Expedice Peru: Vzhůru na nejkrásnější horu světa

Měla by být zas o něco vyšší, zas o něco náročnější a zas o něco krásnější. Od kamarádů jsem dostal doporučení na peruánské Bílé Kordiléry, sošné šestitisícové štíty lákající horolezce z celého světa. 

Pro toho, kdo četl o osudech české expedice z roku 1970 je toto pohoří o to lákavější, pokusit se jít alespoň částečně v jejich stopách dodává výpravě nový rozměr. Připočtu-li fakt, že v Peru již několik let žijí Alenka s Honzou, kteří pravidelně poskytují svou pohostinnost a pomoc kamarádům horolezcům, byla destinace jasná.

S Honzou jsme se znali pouze od vidění, nicméně skrze zázrak internetového připojení jsme domluvili vše podstatné a po rychlé domluvě se zformovala naše výprava v počtu čtyř osob. Přidal se náš společný kamarád Honza (aby se to nepletlo, dále uváděný jako Krvák) a Krvákův kamarád Jirka. 

Na našich internetových poradách jsme samozřejmě řešili i konkrétní cíle našeho výstupu a všichni jsme chtěli zejména na Alpamayo, někdy nazývanou nejkrásnější horou světa. Zajímavostí je, že toto označení dostala prý podle své severní stěny ve tvaru rovnoramenného trojúhelníku, většina lidí ale zná proslulou západní stěnu, kterou se vedou defacto všechny výstupy.

Přípravu si řešil každý každý po svém a na svou zodpovědnost, proto jsme se poprvé všichni (cestující z Čech) sešli až v den odjezdu. Nevyhnulo se nám ani klasické přehazování lezeckého materiálu, abychom splnili váhové limity. 

Všechen materiál však zdárně odcestoval a také přicestoval až do Limy. Dle dopisů Valeriána Karouška je Lima krásné, bílé město. My jsme se nejspíše ocitli ve špatné čtvrti, ve špatné roční době, za špatného počasí a nejspíše i ve špatném letopočtu. Každopádně jsme tam strávili pouze několik hodin a nebylo by fér toto velkoměsto takto rychle odsoudit. 

Jakmile to šlo, nastoupili jsme na spací autobus, který nás měl během zhruba osmi hodin dostat od oceánu až do výšky čtyř tisíc metrů. Je známou věcí, že někteří lidé na této trase trpí příznaky výškové nevolnosti. To se nám vyhnulo, a tak jsme bez zvracení, či bolesti hlavy dorazili do horského města Huaráz, kde si nás vyzvedl Honza a jeho pes Pisco. Výprava byla kompletní.

Samo město Huaráz leží více než 3 000 m n. m., čili i výšlap ke kříži nad městem slouží jako první aklimatizační výstup. Každopádně první opravdová aklimatizace je až trek k jezeru Churup (4 450 m n. m). 

Ledovcová jezera jsou zde nádherná a proto většina turistických treků v Bílých Kordilerách vede právě k nim. Po několika dnech poflakování se po městě a boulderování ve výšce Grossglocknerru se cítíme dostatečně připravení na první kopec naší výpravy - 5 752 m vysoké Nevado Pisco. Mimochodem na stejnou horu měli v plánu vystoupit i kluci ze sedmdesátého v rámci aklimatizace. 

Na část tohoto výstupu se k nám připojí i Alenka, která nás doprovodí do refugia. Cestou projíždíme vesnici Yunkai, která byla jedna z nejvíce zasažených při kataklyzmatickém zemětřesení a ze které se naskýtá dechberoucí pohled na dvojici Huascaránů. 

Stavíme se navštívit památník československé expedice a pověsíme zde novou vlaječku od pana velvyslance, neboť výročí tragédie se blíží. Je až neuvěřitelné, jaká smůla tuto expedici postihla, neboť pás kamení, který jejich základní tábor zasypal je jen několik set metrů široký. 

Jelikož se budeme pohybovat v národním parku, u jeho bran si kupujeme vstupenku platnou i pro naše další výstupy. Poté konečně dojíždíme na konec sjízdné cesty a nastupujeme na oblíbený trek vedoucí k laguně 69. Nevado Pisco je častým aklimatizačním cílem nejen pro svou nízkou obtížnost a dobrou dostupnost. Refugio na jeho úpatí vám poskytne komfort alpské chaty a vy s sebou nemusíte nést spaní, ani vaření. 

Ráno bylo nebe bez mráčků a tak jsme při pochodu suťoviskem téměř nepotřebovali baterky. Já jsem sice občas zakopl, nemohl jsem totiž odtrhnout oči od Huandoyů - to by byl výstup! Bohužel obtížnost a zejména nebezpečnost jejich stěn pustily na vrchol naposledy Máru s Radarem. 

Za rozednění jsme na ledovci. Na jeho začátku postupujeme navázáni, ale po výstupu do sedla jdeme už každý za své. Slunce začíná pálit a narůstající výška je znát. Nejspíš nepůsobíme tak špatně, jak se cítíme. Honzův kamarád, aspirant UIAGM se později nechává slyšet, že jsme silný tým. 

Po výstupu na vrchol pochopím, proč se Piscu říká balkón Kordilér. Huandoye a Huascarán jako na dlani, na druhé straně Alpamayo, Artesonraju a desítky dalšíc hor, které nejsem schopen identifikovat. S Jirkou na vrcholu pobudeme asi půl hodiny, dost tam ale fouká a chceme sestup zvládnout dříve, než bude sníh úplně rozbředlý. 

Cestou potkáváme Honzu s Krvákem, kteří úspěšně dosahují vrcholu chvíli po nás. Scházíme po ledovci a navážeme se až v jeho nejspodnější části. 

Cesta suťoviskem v noci má výhodu v tom, že člověk nevidí, jak je to daleko. 

Vysílení, vysušení sluncem jsme rádi, že potkáváme cestou náš záchytný bod, kde nám podají trochu osvěžení. Z refugia už je cesta příjemnější, a tak už večer můžeme první úspěch zapít zpět v Huarázu.

Pro rychlý postup, který bude ve stěně Alpamayo zásadní je nutný ještě jeden aklimatizační výstup. Zároveň je třeba ověřit schopnosti pohybu v kolmém ledu a tak padá volba na 5 412 metrů vysoký vrchol Huarapasca. Tento kopec je zajímavý hned z několika důvodů. 

Dá se na něj z Huarázu vylézt za jediný den, první tři délky jsou lezení v 70 až 80 stupňovém ledu a hlavně není uveden v průvodci Classic climbs of the Cordillera Blanca Peru, což je bible zdejších horolezců. 

K velké škodě většina kopců již nevypadá jako na třicet let starých fotkách v průvodci. Sněhu a zejména ledovce ubylo na tolik, že některé hory se proměnily k nepoznání a klasické směry jsou mnohdy už prakticky nelezitelné. 

Z výše uvedeného je pochopitelné, že pro Honzu je proto Huarapasaca oblíbenou aklimatizační horou, která odhalí schopnosti spolulezců. S námi na ní proto stál možná už po desáté. 

Samotný vrcholový den vypadá asi takto: Zhruba ve dvě ráno nasedáme do předem nasmlouvaného taxi a na další dvě hodiny se ponoříme do nepohodlného spánku. Pak ještě za tmy stoupáme pěšinou a následně suťoviskem pod stěnu strmého ledu. 

Stěnu lezeme jako dvě lanová družstva, s Jirkou se ve vedení střídáme. Krvák si ji vyleze za dobře aklimatizovaným Honzou, který mě stihne předlézt. Lana a batohy necháme nad stěnou a zbytek výstupu jdeme na sólo. Není to už těžké lezení, ale vrcholová stěna sklonem převyšuje 50 °, a proto se dva cepíny stále hodí. 

Honza se pro zpestření rozhodne pod vrcholem traverzovat doleva pod vrcholové séraky a na samotný vrchol doleze z druhé strany, v kolmém ledu, patrně prvovýstupovou variantou. 

Z naší skupiny je nahoře opět první Jirka, který svými pravidelnými malými kroky zachovává stabilní výškovou rychlost, zatímco já po několika mohutných záběrech nabírám dech. Krvákovi tentokrát výška chutná o něco lépe, nicméně ani tak jsme čas spolu na vrcholu nestrávili a potkáváme se s ním při sestupu. 

Následně čekáme nad ledovou stěnou, v závětří, neboť na vrcholu bychom za chvíli prochladli na kost. Ke slanění ledové stěny se spojíme opět v jedno lanové družstvo a využíváme erárních sněhových kolíků zatlučených minulou sezónu. 

Při slanění jsem chtěl pro přesednutí využít některé z loňských abalakových hodin, které jsem potkal při výstupu. Vybírám si štand, kde jsou asi metr nad sebou dvoje hodiny, které pojistím šroubem. Než se ve štandu sejdeme všichni čtyři, vyvrtá Jirka ještě jeden pojišťovací šroub a celý systém vzájemně provážeme. 

Samozřejmě při ústupu nechceme přijít o žádný cenný materiál, a tak slaňovací lano provlečeme tak, aby zatěžovalo primárně erární hodiny. Honza slaňuje první, prosím ho, aby slaňoval plynule. Slanil ale asi jen dva metry a erární hodiny povolily. Naše pocity jsou asi všem jasné. 

Zbytek systému drží, a tak postupně slaníme všichni. Naše odvaha je trochu pošramocená, a tak v tomto štandu nechá Jirka i ledovcový šroub, prý ho stejně neměl rád. Dál už jen klasický sestup suťoviskem a pěšinou, tentokrát ozvláštněný pozorováním stádečka divokých lam včetně jednoho mláděte.

Po návratu do Huarázu před námi vyvstaly dva zásadní problémy. Dle informací na lokálních lezeckých stránkách se tuto sezonu už dvě expedice pokoušely vystoupit na Alpamayo. Ani jedna se ale neprobila přes odtrh v nekompaktní ledové stěně pod C1. Máme k dispozici fotky inkriminovaného místa a působí vážně děsivě. 

Otevřeně se bavíme o našich šancích, pochod pod Alpamayo je na několik dní a pokud se do C1 nedostaneme, pravděpodobně nebudeme mít šanci na jiný kopec. To by znamenalo, že celá naše výprava skončí bez hlavního cíle, protože Pisco i Huarapasca byly přeci jen aklimatizační výstupy. 

Nejkrásnější hora světa ale láká natolik, že se rozhodujeme to risknout, přeci nejsme žádná ořezávátka a cestu si někudy najdeme. Velkou nepříjemností bylo i to, že Krvákova aklimatizace probíhala pomaleji a pakliže by se cestou pod Alpamayo nezlepšila, nikdo z nás by nechtěl riskovat delší čas ve stěně plné padajícího ledu. 

Ani Krvák toto nechtěl riskovat a rozhodl se pro alternativní program – sólo výstup na 5 530 metrů vysokou horu Ishinka a následné lezení v Hatunu.

Naše cesta vedla opět přes vesnici Yunkai. Tentokrát jsme si ji ale prohlídli detailněji. Dali jsme jídlo s místními na tržišti a spolu s proudícími davy propluli na bohoslužbu za oběti neštěstí v sedmdesátém. Vzpomínková akce se konala na místě zvaném Campo Santo, což je starý hřbitov a zároveň jediné místo, které uniklo zkáze po zemětřesení. 

Výhled na Huascarán je odsud opravdu dechberoucí. Křesťanská bohoslužba v jihoamerickém rytmu trochu překvapí, ale jednoznačně přidá na autentičnosti. Následné projevy jednotlivých řečníků dokáží dojmout, tedy alespoň podle Honzova názoru, já španělštinou nevládnu, a tak jsem nerozuměl ani projevu českého velvyslance. 

Jelikož jsme zde byli jediní Češi, několik reportérů se nás ptalo, zda jsme pozůstalí po obětech neštěstí. Negativní odpověď a skutečnost, že místní nemluví anglicky a my (až na Honzu s Alenkou) španělsky poptávaný rozhovor do jejich plátku značně komplikovaly, zkrátily rozhovor jen na přání štěstí při našem výstupu. 

Došlo i na setkání s panem velvyslancem, který ačkoliv sám není horolezcem, naše počínání se zájmem sleduje a také on nám popřál hodně zdaru pro náš plánovaný výstup.

Den jsme zakončili na místě, kde končí i sjízdná cesta a dál se dá pokračovat pouze pěšky kaňonem, do příkrého kopce. Honza domluvil přespání na zahradě u pana oslíkáře. Zítra ráno vyrážíme na týden mimo signál.

Ráno nás budí pan oslíkář se svými zvířecími zaměstnanci, pro něj vlastně rodinou. Záměrně jsme najali místního pána, který chodí jen několikrát za sezónu a nepracuje pro velké expedice. Ty totiž svá zvířata značně přetěžují a jedná se pro ně opravdu jen o stroje na peníze. Náš průvodce má, jak sám říká, svá zvířata rád a je to vidět. 

Využíváme nižších ranních teplot pro překonání strmé soutěsky a polední žár nás dostihne až na rovnější části, kde se kaňon rozevírá i do stran a říčka občas tvoří i jezírka. Tato část je vizuálně velmi příjemná, jedná se o závěrečnou část Santa Cruz treku, tedy potkáváme menší skupinky lidí a oslů v protisměru. 

Ačkoliv se trek jmenuje Santa Cruz, stejnojmenná hora je vidět právě až v jeho úplném závěru. Vyšlapaného treku se držíme po většinu dne a po překonání závěrečného prudkého výšvihu konečně vidíme náš dnešní cíl. 

Ve výšvihu předbíháme roztroušenou skupinku Japonců, kteří vypadají, že jim výška opravdu dává zabrat, máme o ně trochu strach. Alpamayo base camp je vlastně louka rozprostřená kolem potůčku. Na ní je plechová bouda pro přespávání oslíkářů, jež zatím sedí před svým příbytkem a chytají poslední paprsky dne. 

V base campu u kamene s pomníčky obětem Alpamaya má postaveny dva velké stany agentura. Jedná se o poměrně velkou expedici, která je dva dny před námi a jež čítá 5 horských vůdců, 7 klientů a 8 nosičů. Máme z přítomnosti expedice rozporuplné pocity.

Pozitivní je, že třeba najdou lepší cestu do C1, bude-li hluboký sníh, mohou prošlápnout stopu a třeba po nich ve stěně zbydou i navrtané hodiny, to by ušetřilo spoustu času. Na druhou stranu jsme si svou cestu chtěli prošlápnout sami, takto budeme riskovat pohyb většího množství lidí ve stěně, riziko padajícího ledu a nedej bože čekání v exponovaných úsecích. 

Dohodneme se, že pokud by náš vrcholový den vycházel na stejný s agenturou, půjdeme nejdřív na Quitaraju. Šestitisícovku, která má stejný výškový tábor s Alpamayem. Odpadne tedy spousta dřiny a je možnost mít dva vrcholy. 

Ještě večer se seznamujeme s Japonci. Mají v plánu prvovýstup v jižní (na jižní polokouli jsou jižní stěny ty tmavé a děsivé) stěně Quitaraju, nejdřív se ale chtějí aklimatizovat normální cestou a tím si i zajistit sestup. Nezdají se ale právě ve formě a styl jejich expedice je trochu těžkopádný a připomíná výpravy dávných dob. 

Každopádně to zas takoví nazdárci nebyli, asi měsíc po našem návratu jsme se dočetli, že skutečně provedli svůj prvovýstup (Dream House, M6, AI5+, A2, R/X, VI), ten po nich určitě opakovat nechci.

Pro další den je v plánu pouze výstup z base campu na morena camp, několik set výškových metrů po suti, nekonečné žůžo labůžo. Navíc oslíci zmizeli do údolí a odteď si vše neseme sami. Batohy mají už přes 20 kg. 

Výhodou toho, že dnes nás čeká relativně krátká vzdálenost je, že můžeme počkat až vše omrzlé uschne a ušetřit jeden den pocitu suchých věcí. Náš čas výstupu do morena campu je uspokojivý a naplňuje nás optimismem. Jelikož je úplný začátek sezóny, tak tady až na jeden stan agentury, co je před námi, nikdo není a my můžeme vybírat z mnoha míst na placatých kamenech obehnaných ohrádkami z menších kamenů.

Konečně rozlouskneme ten rébus, jestli se dá probít děsivou stěnou z fotky. Spíme hned u úpatí ledovce, proto po chvilce nazouváme mačky a hledáme cestu ledovcem. Očekávaná pěšinka od agentury před námi se nekoná. 

Zhruba v půlce výstupu potkáváme skupinku klientů vedených na laně zkušeným vůdcem, který se zubí a hrdě prohlašuje, že můžeme dál, protože horu pro letošek odemkli. Klienti jsou také šťastní, někteří z nich evidentně na fyzickém dně, ale s vrcholem. 

Později potkáváme další skupinky nosičů včetně jednoho chodícího batohu, to je Honzův kamarád Simon. Od něj se dozvídáme, že v místě, přes které se naši předchůdci nedokázali dostat, je chatrný ledovcový most, který se pod jeho vahou málem zbortil. 

Další informace mi úplně vezme dech. Agentura pro své klienty celou západní stěnu Alpamayo zafixovala, oni postupovali pouze po laně. Nevím, jestli se mi chce zvracet, nebo brečet, každopádně je mi smutno nad takovým znásilněním této hory. 

Když dojdeme pod obávané místo s ledovcovým mostkem, chce se mi smát. Toho, že jsme se báli? Honza je za pár chvilek nahoře a my s Jirkou za ním. Jirka je poslední, kdo po můstku projde, další ráno tam již není. 

Po třech lanových délkách jsme v C1, to právě tady vznikají všechny ty úchvatné fotky západní stěny Alpamayo. Postavíme stany, uvaříme si jídlo a kocháme se až do západu slunce. Jelikož je agentura již pryč, prioritu nad Quitaraju dostane opět Alpamayo. Startovní čas domlouváme na jedenáctou, ale teplo spacáku a silný vítr nakonec posunou budík až zhruba na jednu hodinu.

Ještě včera jsme si stěnu rozporcovali jako medvěda. Stěna má zhruba 600 metrů. Spodní část tvoří sníh až k první odtrhové hraně, dále již strmějším sněhem ke druhé odtrhové hraně. Od ní pak příslušným žlabem vzlínat vzhůru, kde se cestou vystřídá sníh, po kterém se dobře leze, ale spatně jistí. Tenká krusta ledu oddělená několika centimetry vzduchu od skály pod ní. 

Nakonec pak nejstrmější pasáže přemrzlého, lámavého ledu, kde se sice hůře leze, ale alespoň se dá něco navrtat. Mě nejvíce lákala spodní část, překonání obou trhlin a pak délka, nebo dvě žlabem až do míst, kde nastupuje krusta ledu. Honzovi to bylo jedno a Jirka tahačské ambice neměl. 

Podle rozvrženého harmonogramu jsem měl tady začínat, a tak jsem na čele začal hned při sestupu z C1 pod stěnu. Náš vrcholový den byl velmi větrný. Při hledání cesty, kudy nastoupit do stěny, jsem měl strach, že to kvůli větru budeme muset otočit. Naštěstí ve stěně jeho poryvy víceméně ustaly. 

Ve svitu čelovky spíš tuším místo, které jsem si včera vytipoval pro průstup odtrhovými trhlinami. Stoupám proto vzhůru, až kam mě stěna pustí. Zdá se mi, že jsem našel místo, kde je trhlina nejmenší. Vypadá to celkem pozitivně, ale zatím se nejistíme, tak bych při přelézání nerad spadl. 

Jsme sice navázaní, ale kluky bych jen strhnul s sebou a našli bychom se až o sto výškových metrů níž. Kdybychom měli smůlu, tak až ve velké trhlině, kterou jsme cestou obcházeli. Zaseknu tedy cepíny nad trhlinou, kupodivu v přemrzlém sněhu dobře drží. Udělám shyb, vysokou nohu nakopnu pod sebe a první překážka je za mnou. 

Stoupám dál hlubokým sněhem, který se speciálně v Bílých Kordilérách dokáže držet až v absurdních úhlech. Najednou lano začne táhnout, Jirka jde řešit svůj lezecký problém. Pro jistotu zatluču sněhový kolík, jedinou možnost jištění v tomhle materiálu. Snažím se tahat, co to jde, ale Jirkovi se odtrh nedaří překonat. Chvíli jsme s tím společně zápasili, ani nevím, jak to nakonec udělal, možná mu Honza dole postavil. Tím se mi uvolnilo lano a můžu lézt dál. 

Dolézám k druhé odtrhovce, ta je tvořená 3D ledem a je mnohem větší než ta první. Každopádně je to ale led a tím i první možnost normálního jištění. Provazuju hodiny a konečně kluky jistím. 

Honza prý překonal první odtrhovku zatlučením kolíku a následným shybem za něj - je kreativní, mě by to nenapadlo. Za chvíli jsme ve štandu tři a od té chvíle začíná lezení. 3D led se leze pěkně, lze si odšlápnout, a tak je i druhá odtrhovka za chvíli za mnou. 

Bohužel je led tak vzdušný, že o jištění nemůže být řeč. Přelézám tedy do žlabu a začínám stoupat. Mám s sebou jen tři kolíky, musím tedy vážně přemýšlet, kdy je použít. Dvacet metrů od štandu zatloukám první. Stoupám dál, strmý sníh je na lezení příjemný a jde to celkem svižně. Bohužel kompaktní led se nedostavuje a já chci své dva kolíky pošetřit na štand. 

Lezu tedy dalších čtyřicet metrů od svého kolíku, než mě zastaví vysílačka s tím, že lano končí, naštěstí. Můžu zatlouct své dva kolíky a dobrat kluky. Za chvíli by měla začít tenká vrstva ledu, ze které mám trochu respekt. S úlevou předávám štafetu Honzovi. Mělo by nás čekat čtyři až pět délek, ať si to užije. 

Když už necítím strach z pádu, začínám pociťovat něco jiného - zimu. Ruce jsou jeden rampouch a všechno oblečení už mám na sobě. Zahřeju se jen, když s Jirkou společně lezeme, každý na svém prameni polovičního lana. Každou chvíli musím ale zastavit a zahřát si ruce. Cepíny nejdou udržet. Příště si musím vzít palčáky... 

Teplota se moc nezvedne ani po východu slunce, inu západní stěna. Slunce ale svítí na vrchol naší hory a ta o sobě začíná dávat vědět. Částečně o sobě dává vědět i Honza, který si musí každé místo pro šroub pečlivě odsekat. My s Jirkou - přímo v letové dráze všeho jen čekáme a led nám bubnuje do helem. 

Pár projektilů chytily také ruce, rameno a bohužel i moje pusa. Odteď jsem při profukování šroubů nechával otisk, jako od rtěnky. Délek bylo nakonec víc, ani nevím přesně kolik, ale v osm hodin stojíme na vrcholu Alpamaya. Fouká tak jako nikde jinde a nás navíc čeká sestup výstupovou trasou. Spousta slanění, spousta vrtání hodin do nekompaktního ledu. Čili rozhlédnout, vyfotit, sníst sušenku, napít čaje a s obavami dolů. 

Stěnu jsme slaňovali asi tři hodiny. Nechali jsme tam jeden šroub, který Jirka už měl o něco radši, ale tentokrát všechny hodiny vydržely. Do C1 jsme stoupali už v záři slunce, nebyla nám tedy už zima, ale začínali jsme být vycucaní jako rozinky. 

Po příchodu do C1 se na bojové poradě rozhodlo, že dvoják s Quitaraju je aktuálně nad naše síly, zejména morální. Jelikož pan oslíkář měl přijít až pozítří, rozhodli jsme se nespěchat a nabrat trochu sil před sestupem ještě v C1. Zejména Jirka to potřeboval, po příchodu se skácel do stanu a nebyl schopen si ani uvařit čaj. 

To odpoledne jsme se střídali ve vaření čaje, takže se vařič vůbec nezastavil. Bylo třeba doplnit tolik vody, kolik bylo jen možné, potřebovali jsme nabrat sílu na sestup.

Sestup po ledovci jsme chtěli stihnout ještě v době, kdy je relativně bezpečný, sevřený mrazem, proto jsme vyrazili relativně brzy. Vrchní tři délky jsme slanili za erární kolík a následně za šrouby, které tam nechali Japonci. Ledovcový můstek se zřítil a oni si tak zafixovali celé tři délky už od spodu. 

Cesta po ledovci a po moréně byla už jen monotónní zvedání nohou, nadávání na slunce a těžký batoh. Zároveň jsme si ale pochvalovali přibývající vzduch a když jsme dorazili do base campu a shodili batohy, byla to idylka. 

Jedli jsme zbylé jídlo a užívali si výhled na Artesonraju na protější straně údolí. Odpoledne už jsme byli tak zrelaxováni, že jsme si dali výlet na lagunu nad táborem. Laguna Arhuaycocha mě okouzlila. Ledovec zde spadá až přímo do vody a nebýt to voda ledovcová DWS s cepíny a mačkami by byl zdejší hit. Ještě večer dorazil pan oslíkář a měl velkou radost, že jsme se vrátili, tentokrát i s vrcholem.

Sestupová procházka po Santa Cruz treku s lehkým batohem byla za odměnu, respektive její první část. Se stoupající teplotou se poslední kilometry staly náročnými, ale odpočívat dlouho jsme nechtěli, chtěli jsme na signál dát vědět, že žijeme. I tenhle kaňon ale skončil a my se dočkali signálu i piva. 

Na signálu nás pak čekala zpráva od Alenky s Krvákem, že jsme si špatně spočítali dny a letadlo nám letí už pozítří. Čekal nás tedy poslední den v Huarázu. Odpoledne nastupujeme do autobusu, v Limě jen přespíme a ráno míříme na letiště.

Naštěstí jsme měli suvenýry nakoupené, jen místo pohody rychle balíme. V Limě jsme chtěli být alespoň den. Prohlédnout si centrum, zkusit surfing v oceánu a zajít si na vyhlášený street food z Netflixové série. Nic z toho se ale nestalo, s Alenkou jsme si dali peruánské sushi a upadli do kómatu. 

Po dalších dvou dnech cesty byla na plzeňském nádraží „Expedice Peru“ oficiálně u konce.