Běžecký závod Istria 100 by UTMB

Před startem

Byla to moje už třetí účast na Istrii. Předtím jsem se dvakrát zúčastnil o něco kratší varianty na 128 km s převýšením 5075 m. Ne, že by mi to přišlo krátký, ale vzhledem k tomu, že se mi podařilo modrou trasu vyhrát a v dalším roce vítězství obhájit, cítil jsem jako povinnost zkusit nejdelší červenou variantu na 168 km s převýšením 6 500 m (všem závodníkům hodinky ukázaly převýšení 7000 m).

Lákalo mě i to, že při pohledu na profil všech tratí, které na Istrii pořádají, vypadá nejlépe první třetina téhle stomílové trasy. Na prvních padesáti kilometrech je převýšení téměř 3000 metrů, což je skoro polovina z celé trasy. Nejvyšším bodem je hora Vojak (cca 1400 m), kam se stoupá úplně od moře. Letos na vrcholu kvůli mlze nebylo vidět na krok a jako každý rok šlehal silný vítr.

Příjemná startovní atmosféra plná elitních běžců

Skvělá organizace

V pátek ve 14:30 nás autobusy odvezly z cíle a zároveň celkového zázemí závodu z Umagu do městečka Labin, které je stejně jako Umag u moře, ale na druhé straně poloostrova. I když mi byl od několika lidí nabízen support na závod, s díky jsem jej odmítnul. Asi všichni z Top 10 nějaký support měli, a tak mohli využít pomoci na 4 místech. Představa, že bych třeba z nějakého důvodu musel závod vzdát a já to měl sdělit svému supportu, který jel takovou dálku, jen aby mi podával jídlo, mě děsila. Já jsem využil možnosti organizátorů a nechal si poslat dropbag na 100. km na občerstvovačku do Buzetu.

Nikdy jsem tuhle možnost v závodě nevyužil, tak nemám porovnání, jak to funguje jinde. Tady to nemělo chybu. Přiběhl jsem na občerstvovačku, slečny v dáli viděly, že mám číslo 14, okamžitě mi podaly můj vak, kde jsem měl 7 gelů od Enervit a náhradní boty HOKA CHALLENGER ATR (prvních sto kilometrů jsem běžel v HOKA SPEEDGOAT 5). Vyzvednutí vaku mi zabralo zhruba pět vteřin.

Plán byl takový, že když nezačne pršet, tak se budu přezouvat. Nohy to sice nepotřebovaly, ale lákalo mě vyzkoušet přezout se v průběhu závodu. Na přezutí jsem vybral tohoto obojživelníka, který si poradí jak s členitým terénem, tak s tvrdou silnicí. Snažil jsem se využít znalosti trasy z předchozích let. Věděl jsem, že mě žádné technicky náročné terény nečekají, naopak bude dost tvrdého pod nohama, tak se měkčí boty budou hodit.

Do kopce mi to běželo i bavilo

Závod

Kvalitní obsazení

Bylo mi jasné, že vzhledem ke kvalitnímu obsazení, bude letošní závod o dost rychlejší než minulý ročník. I tak jsem si před závodem napsal mezičasy loňského vítěze Toma Štveráka, který to měl za cca 21:15 hod. Moc zkušeností s tak dlouhým závodem jsem neměl, proto jsem rozhodně nechtěl začátek přepálit. A popravdě mě ta vzdálenost před startem děsila. Prvních pět kiláků mi trvalo, než jsem se do závodu dostal. Přišlo mi to dost rychlé, tak jsem je nechal běžet. Pak jsem běžel chvilku s našimi českými kluky (Lukášem Ďopanem a Tomem Štverákem).

Po rovině to běželo téměř samo 

Boj o každý metr

V prvním větším kopci jsem se už otřepal a začalo mi to chutnat. Tak jsem klukům utekl a začal stíhat vedoucí trojici Robert Hajnal, Roberto Mastrotto a Sangé Sherpa. To se po chvilce povedlo až na Hajnala. Toho jsem měl chvilku na dohled, ale zmizel v dáli a viděl jsem ho až na vyhlášení v neděli. Zato s italským Mastrottem a nepálským Sherpou jsem se motal celou noc. Takhle jsem si dlouho nezazávodil. Nedarovali jsme si ani metr. Snad 10x jsme prohodili v pořadí a každý z nás se pokoušel nasadit vyšší tempo a utéct. To se povedlo po 100 kilometrech Mastrottovi a na hru kočka – myš jsme zbyli už jen dva. Já a Sangé Sherpa.

Kdo s koho?

Několikrát mi utekl, že jsem ho neviděl ani na kilometr daleko, později jsem zjistil, že Sangemu to moc netáhne do kopce, tam jsem ho zdárně naháněl. Ale z kopce jsem oproti ostatním předváděl svoji tradiční bídu, stehna jsem měl zepředu prošitý. Spolu jsme toho teda moc nepobyli. Když to bylo do kopce, byl jsem ve vedení já. Když to šlo dolů, vedl to Sangé. Na rovinách jsme na tom byli dost podobně. Mezi 120. a 150. jsem několikrát zkusil jít do trháku a doufal jsem, že ho už neuvidím. Nikdy se mi to nepovedlo. Hodněkrát tohle zkoušel i on. Během závodu jsme se skoro nebavili. Když jsme se předbíhali, tak jsme se jen pozdravili, obvykle zakroutili hlavou a blbě pousmáli.

Jako hra kočka s myší - kdo s koho?

Pokus o trhák

Na předposlední občerstvení do Grožnjanu přibíháme zase společně. Sangé tu má support a na chvilku si sedá. Dolil jsem si flašky a chtěl jsem rychle zmizet, než se Sangé zvedne. Poklepal jsem ho po zádech, popřál dobrou chuť a zdrhal. Po pár metrech jsem se ohlédl a už pelášil za mnou. Z předchozích ročníků jsem věděl, že následujících 5 km bude úplná rovina. Rozhodl jsem se podniknout poslední pokus o trhák. To, že mi začaly vystřelovat křeče do stehen, jsem se snažil ignorovat, celých 5 km jsem se ani jednou neotočil a snažil se dát do toho vše z posledních sil. Po těch 5 kilometrech se otočím s tím, že jsem si téměř jist, že tam nebude.

Realita byla taková, že usměvavý Sangé je 20 metrů za mnou. To pro mě bylo, jak kdybych dostal tyčí přes nohy. Vyčerpáním trochu zvolním a poprvé za závod se začínáme trochu víc bavit. Sangé přichází s nabídkou, jestli už těch posledních 12 km nedoběhneme spolu. I když jsem byl zralý na ručník, tak mu říkám, že nemám společné doběhy rád, že je lepší běžec, tak ať si to vezme. Je pravda, že tou dobou jsem byl dost dole. Představa, že bych s ním měl běžet tímhle tempem dalších 12 km, byla strašidelná. Až na poslední občerstvovačku jsme běželi bok po boku a povídali si. Tempo šlo dost razantně dolů.

Společně do cíle

Z další občerstvovačky jsme vyrazili opět spolu a Sangé se mě zase zeptal, zda nedoběhneme společně. Teď už jsme si na to plácli a snažili se poslední kousek užít. Věděli jsme, že nás ze zadních pozic nikdo nehoní s výjimkou první ženy. A to ženy s velkým Ž. Na poslední občerstvovačce nám hlásili, že 10 minut za námi je Ragna Debats. Nechalo nás to chladnými, ale občas jsme se po ní otočili, zda ji už nevidíme, protože jsme měli spoustu pasáží, kdy jsme šli úplně pěšky.

Na Sangého totiž trochu dolehlo horko před bouřkou, kterou na večer hlásili a závěrečných 10 km mu to moc netáhlo. Ale rozhodli jsme se tuhle káru dotlačit spolu. Když mi Sangy chvilku před cílem vypil obě flašky, taky jsem se těšil, až uvidím cíl. Byla to pro mě čest dobíhat právě s ním do cíle. Asi lidi na stadionu čekali velký souboj o třetí místo, i já bych byl radši.

Už kvůli tomu, aby to pořadatelé neměli složité s vyhlašováním (alespoň já jako organizátor běžeckého závodu většinou nepočítám s možností sdílených míst a nemám tolik sad medailí pro závodníky), tak jsem před cílovou čárou Sangého popostrčil a on skončil na třetím místě a já na nepopulárním čtvrtém. Nakonec organizátoři k tomu přistoupili tak, že jsme opravdu byli oba třetí.
 

Závěrečné popostrčení v cíli

Parťácké cílové foto

Umístění v Top 5 bych před závodem bral všemi deseti. Byl jsem rád, že jsem dlouho v závodě mohl míchat karty i na druhém místě. Právě díky tomu, že bylo celou dobu o co hrát, mě to bavilo a uteklo to rychleji, než jsem si představoval.

Vyhlášení výsledků -  sdílené třetí místo v čase 20:11

TRASA 

Nejdelší červená varianta  - 167, 6 km, převýšení + 6 515 m
Výsledek - čas: 20:11:10, 3. místo