takhle dokonalou regeneraci nemůžu dopřávat i na bikepackingových závodech.“

Jaký je závěr?

Asi se budete divit, ale já jsem z účasti na tomto závodě nadmíru spokojená. Dokázala jsem do toho závodu dát všechno. Zjistila jsem, že to moje koleno není vůbec marné. Naložila jsem mu festovně a vydrželo najet 323 kilometrů, co víc si přát? Teď už jen pokračovat a s chutí vyjet do dalších tréninků. Motivace brzy někde rozjet další bomby je veliká.

Neuvěřitelný výkon po operaci kolene. Peggy ujela 323 km a odpočinek po závodě je více než zasloužený

Tréninkům a biku zdar!

Text: Peggy Marvanová, členka Rock Point Týmu
Foto: archiv Peggy Marvanová

Další outdoorové čtení

Původně chtěl vyzkoušet jednu etapu, nakonec dal všechny čtyři. Jáké jsou jeho postřehy a zážitky z trasy Dešenice - Vysoké lávky...
Etapa Vysoké Lávky - Modrava nám ukázala nádherná panorámata, lesní cesty i šumavské louky. Jak se běží...
Podzimní turistika v rakouském pohoří Hochschwab láká krásnou přírodou...