Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Splněný sen na Campanile Basso

Tuhle estetickou jehlu jsme s Tereskou okukovali už pár let a letos na ní konečně došlo. Campanile Basso patří mezi lezecky nejvýznamnější a jednoznačně taky nejfotogeničtější skalní útvary našeho oblíbeného dolomitického pohoří - Dolomiti di Brenta. Pokaždé, když jsme kolem procházeli po centrální části zajištěné stezky Via delle Bocchette, pokukovali jsme po lezcích, kteří jsou nastřelení ve stěně, a těšili se, až se do ní nastřelíme taky!


Nejkrásnější pohled na věž Campanile je z východu (tudy vedou např. cesty Via Normale a Via Preuss). Vrchol vlevo je Cima Brenta Alta

Do Madonny, východiska na lezecké túry v centrální části Brenty, jsme dorazili během tropické neděle a vidina víc než 1000metrového nástupu na chatu Pedrotti s bágly plnými lezeckého harampádí nám už dopředu vzala možná více sil, než ve finále stoupání samotné (normálně by bylo asi logisticky lepší si pro lezení na Campanile udělat basecamp na Rifugio Brentei, letos zde ale probíhá rekonstrukce a chata je uzavřená).

Pro Teresku to je v podstatě první pořádný “pokaranténní” výlet do Alp a po mé vlastní zkušenosti z června mi bylo jasný, že člověka po půlroce lezení pouze v Českém ráji dokáže i nadmořská výška 2 000 m slušně rozstřelit. Teresce solidárně beru většinu lezeckých cajků a funíme do kopce.

Cima Tosa 3.173 m - nejvyšší věž Brenty. Pro letošek se loučíme
Asi nikdy se nerozhodnu, jestli je na Brentě hezčí východ nebo západ slunce

Bouřkové počasí si žádá brzký start

Na chatu se nám to daří relativně pohodovým tempem a s hodně pauzami (v závěru i v bouřce) dorvat nakonec za necelý 4 hodiny a přicházíme akorát na večeři. Kontrolujeme předpověď. Nejlíp to vypadá hned na zítra (rozuměj - bouřky mají dorazit kolem 18.00).

Pro letní lezení v (nejen) Dolomitech je samozřejmě klíčový co nejmíň elektrických výbojů ve vzduchu a tak lehce měníme plán a místo původně zamýšleného kratšího rozlezu zítra rovnou vyrazíme zkusit štěstí v cestě Diedro Fermann (V+, 600 m) vedoucí na Campanile. Odnášíme si snídaňový balíček na pokoj a s budíkem nastaveným na 3.30 uleháme.

Ráno jsme ve čtyři nastoupení před chatou a na to, že jsme v téměř dvou a půl kilometrech, je nezvyklý teplo. V krátkým stoupání do sedla Bocca di Brenta se hned ze startu solidně zapotíme, abychom se hned následně zchladili při sjezdu sněhového pole na druhé straně za ním. Atmoška nemá chybu. Je teplo, ticho. Jsme tu jen my dva, naše čelovky a slušná nervozita.


Komín v asi 5 délce, tady jsme si
Komín v asi 5 délce, tady jsme si "poprvé zalezli"

Geniální zkratkou pod nástup

Dostávám geniální nápad a pod stěnu se nás snažím natraverzovat co nejkratší cestou suťákem. Včera jsem si při nástupu na chatu všiml, že by tu měla být vyšlapaná cestička. Zkus si jí ale trefit za tmy. Z geniálního plánu se stává boj s volnými kameny korunovaný mým několika metrovým sjezdem po zadku a sedřenou rukou.

Jsme pod západní stěnou Campanile. Co čert ale nechtěl, je ještě tma! Není ani šest ráno a tak nemusíme nikam pospíchat. Než vyřešíme potřeby, rozmotáme lana a podruhý dnes posnídáme, je šero. Začínám lézt.

První délky jsou “rozlezový” za +- IV, po rampě ubíhající mírně doprava. Sem tam stará skoba (asi jednou za 30 metrů) a silovější výšvih na polici, zatím ale v klidu lezu jen v nástupových botách a už od prvních kroků jsem mile překvapený, jak je místní skála pevná. Na Dolomity dost neobvyklý. Máme za sebou tři délky, a něco přes hodinu lezení, když stojím pod obřím komíno-koutem, kde začínají první těžší kroky cesty.

Garmont Dragontail LT - nejlepší lezečky do lehčích délek
Garmont Dragontail LT - nejlepší lezečky do lehčích délek

Přichází slunce a těžké délky

Z překladu italského popisu cesty mám zafixováno, že se časem musím přesunout z koutku do stěny vpravo a tak se několikrát po sobě moc brzo vydám špatným směrem a lezení si hloupě zpestřím o ošemetný traverzový kroky do neznáma a zase zpátky. Terka se mi směje.

Jsme asi na sedmém nebo osmém štandu, máme cca 300 metrů a já se přezouvám do lezeček. Stěnu nad náma pomalu olizuje sluníčko a erární jištění a všemožný stoletý smyčky přibývají. Definitivně opouštíme zmiňovaný kout. Je tu první plotna označená pětpluskou a popravdě si v ní i slušně zalezu. Sluníčko už nás definitivně začíná smažit, nasazuju sluneční brýle a sundání lezeček na dalším štandu vyhlížím jak Vánoce.

Po téhle délce se s Terkou shodujeme, že to bylo celkem těžký a trochu se děsím toho, co přijde teď. Před námi je klíč cesty, výlez do obří díry cca ve dvou třetinách stěny a následný traverz na předskalí. Dvě délky obtížnosti V+ a V-.
 

Nalézáme do kouta Nalézáme do kouta
 
Opouštíme dlouhý kout. Sluníčko je tu, a pětpluskový délky s ním Opouštíme dlouhý kout. Sluníčko je tu, a pětpluskový délky s ním

První je silovější a trochu nečitelná, ale nakonec ne až tak těžká. Druhá celkem dobrodružná. Nejdřív je potřeba udělat kotrmelec při výlezu z jeskyně a pak opatrně traverzovat po polici a nějak se u toho naskládat pod převis nad ní. Traverz je ale super zajištěný skobkama a tak, jak už to u traverzu bývá, víc se v něm asi navzteká Tereska na druhým.

V teniskách na vršek

Je kolem druhý odpoledne a jsme na obří polici (předskalí) označovaný jako “Stradone Provinciale”. Odtud už se na vršek dolézá normálkou. Asi 150 metrů lezení po severozápadní hraně už rozumný obtížnosti III+, max IV. Obědváme a já se přezouvám zpátky do tenisek a jdem to dorvat. Je tu víc variant, jak to lézt. Buď se držet hrany anebo opět nalézt do západní stěny. Nějak tím kličkujeme a především se vyhýbáme borcům, kteří už jedou dolů. Lezli Via Preuss.

Dolézám poslední metry a strašně si to užívám. Nějak to na mě doléhá. Tahle věž, tahle cesta byla velký sen a navíc se mi jí podařilo vylézt s Tereskou. Pecka! Na nějaké velké oslavy to ale na vrcholu není, zatahuje se a je nám jasný, že brzy začne bouřit. Zápis do knížky jak ve Skaláku, pusa, zazvonit vrcholovým zvoncem a čus, jedem dolů.

Vrchol Campanile Basso 2.877 m
Vrchol Campanile Basso 2.877 m

Bouřka si pospíšila

Zpátky na Stradone Provinciale nám to vychází na dvě dlouhý slanění, cestou zachraňuju lano, který se tu zaseklo talošům, aby se následně zaseklo při stažení i nám skoro ve stejném místě. Sóloju pro něj zpátky asi 15 metrů a pak běžíme po “štrádě”na východní stranu Campanile, kudy se jede dál dolů.

Začíná bouřit, pršet, padaj kroupy. Tereska je ale statečná a po dalších asi pěti slaněních a závěrečným půlhodinovým boji se zaseklým lanem (který mi nakonec pomůžou uvolnit kluci, který jsem předtím zachránil já) konečně stojíme v sedle Bocca Centrali a za deště mastíme po ferratě na večeři.

Pro úplnost se ještě jistě sluší dodat, že Campanile Basso bylo poprvé slezeno po nesčetných předchozích pokusech Ottem Ampfererem a Karlem Bergerem Normální cestou 18. srpna 1899. Cestu Diedro Fermann, kterou jsme lezli my, prostoupil horský vůdce Rudolf Fermann na laně s Perry Smithem 27. Srpna roku 1904. Campanile a konkrétně tahle cesta je jednou z největších klasik v celých italských Dolomitech a průstup touto linkou je neuvěřitelný zážitek!

Terka v traverzu z díry. Nohy špatný, ruce taky
Terka v traverzu z díry. Nohy špatný, ruce taky

Hodí se vědět:

Lokalita:

Itálie, Dolomiti di Brenta, Campanile Basso (2877 m)

Online se dá vygooglit třeba na webu sassbaloss.com nebo jinde. Doporučuji si ale pořídit knižního průvodce Le perle del Brenta od Franca Nicoliniho - je sice v italštině, jsou tu ale skvělé tipy na krásné cesty a hezky udělaná užitečná topa k nim.

Kdy vyrazit?

Na Brentě se leze od začátku července cca do poloviny září - stabilní předpověď a minimální riziko bouřek je klíč k bezpečnému návratu do údolí!

V půlce slanění se věž obchází po
V půlce slanění se věž obchází po "Stradone Provinciale"

Kde složit hlavu:

Buď na chatě Brentei nebo Pedrotti, ubytování s polopenzí v obou případech vyjde na cca 50 euro a důležitá je předchozí rezervace.

Příjezd a parkování:

Z Madonny di Campiglio je nejlepší vyjet autobusem k chatě Vallesinella, odkud je to buď necelé 3 hodiny (a 750 metrů výškových) na chatu Brentei, nebo 4 a půl hodiny (1250 výškových) na chatu Pedrotti.

V Madonně je několik placených parkovišť, kde se vždycky najde místo.

Zapisování do knížky jsme poctivě trénovali celé jaro ve Skaláku
Zapisování do knížky jsme poctivě trénovali celé jaro ve Skaláku

Přístup pod stěnu:

  • Z Brentei - po turistické cestě směr Bocca di Brenta přímo pod Campanile pak uhnout vlevo a serpentínkami suťovištěm přímo pod stěnu (cca 1 hod., 300 metrů).

 

  • Z Pedrotti vystoupit do sedla a sejít na druhou stranu přes sněhové pole a krátkou ferratu ke zmíněnému suťáku pod stěnou (opět asi 1 hod., 100 metrů nahoru a 200 metrů dolu)

 

Po slanění do sedla Bocca Centrali pak po via ferratě zpátky do  Bocca di Brenta (asi 45 min) a zpátky na chatu).
 

Štandy v normálce jsou tutový Štandy v normálce jsou tutový

Náročnost:

  • obtížnost: V+
  • délka: 600 metrů / 21 délek
  • topo
  • lezení cca 6-8 hod.
  • slanění 2 hod.

 

Cesta je z roku 1908 a obtížnost a jištění tomu také odpovídá. Nejtěžší místa mi reálně přišli za 6a/6a+. Nejtěžší místa jsou poměrně dobře vyskobované a štandy taky. Slaňovací dráha na východní stranu je vybavena obřími slaňovacími kruhy.

Vybavení:

Lezli jsme na dvou 60 metrových půlkách. Měli jsme sadu friendů (menší je dobré zdvojit a nebojte se vzít si i větší) a dvě sady vklíněnců, asi 10 expresek (dobrý je mít prodloužený “alpský”), několik 120cm smyček, asi 8 zámkovek, jistítka, a několik metrů repky kdyby něco.

Goráčovka, čelovka a lékárnička je samozřejmost.

Dolez po severozápadní hraně je za odměnu
Dolez po severozápadní hraně je za odměnu

Předpověď:

Předpověď počasí je dobré sledovat třeba na webu Alpenvereinu.

Ostatní tipy:

Tohle byla zatím první pořádná cesta, kterou jsem na Brentě lezl. Mrkněte do průvodce (Le perle del Brenta od Franca Nicoliniho) a něco si vyberte. Já osobně se chci vrátit na něco ve východní stěně Cima Brenta Alta a také do údolí Ambiez, kde jsou spousty krásných věží.

Cima Tosa 3.173 m - nejvyšší věž Brenty
Cima Tosa 3.173 m - nejvyšší věž Brenty


Text a foto: Lukáš Klingora
 


Lukáš KlingoraLUKÁŠ KLINGORA

Horský průvodce a instruktor lezení. Baví mě všechny druhy horolezectví, skialpinismu a pohybu v horách. Od lezení sportovek, tradičního lezení na písku a zimního lezení ve Skotsku přes ledolezení a výstupy v Alpách až po skialpové túry v Krkonoších a Beskydech, ferratové přechody v Dolomitech nebo trekování v Himalájích. Rád jezdím také i na horském kole.

lukymountain.cz
IG: @lukymountain.cz

 

Další outdoorové čtení

Jaké to je jet na kole celý den i noc a ještě k tomu v závodním tempu? Naše ambasadorka Markéta "Peggy" Marvanová se nám svěřila se svými pocity před závodem, během něj i po něm...
Chystáte delší túru? Zaměřte se nejen na plán trasy, ale i kontrolu vybavení. Proč? Přečtěte si, co se stane, když...
Jak si užít dny volna aktivně a v pohybu? Přitom obklopeni přírodou i bohatou historií? Máme pro vás tip na dovolenou...