Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Trávovy 8000ky - Annapurna

Expedice Annapurna 2012

Když se tak ohlídnu, tak rok 2012 byl asi pro mne přelomovým rokem a Annapurna přelomová expedice. První moje společná akce s Radkem Jarošem. No kdo by neznal, že? Tak nějak to dopadlo, že jsem na něj, coby parťák, zbyl.

Nějak mu došli spolulezci. Buď měli jiné plány či se jim zrovna na Annapurnu nechtělo, čemuž se nedivím. Tak oslovil mě na společnou výpravu. Mladého zobáka.

Velká výzva. Akorát to mělo háček. Radek měl před sebou již jen dvě poslední osmy, které mu zbývaly do „Koruny Himaláje“. Jednu lepší než druhou. Asi objektivně nejnebezpečnější Annapurnu a technicky (v normálce) nejobtížnější K2. Nic nepomohlo moje přesvědčování, ať jedeme někam jinam. Takže jsme to vzali podle abecedy. Nejdříve „A“ a pak „K“.

Takže hurá do Nepálu. Zvolili jsme aklimatizaci na jiné „osmitisícovce“. A tou byla Lhotse, kde to Radek důvěrně znal. Byl tam rok předtím. A proč takhle putovat po Nepálu a složitě se vrtulníkem přesouvat o velký kus vedle? No protože se nám na Annapurně nechtělo dělat mnoho aklimatizačních výstupů. Statistiky na této první vylezené osmitisícovce jsou neúprosné. Každý třetí se z vrcholu nevrátí. A i proto zde nenajdete davy toužící po vrcholové fotce.

Aklimatizace na Lhotse, kam se dostanete tzv. Everest trekem, nám umožnila vzít s sebou doprovod. Aspoň na první část výletu. Takže kromě mé přítelkyně Mirči nás doprovázelo mnoho dalších kamarádů. Bylo tam moc veselo a krásně nám to s taťkou (Radek – přejmenoval ho tak náš mladý půvabný doprovod, nemající úctu nejen ke stáří), ubíhalo.

Na Everestu, potažmo Lhotse, jsme byli jedni z prvních, kteří pošlapali panenské svahy. Měli jsme prostě trošku fofr a nemohli čekat na šerpíky, až zafixujou výstupovou cestu. Podařilo se nám dvě noci přespat ve výšce  6 800 m n. m. a nakouknout i do výšky 7 000 m. Odtamtud nás však vyhnaly padající šutry. Holt bylo moc teplo. Po urychleném sestupu jsme nasadili turbo tempo a co nejrychleji došli do Lukly a přeletěli do Káthmándú a posléze i do lázeňského odpočívacího místa Pokhary. Pár dní na zotavenou a vrtulníkem do základního tábora pod Annapurnu.

A teď teprve začíná dobrodružství. Lézt a spolupracovat máme s pohodářem Donem Bowiem, nicméně ten po pár dnech odlétá z BC z důvodu tragédie v rodině. Musíme si poradit sami. Mnoho lidí zde není a ten kdo je, je již dost psychicky deprimován neustálým pádem lavin do výstupové cesty. Ani výškové tábory nejsou bezpečné. Zde veřejně slibuji, že na Annapurnu nikdy více! Nejsem Peter Hámor, který tam byl čtyřikrát. Po naší vynášce do druhého výškového tábora, začalo období trénování trpělivosti a čekání na počasí. Díra v neustálém odpoledním sněžení nakonec přišla. Jenže měla přijít až za pět dní. Ale do té doby žádný zázrak. Co se dalo dělat? Museli jsme se vydat na výstup do mizerného počáska a doufat, že předpověď klapne a za 5 dní budeme mít „summit day“. No co vám budu povídat. Vyšlo to. Pěkně jsem si hrábnul, ale v tu zásadní chvíli jsme byli společně s Radkem Jarošem připraveni v posledním výškovém táboře v 7 000 m. Jenže předpověď byla neúprosná. Druhý den odpoledne se to bude kazit.

Nebyla jiná varianta, než vyrazit rovnou večer a neodpočívat a doufat, že to ty naše organismy dají a přežijou? Celonoční výstup patří k těm silnějším lezeckým zážitkům. Ale nakonec i přes podvrcholové bloudění se zadařilo a nejdříve Radek a později i já jsme se rozhlédli (aspoň na chvilku) z vrcholu. Jenže to byla jen půlka cesty. A to ta snadnější.

Po mém sestupu do posledního výškového  tábora v 7000 m jsem zjistil, že Radek již ošetřuje prsty na nohou. Omrzlinky to byly nepěkné. Hodně zima v noci, vlhké boty a spousta dalších faktorů způsobila puchejře. Druhý den rychle dolů, dokud se vejde do bot. Já se snažím z kopce snést aspoň ty nejdůležitější věci, jako jsou foťáky atd.

V základním táboře se moc nezdržíme. Rychlý přelet do nemocnice v Káthmándú, kde Radkovi ošetřují nohy a mně ruce. Byli jsme to pěkná dvojka. Co nejrychleji do Čech a pak začal boj o záchranu prstů. Ten se úplně nepovedl, ale to je již jiný příběh. Kádvojkový.

Expedice sice čítala je dva lidi – Radka a mě, ale doprovod na trek do základního tábora jsme měli velký. Bylo to fajn, neboť bylo spousty zábavy. Radkovi jsme brzo začali říkat „taťko“.

Radek si velice rychle vytvořil svůj fanclub. Tedy on se tak nějak vytvořil i bez jeho svolení. Holky využívaly mnoho příležitostí ke společnému focení.

Jedna z těch půvabných dívek z našeho doprovodu byla moje přítelkyně Mirča, s čímž se pan Jaroš dlouho nemohl vyrovnat.

Takže došlo na nejhorší. A to byly fyzické tresty. Dodnes je mi smutno, když si vzpomenu na naši harmonickou expedici. Joo kdo je mladší, ten je mladší ...

Rozdělit věci na ty, co budeme potřebovat na aklimatizační výstup na Lhotse a na ty, co poletí rovnou na Annapurnu. To byl oříšek na mnoho hodin.

A stejně jsme pobalili tolik věcí, že jsme to nemohli unést. Ještě, že je Radek silný muž a nebojí se x-batohů.

Jeden z nejtěžších a psychicky nejnáročnějších okamžiků celého „výletu. V zásobovacím sudu s potravinami nám vytekly rybičky. Fuj hnus. Až do konce nám všechno jídlo krásně vonělo po ...?

Radek se na treku věnoval i dětem anebo oni jemu? Poznali dobráka na kost, který si s nimi aspoň na pár hodin bude hrát na horolezce.

Neskutečné náklady nosí na zádech místní nosiči – etnikum Šerpů. Já nebyl ani schopen jejich zátěž přizvednout.

Puja pod Everestem a Lhotse. Bez tohoto budhistického rituálu, který by nám měl zaručit šťastný návrat z kopce, se nikam nevydáváme.

Čorten „vysvěcen“. Stejně jako naše výbava, se kterou budeme stoupat přes nebezpečný ledovec Khumbu, až do stěny Lhotse. Čím výš, tím lépe. Aklimatizační metry se nám budou na nebezpečné Annapurně hodit.

Základní tábor pod Everestem. Je vysoko asi 5300 m n. m. To se nám později hodilo. Je to výška prvního výškového tábora na Annapurně.

Tam někam, kde se to blýská, se potřebujeme dostat. Aspoň do 7000 m n. m. Nasbírat červené krvinky.

Tak a začíná jít do tuhého. Pod námi zůstal druhý výškový tábor ve výšce asi 6 800 m n. m. Ale my potřebujeme vejš.

Bohužel nám teplé počasí dalo stopku. Kameny lítaly hlava nehlava. I přesto, že jsme předběhli a zde byli první ze všech „zájemců“ o nevšední zážitky spojené s výstupem na nedaleké osmy (Everest a Lhotse), museli jsme zavelet k ústupu. Pokud bychom nechtěli být padajícími panáčky, sraženými šutry.

A již jen zběžné ohlídnutí a hurá za novými zážitky. Nejdříve urychleně do Lukly, přeletět do Káthmándú a odpočinek v ...    

...v Pokhaře. Lázeňské městečko na břehu jezera, kde se naše tělíčka dávala dohromady po dlouhém pobytu nad 5 tisíc metrů a hlava se připravovala na výstup na asi nejobtížnější „osmu“ Annapurnu. Zde jsme se potkali s Kristýnou, Radkovo přítelkyní. Teď jsem pro změnu trpěl já, Mirča a ostatní nás opustili v BC pod Everestem.

A to nás čekalo. Takhle to vypadá v nejsnazší a nejobvyklejší výstupový cestě na Annapurnu. Laviny, co nemají jízdní řád. Fuj tajbl.

A když už to vypadá, že by mohlo být dobře, tak začne foukat a na hřebenech nemáte, co pohledávat, pokud chcete přežít.

Celé to máme před sebou. Moc se nám tam nechce. Ale když už jsme tady. Po pádu obrovské laviny jsme byli jedni i z toho mála, kteří na kopci byli a pokračovali jsme nahoru v malém počtu.

No a po týdnu výstupu Hurá. Radek na vrcholu své třinácté osmitisícovky. Tvrdí, že asi nejobtížnější. Hlavně psychika zde dostává pěkně zabrat.

A po nějaký době jsem se tam dohrabal i já. Byl jsem pátým Čechem na vrcholu této desáté nejvyšší hory světa. Za fotku tímto znovu děkuji španělskému spolulezci.

Pochodovat k vrcholu jsme začali ve 21h, druhý den dopoledne vrchol a zpátky v 7 000 m až navečer. Dlouhej den to zase byl. Taky nevypadám moc spokojeně.

No a Radek začíná zjišťovat průšvih. Noční nízké teploty, vlhké boty a mnoho dalších maličkostí, které se bohužel potkaly, vedly k ošklivým omrzlinám na prstech nohou.

Zatím to ještě nevypadalo tak strašně, ale omrzliny mají takovou jednu nepěknou vlastnost, že se postupem času horší ...

Takže rychle dolů do BC, rozloučit se s kamarádem a honem vrtulníkem do nemocnice do KTM.

Takhle to vypadalo, než to zafáčovali v nemocnici v hlavním městě Nepálu. V Čechách to následně zčernalo a nějaký kousky musely pryč.

Byli jsme dobrá dvojka. Já omrzlinky na prstech rukou, Radek na opačném konci těla. Ale humor nás nepřecházel. Přežili jsme Annapurnu.

A přivítání doma. Konečně společnost, která nemá vousy.

A co dál spolu podnikneme?

Summit

Text: Honza „Tráva“ Trávníček
foto: archiv Expedice Annapurnna

Další outdoorové čtení

Díl 1. – 55letý veterán na 3měsíční misi...
Po mém červencovém řádění v Dolomitech mě koncem srpna čekala další výzva, další splněný sen - výstup na Matterhorn.
Bezpochyby se o to zasloužila dvě velká vítězství extrémních závodů. Ptali jsme se na trénkink, režim dne, ale i na přítele Adama.
0,-