Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Rozumím

Vyhlídkový let záchranářským vrtulníkem za to nestojí!

aneb Hořký konec skialpové sezóny

Tento rok se nám už o posledním březnovém víkendu na skialpy moc nechtělo. Ve vzduchu se vznášelo spíše léto než jaro a my všichni byli natěšení na první lezení na písku. Kdybych v tu chvíli věděla, jak celé jarní lyžování skončí, možná bych podala návrh na zrušení celé akce. A kdyby to věděli ostatní členové výpravy, můj návrh by jistě odsouhlasili. Ale nebudu předbíhat...

Jedné březnové páteční noci jsme tedy nakonec skutečně vyrazili směr Západní Tatry – Žiarská dolina. Jako již třetím rokem v tento termín a zase v lehce pozměněné sestavě. Honza, Peťa, Palo a já. Zkrátka, když se chce holka vetřít na pánskou jízdu, musí si ji sama zorganizovat.

Po sedmé ráno vyrážíme z parkoviště v Žiarské dolině směr Žiarská chata, kde hodláme strávit tři dny a noci. Dá se jít na lyžích rovnou od auta i přes to, že je opravdu velké teplo. Na chatu přicházíme asi po hodině a půl. Je sobota, chata i celá dolina je plná lidí, cestou nacházíme i medvědí stopy. Jaro je ve vzduchu. Občerstvíme se dvěma pivy a vyrážíme směr Žiarské sedlo.


V Žiarském sedle

Je opravdu pro mě až nesnesitelné teplo, už nemám, co bych vysvlékla, abych nebudila pohoršení, a jsem uvařená a pomalá. Po chvilce nechávám kluky jít. Nakonec si vystoupají až na vrch Plačlivo, zatímco já čekám v sedle. Máme před sebou další tři dny, nač se přepínat.


Žiarská dolina, v pozadí Malá Fatra

K chatě jedeme druhou stranou doliny, sjíždíme krásný, ale nikoliv nebezpečný žlab pod vrchem Smrek a k chatě traverzujeme podél potoka pod Barancem. Večer se odměníme řízkem a la sloní ucho a borovičkou s horcom. Půl chaty je obsazeno frýdecko-místeckými horolezci, z nichž někteří slaví narozeniny, a tak se večer zvrtne i v kulturní zážitek v podobě skvělé hudební projekce.


Vrchol Baranec

Ráno vstaneme poměrně snadno, ani nám nic jiného nezbývá, pán chatár je neúprosný, a po osmé ráno snídani nikdo nedostane. Posilníme se párky, bylinkovým čajem a kávou a vyrážíme směr Lúčné sedlo, Hrubá Kopa, Baníkov a Príslop. Plán je to odvážný a brzy zjistíme, že nám chybí tak dvě tři hodinky.
 

Vzhůru k průšvihu

Na mě je zase příliš horko, a tak s Palem čekáme v sedle na kluky, až si sjedou z Hrubé kopy. Sněhu tady nahoře je dost a ještě není úplně mokrý jako v nižších polohách. Po svačině v sedle se Honza a Peťa rozhodují, že projdou po hřebeni na Baníkov a sjedou dolů poměrně prudkým žlabem. Príslop necháváme na zítra, dáme si ho z druhé strany, už je poměrně pozdě a neradi bychom dojížděli za tmy.

Palo se rozhodne jet ze sedla dolů a já ho následuju. Jsem unavená a kluky bych zdržovala. Chceme na ně pod Baníkovem počkat, svah je prudký a takhle je budeme mít pěkně na očích, kdyby náhodou. Kluci jsou šikovní a za chvíli brzdí u nás. Sjíždíme k chatě s vidinou pirohů s bryndzou.


Západní Tatry, Slovensko

Těsně nad cestičkou vedoucí k chatě mi znenadání vypíná jedna lyže, bohužel druhá zůstává na levé noze a já během ne nijak dramatického pádu zaslechnu, a především zacítím mohutný křupanec v koleni. První, co si řeknu, není publikovatelné a druhé, co mě napadá, je, že jsem momentálně silně ohrozila můj za měsíc plánovaný výstup na Elbrus.

Pokouším se postavit na nohu, ale podlamuje se mi koleno. Kluci dole čekají, ale neslyšíme se. Rozhodnu se dojít si pro lyži, která je asi tři metry nade mnou. Nic mě nebolí, jen koleno se občas podlomí, ale nijak mě to neznepokojuje. Pokouším se do lyže upnout, ale nejde zatlačit na patu, aby naskočila. V tu chvíli mi volá Peťa. Opět použiji pár nevybíravých výrazů týkajících se mého kolena a kluci se rozhodují nasadit si zpět pásy a vyrazit mi na pomoc.

V tu chvíli však sjíždí několik lidí, kteří u mě zastaví a poskytnou exkluzivní první pomoc, za což bych jim chtěla moc poděkovat alespoň takto, protože osobně jsem už neměla příležitost. Poté, co je rozhodně nepřesvědčím, že to sjedu, mi vytvoří ukázkovou dlahu z hůlek, obinadla a repky a pomalu mě stáhnou dolů k mým parťákům. Pánové mi berou věci na chatu a Honza jede hledat signál a volat horskou službu. Už je jasné, že se dolů sama nedostanu.
 

Provizorní dlaha z hůlek, obinadla a repky...

Po chvíli volá Palovi, že pro mě letí vrtulník. Přijde mi to poněkud přehnané, přeci jenom mi pouze křuplo v koleni, takže se ve mně mísí pocity lehké hysterie, že mi vynadají, že zbytečně plaším, s lítostí, že už si třeba nikdy nestoupnu na lyže, a se strachem, který ve mně vyvolávají jakákoliv zdravotnická zařízení. Směju se, brečím, nadávám klukům, ať okamžitě odvolají vrtulník. A najednou ho slyšíme, prolétne nad námi celkem blízko, dvakrát, ale nevidí nás a letí pryč. To je pro mě trošku zoufalá situace, jsem totálně promočená, sluníčko je už za kopcem a mně je strašná zima.


Letecká záchranná služba Poprad

Naštěstí se za chvíli vrací, záchranář kouká ven a telefonuje s Honzou, který je neomylně navede přímo k nám. Naštěstí mají kde přistát, ta představa, že by mě brali do podvěsu, mě v danou chvíli poněkud děsí. Zpětně toho možná trošku lituji.

Dva záchranáři mi upnou nohu do profi dlahy a položí na nosítka. Jako pomocné nosiče si vezmou kluky, aby mě nevyklopili. Jejich věta: „Kluci, dávejte pozor na hlavy, listy rotoru jsou strašně nízko.“, vyděsí možná víc mě, než kluky, protože zejména u dvoumetrového Pala by to mohl být problém. Pomalu mě nakládají do vrtulníku a stoupáme. Není mi úplně dobře, jak ležím, a navíc, co si budeme povídat, mě lákají výhledy na zařízlé údolí, a tak si co chvíli sedám, abych viděla zasněžené vrcholky hor v oranžovém zapadajícím slunci. No, dovedu si asi tento pohled představit za romantičtějších okolností, než je cesta do nemocnice.

Let netrvá ani deset minut a už mě vezou na ambulanci. Opět si přijdu nepatřičně, předbíhám lidi, co jsou na tom hůř, ale prostě vrtulník. Nejprve se mne ujímá záchranář kvůli pojišťovně. Alpenverein není potřeba, na Slovensku platí standardní zdravotní pojišťovna, v mém případě VZP.


Moji záchranáři

Nerada bych se někoho dotkla, ale celkově na mne nemocnice v Liptovském Mikuláši působí dost hororově, ale vyskakovat si nemůžu, tak se nechám odvézt na rentgen, kde mi lapiduch mi rovnou oznámí, že je mu to všechno jedno, protože je tu poslední den. A vzápětí mne tam zapomene. Ležím poměrně dlouho na studeném kovovém stole, než si mně všimne radioložka, pomůže mi na postel s kolečky a vystrčí na chodbu, kde mě prý někdo uvidí.

No, naštěstí si mě všimnou celkem brzy. Mladý doktor mi ordinuje ibalginovou mast, chlazení a obinadlo a s větou: „Máte to vymknuté, rozchodíte to!“ mne posílá domů. Ještě chvíli čekám na Honzu, než přijede, na chatu zpět nedojdu, tak se ubytováváme v Liptovském Mikuláši. Další den si kluci ještě udělají menší túru a o den dříve se vracíme do Prahy.

Ihned v úterý volám ortopedovi a hned ve středu mě vyšetřuje. Jak velké je moje překvapení, když diagnóza zní: utržený přední zkřížený vaz a prasklý vnitřní meniskus, šest týdnů berle a ortéza, minimálně další sezona bez lyží a pokud chci sportovat, tak bude nutná plastika… Tohle nejspíš jen tak nerozchodím.

Momentálně jsem ve fázi předoperační rehabilitace, kdy se koleno rozhýbává a posilují se okolní svaly. Musím říct, že je to první moment, kdy mě koleno opravdu bolí, a nebudeme si nic nalhávat, bude hůř. Doktoři říkají, že důležitá je motivace, a tu já mám  přímo gigantickou, tak snad tu budu brzy sdílet pozitivnější zážitky.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré – a já jsem měla šanci zjistit, jak skvělé lidi mám kolem sebe. A taky se učím trpělivosti a pokoře, protože jinak to prostě nejde.

A poznatek na závěr: „Ten let vrtulníkem za to nestojí! Tak na sebe dávejte pozor!“

Hore zdar,
Alča Trnková

 

Další outdoorové čtení

Začít s běháním po čtyřicítce? To nás zaujalo a zeptali jsme se Romana Chládka, ultratrailového běžce a věrného Rock Point zákazníka, na pár všetečných otázek.
Průběh 240km závodu očima ultratrailového běžce...
Jak to vypadá, když se školíme přímo v terénu...