16 délek na dolomitskou Tofanu

Je to každý rok stejné. Práce mě baví a vydělám si kačky na ty moje milované lezecké zájezdy. Toto období má však nevýhodu. Mám minimálně volného času a tím pádem skoro nelezu. Teda občas si zalezu na kurzu s klienty, ale většinou lezeme maximálně pětky, kde trénuji více morál než lezení. Má lezecká výkonnost klesla tak o 50%. Naštěstí mám na sobě vyzkoušené, že jakmile začnu zase pravidelně trénovat a posilovat, tak už za dva týdny je síla zpátky a mohu zase zkoušet své projekty ve skalách. Doufám, že tomu bude tak i teď.

Na konci července jsme se konečně dostali do Labáku. Bylo strašné horko a tak jsme se rozhodli jet prozkoumat údolí Toreadora, kde byl stín a příjemně tam pofukovalo. V tomto údolí jsem byla několikrát, ale vždy jen trénovat na Toreádorovi (skála, kde jsou vysekané díry, přidělané chyty a dřevěné lišty - taková venkovní tělocvična) a jednou boulderovat. Byla jsem překvapená, kolik hezkých cest tu vede. Ondra chtěl zkusit na onsight krásnou spáru ,,Krása Vesmírná IXc, ale u čtvrtého borháku hnízdily vosy, takže jsme se přesunuli o kousek vedle na cestu ,,Čokoláda Xb. Už ten název mě hezky namlsal! Když jsem si cestu zkusila, zalíbila se mi tak, že se sem musím brzy vrátit!

Pár dní na to koukáme do kalendáře a zjišťujeme, že máme 5 dní volno. Ondra hned naplánoval Dolomity a napsal Chrisovi o nějaký super typ na vícedélku. Ten mu doporučil cestu ,,Sognando l`aurora,, za 7b+ a 625 metrů dlouhou. Když mi toto oznámil, v duchu jsem si říkala, že se asi zbláznil. Ruce mě teď bolí po třech cestách a on chce lézt 16ti délkovou cestu s průměrnou délkou 45m na délku. Nenápadně jsem nadhodila, že můžeme jet do Ádru, že tam jsme dlouho nebyli, ale bezúspěšně. Vyrazili jsme teda do Dolomit a věděla jsem, že mě čeká nejen velké dobrodružství, ale i pěkná dřina.

První den jsme rozlézali únavu z cesty na Cinque Torri. Hezká oblast se sportovními cestami ve výšce kolem 2000 m. Nejen, že se mi špatně dýchalo, ale hlavně mi pekelně natýkalo. Ale vylezli jsme pět hezkých cest a zkoušela jsem i 8a, které jsem ale nakonec nedala.

Večer jsme si připravili věci do vícedélky. A ve 22 hodin jsme už leželi v posteli, jelikož ve čtyři ráno jsme měli vstávat. Samozřejmě jsem nemohla usnout a stále myslela na to, že za chvilku vstávám. Nakonec jsem přeci jen usnula a v tom nejtvrdším spánku mě probudil budík. Naházeli jsme do sebe snídani a vyrazili do stěny. Po 45 minutách jsme došli pod stěnu. 

Nástup jsme našli celkem snadno. První délky 6a,6b,6a,5c, 6b+ jsme zvládli ve skvělém tempu. Ondra tahal a díky vysílačkám jsme se mohli snadno dorozumívat a vše probíhalo hladce a prvních 200 metrů bylo za námi. Jenže nejtěžší délky před námi 6c, 7a, 7b+, 7a, 7b+. Tempo se zpomalilo, ale i tak nám šla práce pěkně od ruky. Na jednom pěkném štandu jsme si stihli dát i oběd a chvilku načerpat energii. Ondra dal všechny délky onsight a já si musela dvakrát sednout. Ale i tak na mě dobrý výkon, jelikož často bojuji s panickou hrůzou z velkých výšek, ale tentokrát to docela šlo. 

Nejhorší část cesty přišla až po těch klíčových délkách. Lehké lezení (6a, 5c, 6c) v kamenolomu. Všude byly volné kameny a čekala jsem, kdy a co ulomím. Dokonce jednou těsně vedle mě na polici dopadl velký šutr a roztříštil se. Ondra byl někde 40 metrů nade mnou, neviděla jsem ho a ani neslyšela. Poté co dopadl šutr, se mi ozval z vysílačky, zda jsem ok. Prý byl 15 metrů nad posledním jištěním a urval balvan. Naštěstí se jen tak tak udržel a ještě na mě řval, ale neslyšela jsem nic. V té chvíli se mi udělalo špatně. Říkala jsem si, že jsme šílenci a že mi takové riziko za to nestojí. Oklepala jsem se a lezla dál. 

Další šok na mě čekal na štandu. Ondra mě jistil za malé hodiny, prý tam štand z nýtů není. Stejně tak vypadal i další štand. Poté jsme se z lehkých délek dostali do 7b, kde občas nějaké jištění bylo a štand už měl dva nýty vedle sebe. Poslední dvě délky za 5c a 6b+ jsme vyběhli a na vrcholu jsme dolezli v 18 hodin. Posílili jsme se zbytkem svačiny, odpočívali a kochali se výhledem na krásné vrcholy Dolomit kolem nás. Z Tofany jsme sešli už po normální turistické pěšině a po cestě jsme si stihli dát jedno pivo za odměnu na horské chatě.

Večer jsme padli do postele jako zabití a spali tvrdě až do rána. Další den jsme odpočívali. Na nic jiného nebyla energie. Poslední den jsme navštívili lezeckou oblast Cortina d´Ampezzo. Je to velká sportovní oblast v Dolomitech s lehkými i těžkými cestami. Klasa tam byla docela přísná a tak jsme se pěkně potrápili a nejlepší výkon bylo 7b+. Sektory jsou tam jak na sluníčku, tak i ve stínu. Nejvíc se nám líbil sektor Sass de Rótica a Sass del l´Aghinél. Spát se dá přímo pod oblastí ve vesnici, kde je kašna, lavička se stolem a hlavně boží výhled do okolí. 

Cestou domů jsme se ještě zastavili na chvilku v jižní Juře. Vyzkoušeli jsme si nejstarší 10- v Evropě - cestu Face. Kolmá stěna po malých dírkách, které jsou daleko od sebe a k tomu tam jsou oklouzané malinké stupy. Cestu jsme nakonec nedolezli, jelikož v klíčové dírce byl netopýr a neodvážili jsme se k němu dát ruku. Tím jsme završili náš rychlozájezd.

Lezla, napsala a vyfotila: Edita Vopatová, členka Rock Point Týmu

Pokud si netroufnete na Tofanu lezeckou cestou, zkuste výstup více turisticky. Kolega Martin se na Tofanu letos taky vydal. Kudy si vybral cestu on se dočtete ve článku - Kudy na Tofana di Rozes