Cesta k titulu horského vůdce - 1. díl: Ze sedla závodního kola do hor

Už je to víc jak deset let, co se můj život “otočil” vzhůru nohama. Od malička jsem s obrovskou chutí závodil na kole a nikdy by mě napadlo, že se budu někdy živit jiným sportem, než cyklistikou. Člověk ale míní a život mění. A najednou mě dělí už “jen krůček” (rozuměj krok jak “hovado” - závěrečné zkoušky) od toho, stát se profesionálním horským vůdcem IFMGA a vodit své hosty za zážitky a sny do hor. A mít to jako job. Dream job.

Koncem září 2024 jsem já (a mých dalších osm spolužáků), úspěšně složil aspirantskou zkoušku v rámci vzdělávacího kurzu horských vůdců pod taktovkou České asociace horských vůdců a po víc než dvou letech výcviku se stal horským vůdcem IFMGA aspiratem.  

O tom, kdo je to horský vůdce, co všechno umí a dovede, co smí a co nesmí, jak se jim stát a kolik si vůdci za svoji práci účtují peněz a já nevím co ještě, se dozvíte na internetu (třeba tady) ve vteřině všechno. Možná by ale někoho zajímal nějaký trochu barvitější příběh. 

Jak se někomu v hlavě zrodí myšlenka zkusit být guidem. Co pro to všechno musíš udělat, naučit se a co třeba trochu obětovat. Jaký je samotný vzdělávací program a taky nějaký zákulisní drby. No a tak mi letos během podzimu uzrál v hlavě nápad zkusit mojí dosavadní story nějak sepsat.

Je jaro 2013 a já mám za sebou, coby cyklista, nejlepší zimní přípravu v životě, odtrénováno jak nikdy a moje forma je vymazlená. Prvních pár závodů sice nevychází podle představ, ale motivace stále na max. A najednou bum! Na silničním tréninku mě z kraje dubna sundavá auto. 

Borec zřejmě žije ve světě, kde cyklista jedoucí na kruháči nemá přednost. Posílá to do mě zprava. Navíc ujíždí hned pryč. Hrdina. Nakonec mám ale víc štěstí než rozumu, jsem jen odřenej a potlučenej a k tomu jako bonus otřes mozku.

Po nucené pauze zpátky do tréninku. Vůbec se do toho ale nemůžu dostat, což je u otřesu mozku u sportovců asi klasika. Prostě si nedáš dostatečnou pauzu na regeneraci organizmu a začneš zase trénovat a závodit fullgas. 

Moje tělo to ale dlouho nevydrží a do měsíce se sesype jak domeček z karet. Únavový syndrom, deprese, problémy s příjmem potravy. Najednou se dostávám do kolotoče něčeho, co mi ještě nedávno přišlo jako totální sci-fi. Moje hlava totálně nespolupracuje.  

Naštěstí mám ale skvělý rodiče, který jsou mi oporou jak nikdy. Měsíce plynou, běhám po doktorech a kolo nechci ani vidět. Je druhá půlka léta a vyrážíme na rodinnou dovču do Dolomit. Prostě jenom chodit po horách, kochat se výhledy, pít espresso, futrovat pizzu. A hlavně na nic nemyslet. Kolo zůstává doma. 

Piz Boè, Tre Cime. Špitze střídá čímu. Popolejzáme po kopcích a mně začíná být po dolouhý době zase trochu líp. Asi za to můžou ty výškový metry a řidší vzduch nebo co. Po návratu domů si říkám, že mi v těch kopcích vlastně bylo celkem fajn a přemýšlím nad tím, jak by se dalo v horách trávit více času a mít se pořád tak dobře. 

Vzpomínám na drobnýho borce s vošlehaným obličejem, od sluníčka vyšisovaným batohem s nášivkou Bergführer na zádech a úsměvem od ucha k uchu, jak jedno srpnový ráno seděl s kliošema u kafe u spodní stanice lanovky v Corváře. 

Panečku, to by bylo dobrý, bejt takovej frajer, lézt po horách a bejt u toho v práci! 

Do Googlu tak koncem léta zadávám „horský vůdce“ a narazím, na tenkrát ještě totálně retro, webovky ČAHV. Čtu si, kdo to vůdce je a hlavně co všechno musí umět a zvládnout. Většině věcí, disciplín a různejch túr atd. ani nerozumím a netuším, co se po mě chce. Aha jasný. Takže nic. Vždyť já si umím jenom holit nohy. 

Časem se pak taky proklikám na stránky Českého spolku horských průvodců a zjišťuji, že kromě vůdců choděj po horách i průvodci. Popravdě, z počátku v tom ani nevidím moc rozdíl, ale nároky na to stát se průvodcem jsou pro smrtelníky celkem reálný. Orientace a hraní si s mapou mě vždycky bavilo a docela šlo a fyzičku na šlapání po kopcích mám z kola slušnou. Vyplňuju přihlášku.

Na podzim 2013 jsem úspěšně přijat do kurzu horských průvodců a pomalu se rozjíždí kolotoč vzdělávacích bloků. Orientace, navigace, první pomoc, management skupiny. Pořád mi tam ale jaksi chybí nějaký lezení. Začínám chodit se ségrou na umělou stěnu, učím se osmičkovej uzel a mám radost z první vylezený pětmínusky v dnes už neexistujícím chrámu v Holešovicích!

Skrz průvodcovskej kurz časem potkávám nový kámoše a některý z nich můj život pomáhají nasměrovat čím dál tím víc od ježdění na kole. Jmenovitě hlavně Standu, kterej mě poprvé bere do skal, a Kubu, se kterym se vůbec poprvé navazuju na lano na ledovci.

Před 10-15 lety je v horskejch povoláních (vůdce vs. průvodce) u nás pěknej guláš. Hodně lidí, teda hlavně průvodců, ale i třeba na úřadech, vám řekne, že když si uděláš průvodcovskej kurz a doplníš to licencí instruktora lezení nebo skialpu, tak si můžeš v horách s lidma za úplatu dělat v podstatě, co chceš.  

Ono to tak ale samozřejmě není. Zvlášť třeba v alpskejch zemích, kde je guidovské řemeslo pevně vymezené v zákonu a má dlouholetou tradici a uznání. 

Postupně sbírám první praxi a začátkem roku 2017 dotahuju průvodcovskej kurz konečně do finiše a získávám licenci UIMLA. A průvodcováním a prací instruktora lezení se pomalu začínám taky docela pěkně živit. 

Postupně ale narážím na určitý limity. Chodit s lidma na sněžnicích, po ferratách, lézt na Srbáči u Prahy nebo trekovat v Alpách je samozřejmě super. Tenkrát v létě 2013 ale měl ten guide v Corváře přece přes rameno „cool“ smotaný lano a šel s hosty lézt. Ne se někde „nudně“ šmatlat po pastvinách.

Nebudu vám nic nalhávat. Tohle je taky trochu “temná” doba, kdy se s pravomocemi horského průvodce sám několikrát dostávám do křížku a jdu vědomě s klienty do terénu, kde nemám co dělat. Párkrát dokonce dostanu taky pěkně za uši od IFMGA gájdů (s většiny z nich jsme teď, troufám si tvrdit, dobrými kámoši). 

Nejdřív si, totálně namachrovaně a bez respektu, říkám, že se na průvodce akorát vytahujou. Jak ale postupem času sám lezu a neustále víc a víc pronikám do světa hor a pohybuju se v nich, uvědomuju si, že to fakt není prdel. 

Jako průvodce v terénu, který vyžaduje použití horolezeckých technik a vybavení, nejen že nemám co dělat, ale hlavně vůbec nic neumím. A to, že se mi doteď nikde nic nestalo, je jen jedna velká náhoda. A že by mi nějak pro vedení lidí v horách pomohla licence instruktora skalního lezení? Tak maximálně na zmíněném Srbsku v Českém krase.

Najednou na profesi horského vůdce začínám koukat úplně jinýma očima. S respektem a obdivem zároveň. Uvědomuju si, že když už Tour de France vážně asi nikdy nevyhraju, tak stát se guidem by mohl být taky dobrý plán a životní cíl.

V týhle “kapitole” bych ale nerad zapomněl ještě na něco. Díky průvodcování potkávám nejem spoustu super lidí ale hlavně svou životní partnerku Teresku, která mě na celý týhle cestě mega podporuje a dodává neuvěřitelnou sílu a klid. Teresko, však ty víš!

Tak jo, jdem do toho. Go big or go home! Příští přijímačky budou cca za 3 roky a nejen, že bude potřeba se pořádně rozlézt, rozlyžovat a celkově rozhýbat v všemožnejch typech terénu. Je nutný taky “nalézt túry” do berichtu, který se předkládá společně s přihláškou do vzdělání horských vůdců.

O tom se dočtete ve 2. díle, který vyjde začátkem dubna.