Korsická GR20 - rychle a nalehko

Zkrátka, že nic není zadarmo, jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži během našeho týdenního dobrodružství v korsických horách.

Vyrážíme autem z Prahy. Kromě Aničky a mě jedou ještě dvě naše kamarádky Kačka a Áďa jako support, takže budeme moci trasu absolvovat opravdu„nalehko”. Jedeme přes Pisu a její šikmou věž do Livorna, tam najíždíme na trajekt a pak ještě dojíždíme 2 h na startovní místo do vesnice Calenzana. 

Zde si vychutnáváme asi poslední sprchu pro příštích pár dní, rychlou večeři a plni očekávání uleháme v naprosto prázdném kempu.

Trasu jsme rozdělili na 5 etap:

1. Calenzana - Asco
2. Asco - Castel de Vergio
3. Castel de Vergio - Vizzavona Gare
4. Vizzavona Gare - Bergies de Basseta
5. Bergies de Basseta - Conca

Co je nutné vědět, než vyrazíte »

Mapa celé trasy » 

A je to tady, budíček ve 4:30, rychle se obléknout, hodit do sebe nějakou snídani a vyrážíme. Za tmy stoupáme k prvnímu vrcholu, zahříváme nohy a plíce. První den bude asi spíš poznávací, takže volíme trochu pomalejší tempo, abychom se hned na začátku neutavili.

Potkáváme prázdná refugia, za každým hřebenem se nám krajina mění před očima, a konečně, asi v 1600 metrech, potkáváme první sníh. Korsika je v tomhle ohledu opravdu jedinečná. Díky pestrosti místní krajiny můžete za jeden den poznat rozeklané hřebeny i zelená údolí. 

Kolem páté hodiny odpoledne se konečně dostáváme na hřeben, ze kterého už je vidět do údolí, kde na nás čekají holky s jídlem, spacáky a otevřenou náručí. Po doběhu okamžitě doplňujeme všechno potřebné, tedy ionťáky, jídlo, vodu... 

Přímo v Ascu se spát nedá, takže popojíždíme asi dva kilometry dolů do údolí do dalšího opuštěného kempu. Myjeme se v řece, cpeme se Adventure Menu specialitami a jdeme spát.

Hned na začátku etapy nás čeká největší výzva. Dostat se do nejvyššího bodu na celé trase. . Po asi dvou a půl hodinách škrábání se z větší části po zledovatělém sněhu jsme uznali, že tudy cesta nevede. Na takto brzký přechod sedla ve 2600 metrech nejsme ani zdaleka vybavení. Voláme tedy holkám, aby nás dole vyzvedly a celý hřeben objíždíme. 

V plánu je vrátit se na trasu GR20 na druhé straně hřebene. Po hodině jízdy opět vybíháme a cestou necestou se vracíme na vytyčenou trasu. Zbytek cesty už je relativně zvládnutelný, i když pár technických úseků se tam také najde. 

Stále jsme v horách téměř sami. Občas potkáme nějaké batůžkáře, ale dali by se spočítat na prstech jedné ruky. Poslední 3 km byly v přenádherném trailu. Holky na nás zase nedočkavě čekaly, takže hned po doběhu jsme se mohli pustit do obnovy sil na zítra. 

Chata v Castelu je ještě zavřená, a tak opět popojíždíme kousek dolů na parkoviště. Tam se oplachujeme v potoce, stavíme stany a jdeme do hajan. Spálená kůže na krcích a stehnech už se dost hlasitě ozývá, ale únava je silnější, a tak usínáme celkem rychle.

Začátek etapy je parádní. Ušlapaná a přehledná pěšina nás vede k dalším krásám. Cesta prvních 15 km běží  přes náhorní plošiny s jezery, horskými pastvinami a je to až pohádkově krásné. 

Jdeme s Aničkou kus od sebe, trasa je tu dobře značená a terén přehledný. Asi po dvou hodinách zastavuji a čekám na Aničku. Ta však ani po dlouhé době nikde. Začínám tušit nějaký problém. 

Nakonec se ukazuje, že má Anička namožené koleno a bohužel nemůže pokračovat. Dál jdu tedy sám, Korsika mi teď samotnému ukazuje své krásy a surovost, především ve vyšších polohách. V měkkých běžeckých botách je to, pravda, občas dost na hraně.

Holky nabírají Aničku a míří na určený konec dnešní etapy ve Vizzavone. Rozložili jsme stany, uvařili jídlo a opět upadli do sladkého bezvědomí.

První etapa, kdy jsem od začátku do konce jenom sám. Na zádech toho nesu míň, tak o to rychleji mohu běžet. Začíná se tradičně do kopce, ale prvních  25 km zvládám relativně rychle. Polovinu vzdálenosti i převýšení mám za sebou asi po 4 hodinách. 

Bohužel, ten více techničtější a současně i výše položený úsek, mě ještě čeká. Na hřebenech už mě sníh nepřekvapuje, jen jsem nepočítal se silným protivětrem, který mi kromě morálu, bere i síly. Ale už jen dvakrát nahoru a dolů, přeběhnout 7km skalnatý hřebínek a pak už to je “jenom” z kopce.

Docela hotový dobíhám k holkám. Mám u nich objednanou bagetu, která mě posledních 10 km hnala kupředu. Po krátkém odpočinku nasedáme do auta a sjíždíme dolů k řece na naše dnešní kempoviště, kde se můžeme omýt v laguně.

Společně koukáme na západ slunce, nadáváme na kukačku, která nás podle některých sleduje od prvního dne, vaříme vydatné Adventure Menu a jdeme spát.

Poslední maraton a jsem na konci GR20. Parametry dnešní etapy jsou dost divné, jelikož musím nastoupat skoro 1800 m a sklesat 3000 m. Puchýře o sobě dávají vědět. Prvních pár kilometrů má být relativně po rovince, takže doufám, že se trochu rozběhnu a na bolest zapomenu. 

Holky ještě spí, když vybíhám. Běžím na setrvačnost. Poslední výběh do 2000 metrů je opět po sněhu. Na cestě dolů se párkrát rozsekám, ale jsem stále blíž k cíli. Podle předpovědi má v poledne začít pršet, a tak se snažím dostat přes dnešní druhé stoupání co nejdříve. 

Občas se mi značka trochu ztratí, nevím, jestli to je nepozorností nebo tím, že jsou značky po zimě oprýskané, ale navigace v hodinkách to jistí. Stoupám do Village de Bavella, jednoho z nejkrásnějších míst na trase, tedy alespoň podle průvodce. Já z něj vidím ale pěkný kulový, protože celé sedlo je zalité v mlze a mírně mrholí. Odtud už „jenom dolů“. Na 18 km mám sklesat asi 2000 metrů. Provoz v protisměru už výrazně houstne, sezona začíná a je na čase zmizet.

Hodinky mi ukazují poslední 2 kilometry. Je to zvláštní pocit. Po proběhnutí tolika místy, po tolika zážitcích, tolika útrapách to za chvíli všechno skončí.

Tedy alespoň pro mě, Korsika tu asi ještě nějakou dobu bude. A je to. Vypínám hodinky,  plácám si s Kačkou, dotýkám se cílové cedule, a už neběžím.

• Zjistitěte si co nejvíce o tamních aktuálních podmínkách, Korsika není jako naše české hory.
• Mějte s sebou jak správné vybavení, tak i ždibec odvahy. Velká část trasy je opravdu technickým, někdy až lezeckým terénem.
• Počítejte s tím, že v podstatě všude nad cca 1700 m n. m. je sníh (v našem případě na konci dubna). To znamená dobré boty,  trekingové hole, nesmeky. Potkal jsem i dva turisty, co měli regulérní mačky a cepíny, které by se nám např. při přechodu sedla u Monte Cinta docela hodily).
• Mějte dostatek opalovacího krému. Se sněhem a nadmořskou výškou je spojené intenzivnější sluneční záření. Mě se jeho nedostatek vymstil jak přímo na horách, tak i v týdnech po návratu.

Počítejte s opravdu výrazně technickým terénem, kdy kilometry nabíhají pomalu, výškové metry ještě pomaleji a cesty z hřebenů jsou mnohdy nebezpečnější, než cesta nahoru. Určitě nedoporučuji někomu, pro koho by to byl první horský přechod.

Refugia a místa na spaní jsou na trase v podstatě každých 8-10 km, tím pádem není potřeba chodit nijak ohromné dálky, abyste našli místo na spaní. Pokud ale počítáte s tím, že se na chatě vyspíte, doporučuji udělat rezervaci dlouho dopředu. Stává se totiž, že bývají rezervované i několik týdnů předem.

Záleží pak jen na vás, jakým stylem budete chtít trasu zdolat, jestli nalehko se supportem jako my, nebo v klidu a pohodě „na vlastní pěst”. Za mě je to právem jedna z nejopěvovanějších dálkových tras v Evropě a každý, kdo si na ni troufne, na to bude ještě dlouho vzpomínat.