Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte.
Rozumím
Test brýlí Julbo Aero
Brýle Julbo Aero jsem už od zhlédnutí prvních promo obrázků očekával hodně nedočkavě. Už jsem toho dost odběhal a najezdil na kole s modely Dust i Venturi, takže laťka byla vysoko. Aera ovšem oboje zmiňované brýle předčilo.
Čím? Podle mého názoru jde o opravdové sportovní, závodní brýle se vším všudy. Aera plnohodnotně rozšiřují nabídku Julba. Loňské Venturi představovaly první krok tímto směrem, ale nový model Aero posunul pomyslnou laťku zase o kus výš.
PODAŘENÉ ODVĚTRÁNÍ
Začněme tím, že jsoupocitově lehčí (papírově jsou to jen 4 g) a sklo není tak vysoké a tím pádem je dost místa mezi tváří a jeho spodním okrajem pro proudění vzduchu. Tou hlavní vychytávkou je ale oddělení horního okraje skla od rámečku brýlí, takže touto asi milimetrovou mezírkou může utíkat všechna vlhkost a díky tomu se mi brýle ještě nezamlžily. Měl jsem je s sebou na většině běžeckých tréninků a závodů, jak na rovině, tak v kopcích a ne úplně malých. Ve vysokých horách při závodech v Livignu a Canazei bylo slunce opravdu ostré a chránit si oči bylo podle mě nejen praktické, ale i nutné, aby si člověk neodnesl zánět spojivek. Při této intenzitě jsem se potil opravdu hodně a brýle to ustály naprosto se ctí bez zamlžení. Důležité je neplést si zamlžení se zaschnutým odkapávajícím potem.
RÁMEČEK SEDÍ
Velkou výhodou oproti modelu Venturi jsou gumové a měkké konce ramínek, takže za ušima drží velmi dobře. Celkově se konstrukce může zdát málo pevná, protože subtilní rámeček je vyroben z měkkého plastu a je docela ohebný a pružný, na rozdíl od modelů Dust nebo Stunt. Na druhou stranu to zvyšuje odolnost při pádu brýlí a snadněji se přizpůsobí každému obličeji. Sklo na Aerech je z jednoho kusu a nosník tedy nijak neomezuje výhled. Fotochromatická skla
Používám verzi s fotochromatickým sklem Zebra 2-4, což je ta tmavší varianta a je pravda, že kdybych je nebral na alpské závody, využil bych možná častěji stupeň 1-3. Nicméně mi tak dobře sednou a na hlavě o nich skoro nevím, že už je beru téměř na všechny aktivity, zejména na ty rychlejší, ať už běh nebo kolo, ale třeba i na horskou túru.
Tomáš pochází ze Zruče-Sence a je studentem doktorandského studia na fakultě elektrotechnické v Plzni. V současnosti běhá v Dynafit týmu. Jeho největším koníčkem je běhání v terénu. Sám tvrdí, že nijak specializovaný není, závody si vybírá podle toho, jaký má vrchol v dané sezoně. "Mám rád rozmanitost, proto si vybírám různé vzdálenosti a především v terénu, protože mi vyhovují změny tempa. Běhám jak krátké krosy, tak mám za sebou i Skymaratony, Vertical km, ale i Horskou výzvu nebo Transalpine Run, prostě, aby mě to bavilo. Kdybych se zaměřil konkrétně na nějakou vzdálenost, asi by to neslo lepší výsledky, ale nebyla by to taková zábava." A jak se k běhání dostal?
"Začal jsem v 9-ti letech s letním biatlonem, což je varianta, při které se běhá v keckách a nenosí se zbraň na zádech, na rozdíl od toho klasického, vše ostatní je stejné. Takže běhám od mala a zhruba od 20-ti let přidávám na objemu a čím dál více směřuju k terénním a horským závodům."
