Stezku Českem může jít každý: Tak jsem to zkusil

Ale nejen kousek (to chodí každý), ale rovnou pořádný kusanec. Jako zaměstnanec outdoorové firmy jsem dostal požehnání na více než měsíc dlouhý projekt a bylo rozhodnuto. A jako bonus jsem chtěl vyzkoušet své fyzické a psychické limity a malinko zhubnout.

Volba pro Severní větev byla zřejmá: hory a atraktivnost. Start jsem volil od nejzápadnějšího bodu k nejvýchodnějšímu, a to proto, že su z Moravy a bylo příjemné se vracet „domů“. 

Můj osobní minimální cíl byly Krkonoše, deklarovaný cíl Praděd (cca 800 km). Na celou Severní větev (cca 1000 km) jsem zprvu nepomýšlel, neboť jsem myslel, že to nelze za 5,5 týdne stihnout. Více času jsem z pracovních důvodů neměl.

Celou akci jsem koncipoval „na těžko“ a sám, , abych byl co nejvíce závislý jen sám na sobě. Vymýšlel jsem dopředu snad všechny možné i nemožné situace co by mě mohly potkat, a tak obsah mého batohu byl plný výbavy na všechny druhy počasí, teplot a situací. Proto také vážil 16-18 kg, což už tak úplně pozitivní nebylo. 

Jen powerbanka např. vážila 1 kg, ale bylo to nutné, neboť v plánu bylo jít stylem 3+1. Tři noci spaní venku (v již osvědčeném spacáku Hannah Sherpa 300 MT-P) a 1 noc pensionu na vykoupání, pohodlí postele, a hlavně dobití powerbanky. 

Nabitý telefon, resp. mapy.cz byly pro mě nezbytností. Bez předem vytyčené a naplánované trasy (a GPS) v telefonu totiž Stezka Českem prakticky nelze jít. Sama o sobě není značená (narozdíl třeba od Compostely) a často koukáte do map, kde vlastně jít a kde odbočit. 

Systém 3+1 se mi velmi osvědčil, protože denní etapy jsem plánoval na 25-27 km. Tím jsem v každém pensionu (tzv. mém checkpointu) měl ujitou vzdálenost 100+ km. Což se dobře počítalo i dobře vypadalo při pravidelných veřejných reportech na Facebooku (Honza Sedláček).

Vyrazil jsem vlakem směr Aš a pak už to šlo ráz naráz. Začaly zážitky. Hodně zážitků! Hned v prvních dnech v Krušných horách jsem zažil krušné časy. Západ republiky je poměrně známý častými bouřkami a lijanci z Německa. A je to tak. Za Kraslicemi mě potkala taková bouřka, že po cestě proti mně tekly potoky vody. A to doslova.

Tady už vážně ani membrána v botách nepomohla.  Nocování pod tarpem sice věci i mě ochránil, ale část věcí už mokrá byla (spacák naštěstí ne). A tady začaly moje trable s botami a puchýři. Boty mokré, ponožky mokré. Přes noc vysušíte ponožky na vlastním těle, ale ráno šup s nimi do mokrých bot. Není čas sušit, není kde sušit a musíte jít dál. Není čas, ztrácet čas. 

Po celém dni v mokrých pevných botách vypadá kůže, jako když vylezete po hodině z vany. Stává se citlivější a náchylnější na oděrky a puchýře. Těch jsem si užil vlastně celých 38 dní. Příště už vím, co udělat jinak (píšu v souhrnu na závěr článku).

Další zážitek s bouřkou jsem měl pak na Klínovci. Vylezl jsem si pěkně nahoru až k vysílači, zašil se do borůvčí a jal bivakovat. Že bude ráno pršet jsem věděl z meteo aplikace, ale že nastane Armagedon, jsem už nevyčetl. Ve 4:12 začaly kolem metat takové blesky a padat provazce vody, že jsem se v té chvíli dal na evangelium. 

Jediné, co mě drželo v naději, byl fakt, že ležím jen pár metrů od vysílače a blesk by přece nutně praštil do něj. Nebo ne? Nicméně jsem přežil a nutno s hlubokou poklonou zmínit, že i tarp Hannah Skyline 2 Light. Tento přístřešek je vyroben z takového materiálu, že i když na vás padají kapky jak pětikoruny, tak vodu nepustí. Paráda.

Dál se problémy s botami natolik prohlubovaly, že na Cínovci jsem musel slézt z hor a v Rock Point Teplice pořídit boty Garmont Dragontail G-Dry. 

Po Krušných horách na mě čekal nejnižší bod ČR, a to přívoz přes Labe Dolní Žleb. Dále nádherné, ale poněkud vyhořelé Českosaské Švýcarsko. Na nejsevernější bod ČR  jsem si jen „odskočil“ i s pomocí autobusu, neboť není na hlavní trase Stezky Českem a minout jsem ho rozhodně nechtěl.

Lužické hory a Jizerské hory, tady nebylo ani živáčka., Všichni turisté se stahují až do Krkonoš. V Jizerkách jsem poznal, co znamená „mít žízeň“. I když jsem s sebou měl filtr vody Katadyn BeFree, tak je vám k ničemu, když jsou vyschlé i veškeré potoky v mapě uvedené. 

Na cca 20km cestě je jediná hospůdka, která ovšem otevírá čtvrtek až neděle. Blbý je, když jste tam ve středu… Nakonec mě zachránil až samoobslužný bar na konci dne, který jsem vypil téměř celý (smích).

Poté přišly na řadu Krkonoše, které jsem si také užil. Hlavně proto, že byla hlášena mrzutá předpověď počasí. Ta se sice nakonec nevyplnila, ale díky ní bylo turistů např. na Sněžce až překvapivě málo. Nesmí chybět ani nezbytná fotka u pramene Labe, bohužel zcela vyschlého. 

Další zážitek jsem měl v Adršpachu, kde se mi poprvé hodil šátek na hlavě Rock Point/Stezka Českem. Do Ádru se totiž jen tak nedostanete, nemáte-li zakoupenou vstupenku dopředu a na určitý čas. A to jsem netušil. Šikovný Stezkař si však poradí, atak jsem prošel krásným Ádrem a hned poté snad ještě krásnějšími Broumovskými stěnami. Tam byl terén místy až lezecký a já přemýšlel, jak se tu asi chodí lidem s trekovými holemi.

Následovaly Orlické hory, kde je super rozhledna Velká Deštná. Zajímavé je i pevnostní opevnění. Poté šup na Kralický Sněžník a na Moravu. Tady začala nejkrásnější a současně nejkrutější část celé Stezky. Hrubý Jeseník a Jeseníky obecně jsou opravdu čarokrásné hory, zvlášť když máte krásné počasí (na které jsem měl v druhé půli treku štěstí). 

Dorazil jsem na vytoužený Praděd a tak nějak už věděl že toto ještě není konec. Musel jsem tedy pořádně propočítat zbývající čas a vzdálenost a zjistil, že když denní úseky natáhnu na 30-33 km, tak to v rámci svého termínového rozpočtu dám až do konce. Byl jsem už rozchozený, batoh Osprey Kestrel 68 na zádech ani necítil (prostě si zvyknete), kolena a svaly držely, a tak jsem se rozhodl, že zkusím dojít až na nejvýchodnější bod. To jsem ještě netušil, že tu začnou další trable.

Moje Garmonty byly jak dělané na terén Broumovských skal a Jeseníku, jenže poté přišlo asfaltové peklo. Přechod mezi Jeseníky a Beskydami je téměř 100 km hlavně po asfaltu a štěrkových cestách. Tady jsem zaváhal, jestli to vůbec dám. Na asfalt a podobné terény bych rozhodně uvítal běžecké boty typu Hoka, Altra… Prostě dobře odpružené a měkké.

Bláhová byla představa že budu mít jedny boty na všechny terény na celých 1000 km (plus sandále). Nakonec jsem to nějak přetrpěl, ale „au au…“. Na konci mého Stezkařského „výletu“ už čekaly Beskydy a s nimi klasické kopce nahoru a dolů. Ne nadarmo se v Beskydech běhá závod „B7“. Takový Velký Javorník, Smrk, Lysá hora, jsou skutečně pikantní lahůdky. Pak už stačilo přeskočit jen Mosty u Jablunkova a přivítal mě cíl celého snažení: nejvýchodnější bod ČR. A to dokonce ještě s jednodenní rezervou.

Zážitků ze Stezky Českem jsem měl nespočet. Třeba jak přelézt elektrický ohradník a projít středem stáda krav, kde vede normální červená značka. Nebo jak jsem si popovídal se starým pánem, u kterého jsem požádal o vodu a on byl tak rád že u něj někdo zaklepal, že kdybych téměř neutekl, tak tam s ním povídám doteď. 

Nebo jak jsem si na Smrku přečetl naučnou ceduli o medvědech a pak v noci v sedle Pod Smrkem kolem bivaku obcházela vysoká a já myslel že je to má poslední hodinka. Nebo o štěkajících liškách v noci. Nebo o veverkách, které se honili v 5 ráno kolem kmenů borovic do korun stromů a zpátky dobrých 15 minut a já je pozoroval ze spacáku. Nebo o bivakování, kde bylo tak čisté nebe a tolik padajících hvězd a přání. Anebo, anebo, anebo… Kouzelné okamžiky.