Tatranský Eiger v rychlém tempu

Severní stěna Malého Kežmarského štítu (2 514 m) je se svojí výškou 900 metrů nejvyšší tatranskou stěnou vůbec a jednoznačně také patří mezi největší alpinistické výzvy ve Vysokých Tatrách. Výzvu přijímáme i my a jako výstupovou trasu vybíráme kombinaci cest legendární Weberovky (VI) a v horní polovině stěny pak klasickou Szczepanského cestou (II-III) na vrchol. Tatranský Eiger is calling!
 

Do stěny jdu společně s Lukym a popravdě se ani na vteřinu nepozastavuji nad tím, že jsme se společně vlastně dosud nikdy nenavázali na lano. Je to ostřílený Sokolík a na svém kontě má mimo jiné i čestné uznání od ČHS za výstup roku. Je mi ctí!

Je 6.00 ráno, stojíme pod monstrózním koutem Weberovky uprostřed stěny a rozkaz zní jasně. Navázat a valit!
 

Po úvodním zahřívacím sólu přichází na řadu první jištěná délka. Luky s lehkou nervozitou odlézá od štandu lehčím mixem, zakládá první jištění a najednou hlasitě výská. Naráží na luxusní firn! Mizí mi z dohledu tak rychle, že nestíhám ani podávat lano. Hroty cepínů a maček krásně chrumkají. Podmínka storočia!
 

Podmínka je tak suprová, že vlastně vůbec nic neřešíme a jen valíme Weberovkou vzhůru. Některé štandy vynecháváme a výjimkou nejsou ani pouhá dvě cvaklá jištění na celou lanovou délku. Žádný zdržování.
 

Jediné, co nás ve Weberovce trochu zbrzdí, je čtvrtá délka s nepříjemným traverzovým oblezem ve skále. Zbytek na vrchol Pavúkovy veže jdeme na průběh.
 

Na vrcholu Pavúkovy veže, kde Weberovka končí, jsme už v 8.40 a ani se nám nechce věřit, jak jsme tu brzy. Slaňujeme na Nemecký rebrík (výrazná rampa, která dělí stěnu cca v polovině). Svačíme a jdeme hledat nástup do Szcepanského cesty. Díky lehce zafoukaným stopám od Ondry s Danem, kteří měli včera totožný program, a také díky detailnímu popisu v průvodci máme orientaci hodně snadnou a začínáme se hrabat druhou polovinou stěny k vrcholu.
 

Terén je sice lehčí, podmínka je ale výrazně jiná než ve Weberovce. Tutový firn střídají prašanem zaváté police s příměsí volných lokrů. Zkrátka, klasické tatranské lezení první kategorie. Jsme ale stále celkem v laufu.

Naší postupovou flow v první polovině Szczepanského trochu naruší Lukyho lehké usmeknutí zrovna v momentě, kdy máme mezi sebou 30 metrů lana a pouze jeden průběžný mini friend. Naštěstí to ale ustojí a zanedlouho se opět na chvíli pokorně vracíme k postupovému jištění.
 

Tenhle marast naštěstí netrvá věčně a za nedlouho se přehupujeme na severozápadní hranu, kudy už je to lehkým terénem na vrchol.
 

11.40. Máme posekáno. Pokud jste už někdy lezli jakoukoliv severní stěnu v horách, tak se určitě shodneme na tom, že ten moment, kdy se konečně s parťákem přehoupnete na sluníčko, je k nezaplacení.
 

Sestup řešíme víc než elegantně (především opět díky stopám od kluků a také Zobanovým radám). Vyhýbáme se zdlouhavému šmatlání okolo Svišťovky, sestupujeme direkt Huncovskou kotlinou a po dvou slaněních jsme krátce po 13. hodině zpět na Brnčále.
 

Co s načatým dnem? Luky nevydrží a jde ještě na lyže. Já už dávám rest. Přeci jen tu budeme ještě tři dny.

Na závěr se, myslím, ještě sluší dodat, že náš relativně rychlý průstup stěnou rozhodně neřadíme do kategorie bůhvíjakých lezeckých výkonů. Určitě se najdou borci, kteří náš čas ve stěně stlačí klidně na polovinu. Na druhou stranu v severce MKŠ nejsou výjimkou ani vícedenní výstupy s “romantickým bivakem” na Nemeckom rebríku. Lezení v horách je zkrátka, víc než kde jinde, o podmínce a ta byla ve Weberovce letošní sezónu (možná ještě i je) nejlepší klidně za posledních deset let, jak jsme se později dozvěděli od místních guidů.
 

 

Text: Lukáš Klingora
Foto: Lukáš Ondrášek, Lukáš Klingora

---

Fotogalerie

---